Benedikt Ainsworth, baron z Brackenmooru, stál odhodlaně před králem a čekal, až přítomní opustí místnost, odkud je nechal vykázat a věděl, že rozhodnutí, které udělal, než přišel za Eduardem, ho bude něco stát.

Maxim Harcourt byl mrtev a naneštěstí zemřel rukou Benediktova bratra a Maxima nikdo moc neznal a tak se dlouho vůbec ani nevědělo, že nějakého bratra vůbec má.

Až po jeho smrti vyšlo najevo, že v Maximově hradě žije jeho přímý příbuzný, který touží bratrovu vraždu pomstít a Benedikt věděl, že Tristan měl proto, aby Maxima zabil, vážné důvody.. Ale nechtěl, aby kdokoliv kromě krále znal okolnosti, které vedly k tomu nešťastnému souboji.

A to byl hlavní důvod, proč se rozhodl, že požádá Eduarda o soukromý rozhovor.

Kdyby mu ta záležitost nepřišla tak důležitá a nepotřeboval ji vyřešit co nejrychleji, nikdy by o něco takového nepožádal. Byl si příliš dobře vědom toho, co si lidé pomyslí a jaký budou mít vztek, když využije své známosti s králem a nechá z přijímací síně všechny vykázat.

Když i poslední z dvořanů opustil síň, obrátil se Eduard ještě na svého lokaje a řekl „Nechte nás o samotě, prosím," a onen muž se podíval na Benedikta s podmračeným a nepřejícím výrazem ve tváři.

Ainsworth však mlčel, protože sluhův názor na jeho osobu ho v tu chvíli nezajímal, protože měl v hlavě mnohem důležitější věci.

A když sluha odešel, Eduard se k němu s úsměvem otočil.

,,Neposadíme se?" zeptal se a tak se Benedikt posadil do jedné z židlí nalevo od trůnu, na které Eduard ukázal a král si přistrčil druhou a posadil se naproti Benediktovi.

,,Požádal jste mě o soukromý rozhovor. Co se mnou potřebujete projednat?" položil mu otázku a Benedikt se opřel do židle a podíval se zblízka na mladého krále, který seděl před ním a který byl hodně podobný svému otci.

Ale zatím se nedalo odhadnout, jestli podědí i Richardovu moudrost a oddanost.

Benedikt potřásl hlavou, aby soustředil myšlenky na to, co potřeboval... Nebyl tady proto, aby zkoumal nového krále.

,,Vaše Výsosti..." řekl, ale král ho přerušil.

,,Prosím vás, byl jste nejbližším přítelem mého otce a já si vás pamatuji z dětství jako strýce. Vynechte tedy formality a říkejte mi Eduarde jako dříve," dodal na jeho slova a Benedikt tedy přikývl.

,,Nechtěl jsem být příliš troufalý, Vaše Výsosti. Byli jsme s vaším otcem přátelé, ale to ještě neznamená, že byste se ke mně měl chovat jinak než k ostatním. Jste nyní králem," řekl Benedikt a Eduard se na něj usmál.

,,Jsem král, ale doufám, že i přesto zůstanete mým přítelem," odpověděl a tak co mohl Benedikt dělat jiného než sklonit hlavu a přijmout to.

,,Budu se cítit velmi poctěný, sire. Ale rád bych toto setkání udržel na formální rovině. Jde o důležitou záležitost. Jak už jsem se zmínil předtím, budu vás žádat o laskavost, můj pane," řekl po chvíli Benedikt a mladý král jen přikývl, protože byl si velmi dobře vědom vážnosti, jakou Benedikt do svých slov vkládal a na jeho mladém, inteligentním obličeji se usadil výraz vládce. A tak Benedikt pokračoval.

,,Před několika měsíci můj bratr Tristan zavraždil Maxima Harcourta," řekl a Eduard zamyšleně složil ruce v klíně.

,,Vyměnil jsem si o tomhle případu několik dopisů s Maximovým bratrem, Alisterem Harcourtem," odpověděl a přitom se na Benedikta dlouze podíval.

,,Já také, sire, ačkoliv jsem si do té doby, než přišel první list, nebyl jistý, jestli ta tvrzení, že má bratra, nejsou jen fámy... Jak jistě víte, Alister Harcourt je, celkem pochopitelně, Tristanovým činem zle rozhořčen," řekl trochu napjatě a král na jeho slova opět přikývl a tak tedy pokračoval.

