S postupujícím večerem před sebou Raine uviděla impozantní siluetu hradu Brackenmoore s vysokými věžemi. 

A když si prohlížela vysoké a silné kamenné zdi, všimla si, že ve vzduchu cítí nezvyklý slaný zápach... Zároveň si ale představovala, jaký musel být Benediktův předek, který vybudoval palác z těchhle hrubě tesaných kamenů. 

Pak už na sůl ve vzduchu zapomněla.

Když přijížděli k hradu, začala se úzkostně vyhýbat pohledu na svého manžela, který jel těsně před ní...Protože nechuť, kterou k němu cítila, ji po cestě neopustila, ale spíš narůstala... A teď měla vkročit do jeho domu, který v ní svou masivností vzbuzoval nechuť a nedůvěru.

Její rozezlenost ještě zhoršovalo, že Benedikt se celou dobu tvářil, jako by se ho celá záležitost mezi nimi, včetně jejich polibku, vůbec netýkala. A od té příhody s Denleyem a jejich vzteklé výměně názorů, která následovaly, se zdálo, že pro něj Raine vůbec neexistuje.

Protože když na ni promluvil, tak v jeho hlase nebylo znát zlost ani zklamání, ale pouze nezájem a lhostejnost.

 Na rozdíl od ní, která tiše vybuchovala a nebyla schopna se ovládnout, kdykoliv se k ní jen přiblížil a nesnažil se ji nijak urazit.

A to bylo něco, co její vztek jen zvyšovalo a dohánělo ji k šílenství. 

Protože když se tvářil takhle nezúčastněně, tak se nemohla obhájit ani sama před sebou. 

,,Ano, zlobila se na něj" a říkala si ,,Že na to má právo," a toužila to všechno na něj vykřičet, ale on se choval, jako by se nic nedělo.

Podívala se na Williama, který se zvědavě rozhlížel po okolní krajině.

A když se setkal s jejíma očima, tak ihned zvážněl a na jeho tváři bylo možné číst nesouhlas.

Zarazila se. 

,,Proč se na ni takhle tváří? I on ji bude odsuzovat?" ptala se Raine sama sebe, protože William po cestě trávil mnoho času s Benediktem a s jeho muži. A i když Raine byla příliš zaujatá sama sebou, aby se mu mohla věnovat, tak si ale všimla, že mu mužská společnost dělá dobře.

 A musela uznat, že i muži se k němu chovají přátelsky, zvlášť Benedikt...A Williama určitě mrzelo, že je tak nespokojená a uzavřená.

 ,,Musí si s ním popovídat," řekla si.

,,A pokusí se mu to všechno vysvětlit, ale nesmí mu prozradit nic o tom, co se děje mezi ní a jejím manželem," dodala si potichu a pak pohledem znovu zabloudila k neochvějně klidnému Benediktovi, který jel vpředu s vysoko vztyčenou hlavou, jako kdyby byl králem celé země, a ne jen té obrovité hromady kamenů před nimi.

Povzdechla si.

,,Ach, kdyby si alespoň neustále neuvědomovala, jak ji Benedikt přitahuje," znělo ji v mysli, protože pohled na něj ji zároveň rozčiloval i lákal. A mohla se jen utěšovat tím, že to Benedikt netuší.

A když se znovu ohlédla na bratra, rozhodla se, že tohle mu říct nesmí.

Jako by klisna na které Raine seděla vycítila panninu nervozitu, protože pod ní začala tancovat a Raine se musela soustředit na to, aby ji bez nehody provedla bránou a pocítila s ní hluboké spojení, protože jí se do těch zdí také nechtělo... do zdí, do kterých se nyní bude muset uzavřít a žít život, který vůbec žít nechce.

V tu chvíli pocítila divné lechtání na krku.

 Ohlédla se a zahlédla Benedikta, který teď jel těsně za ní, jak si ji prohlíží s výrazem, který se ani nepokoušela pochopit.

  Ihned se zas odvrátila a říkala si, že ji vlastně nezajímá, co si o ní myslí.

Jakmile projeli bránou a vstoupili do nádvoří, které bylo po obou stranách uzavřené obytnými budovami z kamene a ze dřeva, tak se Benedikt k ní přiblížil.

 „Jsme doma a tady se budeš chovat jako nevěsta z Brackenmooru," řekl a Raine, přestože ji rozčílil jeho rozkazovačný tón, tak si nemohla nevšimnout hrdosti a uspokojení v jeho hlase. A zarazila se.

 ,,Tak to je to jediné, co ho zajímá? Jeho Brackenmoore?" ptala se sama sebe a když se na něj podívala pozorněji, tak uviděla na jeho tváři smutek a pochopila, že Brackenmoore je opravdu to jediné, oč mu jde.

,,Ale mohla být ráda, že si toho muže nevybrala z žádných romantických důvodů..." řekla si a ve chvíli, kdy ji to napadlo, tak ucítila ostré bodnutí v prsou.