,,Samozřejmě je přesvědčen, že má právo žádat odvetu a vzhledem k tomu, co se stalo, se mu ani nedivím. Ale musím zároveň podotknout, Výsosti, že on nezná všechny okolnosti, které k tomu činu vedly a ty, jak se mi to jeví, Tristana ospravedlňují," dodal a mladý král po něm vrhl opět pohledem.

,,Proč ho s nimi tedy neseznámíte?" zeptal se a Benedikt se zarazil.

,,Ta situace je... delikátní a jistě víte, že se to týká nejen mého bratra Tristana, ale i jeho ženy, Liliany Ainsworthové, rozené Liliany Grayové," odpověděl Benedikt a Eduard jen pokrčil rameny, ačkoliv bylo jasné, že to jméno již slyšel. Benediktovi začalo docházet, že král o té záležitosti zdaleka neví tolik, jak to zprvu vypadalo, protože něco zřejmě věděl, ale byly to, jak se postupně ukazovalo, jen velmi málo informací.

A představa, kterou měl o tom, co se vlastně přihodilo, pocházela zřejmě pouze z dopisů Alistera Harcourta, který sám nevěděl mnoho.

,,Harcourt se v dopisech zmiňoval o nějaké ženě, kterou si jeho bratr měl vzít. Tristan mu prý tu ženu těsně před svatbou odloudil. Z toho vznikl konflikt a potom souboj, ve kterém jeho bratr zemřel," řekl král po chvíli a Benedikt byl velmi rád, že se rozhodl vše s králem řešit. Protože král byl sice mladý, ale rozhodně ne hloupý.

,,To je jen částečná pravda. Ale to všechno se odehrálo za okolností, které z Tristana snímají vinu," dodal Benedikt a Eduard povytáhl obočí.

,,Znovu se ptám, proč mu to vy nebo váš bratr nevysvětlíte?" položil znovu otázku a Benedikt se na jeho slova zamračil.

,,To by znamenalo zasvětit Alistera Harcourta do velmi delikátních osobních záležitostí a on by pak ten příběh mohl vyprávět ve společnosti nebo každému, komu ho napadne. Jelikož o něm nic nevím, nechtěl jsem mu vyzrazovat tajemství svého bratra a jeho ženy. Lily a Tristan byli milenci už tři roky předtím, než se zasnoubila s Maximem a navíc z tohoto spojení existuje i potomek, má neteř Sabina," odpověděl Benedikt a Eduard se naklonil dopředu.

,,Už tomu začínám rozumět. Opravdu by asi nebylo rozumné tohle vykládat někomu, kdo by to mohl vyzradit dál," řekl mladý král a Benedikt se na jeho slova jen pousmál.

,,Ano, sire. Lily a Tristan se natrápili až dost. Nikdy nechtěli, aby se to dítě narodilo jako nemanželské, ale rozdělila je nehoda. Když se Lily probudila z bezvědomí, do něhož během nehody upadla, nic si nepamatovala. Nepoznávala Tristana ani nevěděla nic o dítěti. Její rodině se to hodilo a chtěli ji nechat na minulost zapomenout. Dohodli tedy sňatek s Harcourtem a když se Lily chystala si ho vzít, Tristan ji náhodou objevil a unesl ji. Neměl ani tušení, že si nic nepamatuje. Prostě jen náhle zjistil, že matka jeho dcery je naživu. Ačkoliv bych tu situaci neřešil tak jako bratr, chápu, že to udělal. On a Lily byli spolu spojeni už dávno a Maxim Harcourt byl zabit v právoplatném souboji," dodal Benedikt a Eduard znovu přikývl.

,,Takže, co ode mě žádáš, Benedikte? Chceš, abych to Alisteru Harcourtovi vysvětlil, aby přestal vás a vaši rodinu pronásledovat?" zeptal se a Benedikt potřásl hlavou.

,,Jak už jsem vám řekl, nevím nic o povaze toho muže a tak si nepřeji sdělovat mu něco o tajemství naší rodiny. Ani bych nemohl chtít na králi, aby se za nás přimlouval. Rád bych mu ale nabídl majetkovou odplatu. Třeba ho to uspokojí a nechá už naši rodinu na pokoji," odpověděl a Eduardovi přitom zajiskřily oči.