,,Jeho první a poslední láska jsou a určitě i budou pozemky, majetek a rodina," znělo ji v hlavě a pro to měla hluboké pochopení, protože i Abbernathy a její bratr William bylo také to jediné, na čem jí záleželo.

 A když se setkala s Benediktovým pohledem, tak nasadila bojovný výraz.

 „Nemusíte mít obavu. Nezahanbím vás před sluhy ani před vaším lidem," odpověděla a ihned si všimla úlevy, která mu na okamžik rozzářila celý obličej.

Zato její tváří proběhla rozmrzelost.

 ,,Copak si o ní opravdu myslí, že by mu udělala ostudu?" položila si sama sobě tuhle otázku a když zastavili u paty schodiště, které vedlo k velkým dubovým dveřím do přijímací síně, tak pocítila Raine náhle závan lítosti...Protože byla nevěstou, která poprvé vstupuje do svého budoucího domova.

 Ale na rozdíl od toho, jak si tuhle situaci kolikrát představovala jako dítě, tak neměla nic, co by na její tváři vykouzlilo radostný úsměv... žádnou naději a krásné očekávání do budoucnosti.

Neměla nic kromě šatů, které si nechala ušít při svém příjezdu ke dvoru, několika šperků a pár osobních věcí.

 ,,..Tady všechno patřilo Benediktovi a ona bude stále vědět, že to není její domov, ale jeho..." znělo ji v hlavě a když se ve zdi nad nimi otevřely dubové dveře a ven vyšla nějaká žena... Byla to statná žena s růžovými tvářemi, což jí dodávalo domácké, teplé vzezření... ale když je přelétla pohledem, tak bylo vidět, že má v očích i vnímavost a pochopení.

 „To je Maeve, hlavní sloužící tady v Brackenmooru," představil je Benedikt a v dalším rozhovoru se už obracel téměř výhradně k té ženě.

A Raine překvapil nevraživý tón v jeho hlase.

„Maeve, představuji ti svou manželku, paní Raine," řekl a žena otevřela překvapením ústa. 

„Vaši manželku, lorde Benedikte?" zeptala se, a protože byla opravdu velmi překvapena, tak ještě jednou opakovala „Vaši paní?" a Raine zaslechla v jeho hlase únavu, když opakoval „Ano, moji paní," a znovu v ní ožíval vztek.

 Po očku se na něj podívala a zarazila se, protože celou tu dobu si úpěnlivě slibovala, že ho nesmí urazit před sluhy a musí se přemoci a ukázat mu, že ho nezradí.

Zvedla hlavu a vykročila ženě vstříc.

 Žena se na ni upřímně usmála a mile jí sdělila „Ani si nedovedete představit, jak šťastná novinka to je pro mě i pro všechny zdejší lidi... Už dlouho jsme si mysleli, že by se lord Benedikt měl oženit, i když nás ani nenapadlo, že by si přivezl manželku z tak krátké cesty. Protože Lord Benedikt ještě nikdy neudělal takové uspěchané rozhodnutí, takže vás musí mít opravdu velmi rád," řekla a Raine pochopila že tahle služka si nenechávala nic pro sebe.

A ačkoliv neměla pravdu, když odhadovala, že Benedikt je do ní bláznivě zamilovaný, tak se nebála mluvit s ní přímo a otevřeně. Protože její otevřenost a ochota pramenila zřejmě z toho, že měla v Brackenmooru výsadní postavení. A kromě toho Raine začínalo docházet, že Benediktovo náhlé rozhodnutí k sňatku nesmírně překvapovalo všechny, kdo ho znali....A takovou nerozvážnost od něj zřejmě nikdo neočekával.

 „Ani se vašemu údivu nedivím a byla jsem také velmi překvapena rychlostí našeho spojení, i když mě to potěšilo... A chtěla jsem si vašeho pána vzít tak silně, že jsem to udělala vlastně bez rozmyšlení," odpověděla a žena na její slova jen přikývla.

 Ale že ihned poté změnila názor, tak to už si raději Raine nechala pro sebe. 

Přesto ale měla v sobě nepříjemný pocit, že něco zatajila, a tak ještě dodala „To je vše, co vám mohu říct, na další už se musíte zeptat mého manžela," řekla ještě Raine a překvapilo ji, když ji služka s širokým úsměvem odpověděla „Vypadá to, že spěch někdy přináší i dobrá rozhodnutí...A pokud to mohu takhle říci, tak vaše upřímnost mluví pro vás... Tak náš chlapec nakonec přece jenom potkal svůj osud," zašeptala se slzami v očích a na tuto až přílišnou otevřenost už Raine nevěděla, co odpovědět...

A ani se nepodívala na Benedikta, co tomu říká. 

Protože to, že někdo nazval tohoto autoritativního muže chlapcem, pro ni bylo téměř neuvěřitelné.

A nikdy by byla nevěřila, že nějaká služka bude před nimi mluvit o Benediktovi jako o malém chlapci, který se setkal se svým osudem...

A uvědomila si, že vztahy mezi lidmi v Brakenmooru jsou v něčem jiné, než předpokládala.