,,A vy chcete na mně, jako na králi, abych na tu transakci dohlížel?" zeptal se zamyšleně a Benedikt si s ním vyměnil pohled.

,,Kdybyste byl tak laskavý, byl bych rád. Bude to pak vypadat, jako by to bylo vaše rozhodnutí. A já tím zároveň získám i váš souhlas s přepsáním pozemků, které mu chci darovat. Nebude to vypadat, že mi poskytujete nějakou zvláštní přízeň a já nebudu muset nic vysvětlovat Tristanovi. Je to hrdý muž a určitě by to chtěl řešit sám, kdyby o tom věděl. Ne že bych mu nevěřil, jistě by to řešil dobře a rozumně. Ale byl bych rád, kdyby si se svou nevěstou už konečně užili trochu klidu," řekl Benedikt a v tu chvíli si všiml, že když mluvil o jejich lásce, ozval se mu v hlase trochu závistivý tón a to ho překvapilo.

 A ačkoliv jim jejich štěstí přál, tak byl přesvědčen, že on po takové všepohlcující lásce rozhodně netouží... Miloval Brackenmoore a svou rodinu...a už proto jim jejich štěstí tolik přál.

Zřejmě ho rozlítostnil blížící se sňatek a všechny ty veliké emoce, kterých byl doma svědkem a tak soustředil svou pozornost na Eduarda, který ho dlouho s pochopením pozoroval a pak se usmál.

,,Uvažoval jste někdy o tom, že byste žil u dvora, Benedikte? Myslím, že bych tu moc potřeboval takový diplomatický mozek, jako máte vy," řekl po chvíli král a Benedikt jen na jeho slova rozhodně, i když překvapeně potřásl hlavou.

,,Mám příliš mnoho práce s tím, abych se postaral o náš majetek, Vaše Výsosti a tak diplomatické posty přenechám jiným," odpověděl Benedikt na jeho slova a Eduard se znovu, ale tentokrát už trochu smutně usmál a lehce se dotkl provazu se zvonkem, který visel vedle trůnu a pak dovnitř ihned vstoupil sluha.

,,Vaše Výsosti?" zeptal se sluha a Eduard se k němu hned obrátil.

,,Pošli mi písaře," řekl a Muž se uklonil a odešel. Eduard přešel ke stolu u okna. Nalil víno ze zlatého džbánu do dvou rudých pohárů a podal jeden Benediktovi.

,,Jen tak ze zvědavosti, budu k Alisteru Harcourtovi laskavý?" dodal a Benedikt se poprvé usmál.

,,Rozhodně, můj pane, rozhodně," řekl a pozvedl číši, aby se napil.

Raine slyšela každé slovo, ale neviděla nic...A čím více slyšela, tím více se chtěla o Benediktu Ainsworthovi dozvědět co nejvíc. A tím víc také i toužila spatřit blíž rysy jeho tváře. Ale nechtěla riskovat, že by ji v jejím úkrytu odhalili, protože teprve během rozhovoru těch dvou jí došlo, co by se rozpoutalo, kdyby ji nachytali, jak poslouchá královy soukromé audience.

Jen málokdo by jí uvěřil, že to všechno udělala jen proto, aby se dozvěděla co nejvíc o muži, kterého viděla poprvé v životě.

Ale Raine se teď nechtěla zabývat tím, co by následovalo, kdyby ji tu našli, protože to, co slyšela od Benedikta Ainswortha, v ní posílilo touhu poznat ho a přiblížit se mu... Působil dojmem vznešeného a dobrého muže, který byl ochoten vzdát se majetku jen proto, aby zachránil pověst své švagrové a jejího dítěte.

Když Raine poslouchala Benediktovy návrhy, dojímala ji jeho starostlivost o rodinu.

,,Ach, kdyby tak našla manžela, který by se o ni takhle staral... někoho, jako byl Benedikt Ainsworth. Ach, kdyby našla někoho, kdo by byl ochotný se o ní a o Williama takhle starat, tak všechno by bylo jiné," řekla si pro sebe, ale kolem ní byl jenom bratranec Denley a ten se nezajímal o nikoho jiného než o sebe... Tím si byla naprosto jistá.

Předstíral sice, že je do ní zamilovaný, ale Raine dobře věděla, že má dlouholetou milenku, s níž má už dokonce i několik dětí...A žili spolu zcela otevřeně v jeho domě.

Raine připadalo nepochopitelné, že Denley od ní očekává, že se za něj provdá a bude předstírat, že tu dámu přehlédla...Protože zatím se o ní rozhodně ani nezmínil a možná ho ani vůbec nenapadlo, že by do toho měla co mluvit. Protože mnoho mužů mělo obojí, ženu i milenku, ale většinou to nedělali tak otevřeně.

Jestli se Raine rozhodne žít s nějakým mužem, nikdy se nenechá takhle urážet. Kdyby se nemusela vdát proto, aby se někdo postaral o Williama a o majetek, přála by si...

Její myšlenky opět zalétly k tomu, jaký by měl být muž, kterého by si chtěla vzít.

,,Měl by k ní úctu....Byl by laskavý.... A byl by tak bohatý, že by si nepotřeboval přivlastnit Williamův majetek... A choval by se jako ctnostný muž...A měl by rád svou rodinu," ptala se sama sebe a opět se vrátila ke dvěma mužským hlasům v pokoji.

Nemohla si pomoci, ale hlas Benedikta Ainswortha byl mnohem hlubší a bohatší než králův... A v tu chvíli si uvědomila, že mluví někde velmi blízko ní, protože přicházeli zřejmě k závěsu, za nímž se skrývala.

Ráda by vyhlédla zpoza záclony, aby tak mohla kromě hlasu poznat i jeho tvář.

,,Muži jsou určitě tak zabráni do rozhovoru, že si jí nevšimnou," řekla si pro sebe a opatrně tedy vyhlédla.

A zjistila, že oba muži jsou blíž, než si vůbec dokázala představit, protože stáli jen pár centimetrů od ní... Těžký závěs tlumil zvuky a tak to působilo dojmem, že jsou od ní mnohem dál...A to ji vylekalo a tak honem se zase stáhla zpátky, ale i přesto si ještě stihla rychle prohlédnout tvář Benedikta Ainswortha.

Měl laskavou, přitažlivou tvář plnou lidského tepla i pevnosti, vysoko klenuté obočí a nádherně vytvarované oči orámované hustými černými řasami. A díky jemně modelovaným rtům, silným čelistem a rovnému nosu vyzařovala jeho tvář i klasickou krásu... A uprostřed ní zářily kobaltově modré oči s přímým, vážným a laskavým pohledem.

Raine se rozbušilo srdce jako kovadlina i přesto, že si byla jistá, že ji neviděli, protože rozhodně si nemohla dovolit, aby ji přistihli a znovu si uvědomila, že by jí nikdo nevěřil, že se tu ukryla z důvodů, z jakých to udělala.

A i kdyby jí třeba uvěřili, rozhodně by nechtěla své důvody vysvětlovat nikomu z těch dvou, ať už mladému králi Eduardovi, nebo dokonce samotnému Benediktovi.

Při myšlence na Benedikta jí znovu proběhla před očima jeho tvář a přes veškeré nebezpečí velice toužila se na něj ještě jednou podívat a zjistit, jestli si tu krásu jen nenamlouvá.

Benedikt a Eduard vzhlédli přesně v ten okamžik, kdy se sluha objevil znovu ve dveřích.

,,Vaše Výsosti, přijel posel z Francie s odpovědí na váš list. Uvedl jsem ho do vašich osobních komnat, jak jste mi nakázal," řekl sluha a Eduard byl náhle opět králem.

,,Už jdu," pokývl Benediktovi a ten se mu hluboce uklonil a sluha, který si dával pozor, aby to nevypadalo, že si Benedikta prohlíží, vzal do ruky poháry a začal je čistit.

Benedikt se obrátil tedy k odchodu, protože tady už neměl co dělat, tedy alespoň ne v tuto chvíli a Eduard byl překvapen Benediktovou laskavostí, ale povolil mu i převod všeho majetku, který Ainsworth nabídl.

Když se Benedikt otáčel k východu, všiml si pod zástěnou dvou drobných, tmavě zelených střevíčků a první nával zlosti, který pocítil, v něm trochu utlumilo zjištění, že narušitel je viditelně ženského pohlaví... A tak se zastavil a lehce poodhrnul závěs.

Když proti sobě uviděl bledý obličej rámovaný kaštanovými vlasy, zamračil se a jeho tvář získala velmi chmurný výraz.

Hleděl do zlatých očí, které se při pohledu na něj rozšířily hrůzou.

,,Byl to rozhodně ženský obličej.. A velmi hezký," řekl si překvapený Benedikt a naklonil se k němu. Jenže v tu chvíli se k němu otočil sluha a ačkoliv bylo jasné, že by byl nejraději, kdyby Benedikt už konečně odešel, přesto udržel slušný a vstřícný tón hlasu.

,,Děje se něco, pane?" zeptal se a Benedikt se zarazil a ještě jednou se rychle podíval do ženiných očí, které byly nyní plné zděšení a tiché prosby, která směřovala k němu.

,,Pane?" zeptal se sluha znovu důrazněji a její pohled potemněl naléhavou prosbou a ruka která se jí vznesla, aby zakryla něžné rty, jen naznačila to co Rein teď v tu chvíli chtěla říct... Aby mlčel...A když se díval do těch očí, tak připadal si Benedikt na chvíli, jako by se potopil do tekutého zlata, které vířilo kolem něj, zatímco on si užíval jeho tepla.

Něco, co neuměl pojmenovat, jej vedlo k tomu, že zadržel slova, která mu už už stoupala ke rtům. A místo toho na ženu spiklenecky mrkl. Její obličej zmizel znovu za záclonou a on se otočil ke sluhovi.

„Ne, jen jsem odcházel. Zajímalo by mě, jestli mě můžete říct, kam ustájili mého koně?" řekl a krátce na to si uvědomil, že je to hloupý zastírací manévr, protože všichni sluhové v královském paláci věděli, že nikdy nenechá ustájit svého koně, aniž by zkontroloval, v jakých se bude nalézat podmínkách... Ale králův osobní lokaj to třeba neví.

Benedikt počkal, až s ním sluha dojde ke dveřím. Věděl, že žena nemůže opustit svou skrýš, dokud oba nevyjdou ven ze dveří. Vlastně nevěděl, proč té neznámé pomáhá, ale nemohl jednat jinak.

Sluha zamumlal „Jak si přejete, můj pane," a vedl ho pryč z místnosti...A ačkoliv měl velikou chuť to udělat, tak Benedikt se ani neohlédl, neboť měl strach, že onu ženu prozradí.

 A tak ihned, jak muži opustili místnost, vyběhla Raine s bušícím srdcem zpoza záclony.

,,Proč jen to nevydržela a pokoušela se Benedikta Ainswortha ještě jednou zahlédnout?" řekla si pro sebe a přesvědčila sama sebe, že bude příliš soustředěný na rozloučení s králem, aby si jí mohl všimnout.

Nechápala svou naivitu a nerozvážnost. Ale co bylo ještě neuvěřitelnější... baron ji neprozradil, ba naopak jí ještě pomohl.

,,Proč?" zeptala se a na tuhle otázku si neuměla odpovědět, i když cítila jen hluboký vděk.

Teď ji přitahoval ještě víc než předtím. Když si vzpomněla na jeho bezedné oči s tmavými řasami, které byly tak modré, že téměř nemohly být skutečné, cítila se k němu přitahována nezvladatelnou silou.

Jak ji tohle napadlo, ihned se instinktivně zarazila.

Nemohla k žádnému muži cítit něco takového, měla přece své povinnosti...A nechtěla se zamilovat do něj ani do nikoho jiného...

A dobře věděla, co potřebuje a co hledá...

,,Její plány nesmí nic překřížit?" řekla si pro sebe.

 ,,A kdyby si dovolila jakékoliv city k Benediktovi, mohlo by to způsobit katastrofu," dodala si, protože péče o Williama je pro ni tou první a poslední povinností, které musí podřídit naprosto všechno.

A proto se musí s Benediktem ještě jednou setkat a zjistit, zda by byl schopný se opravdu postarat o jejího bratra.

Byla rozhodnutá... musí se s ním sejít a promluvit s ním...

 A pak uvidí, co může dělat dál.