Raine vstala a oblékla se, protože sotva uslyšela první zvuky v táboře. A za celou noc se jí podařilo usnout jen na pár krátkých okamžiků.

,,Aida, která se uložila ve stanu vedle ní, spala zřejmě o něco lépe," pomyslela si Raine, protože ji několikrát zaslechla, jak sebou na přikrývkách neklidně hází... Ale když jí pomáhala s ranní hygienou, tak vrhala na ni bojácné pohledy, které Raine znepokojovaly...Protože i když se o to snažila, tak tentokrát neměla sílu, aby ji uklidnila.

 A třebaže se snažila na to nemyslet, tak stejně se ve vzpomínkách neustále vracela k tomu, jakou reakci v ní vyvolal Benediktův polibek. A pokaždé se jí vybavilo to nádherné teplo, které se v ní rozlilo, a ta touha, která ji ovládla...stejně tak jako i všechny ty pocity, které se pak rázem změnily z jejího odporu v povolnost.

Jelikož to byl vůbec první polibek, jaký kdy dostala od muže, tak nebylo divu, že byla ze své reakce takhle zmatená.

Protože i když se snažila sama sebe přesvědčit, že to tolik prožívá jen proto, že to bylo poprvé, tak někde hluboko v sobě věděla, že to není jenom tím... A nemohla sama sebe přesvědčit, že by v ní takovou reakci vyvolal i dotek každého jiného muže, protože nedovedla si představit na jeho místě tvář někoho jiného.

Protože pokaždé se jí znovu vybavil právě jen jeho obličej a ona pocítila vztek a trpkou příchuť toho, že to byl právě on, komu se takhle vydala.

 On, který se k ní choval tak přezíravě a k polibku ji vlastně donutil...A ona celá se rozpálila studem.

V tu chvíli k ní zvenčí dolehly hlasy, v nichž se ozývala zloba a hněv.

 ,,Venku se zřejmě někdo hádal, nebo dokonce pral," řekla si a pak rychle vyskočila ze židle a vyděšeně vyběhla do chladného jarního jitra.

Ale to, co spatřila, ji přimělo k hlubokému znepokojení. Protože na okraji tábora stál na velikém hnědém hřebci Denley Trent a právě křičel na jednoho z Benediktových mužů...A ostatní vojáci se sbíhali ze všech koutů tábora.

Benedikta ani Williama, který se rozhodl, že bude spát s muži u ohně, nemohla nikde najít a divila se, kde mohou být, ale v tu chvíli ji Denley spatřil a zavolal na ni.

 Raine zvedla oči a zjistila, že sedí na koni jen kousek od ní.

 Nevšímal si vojáků, kteří se k nim sbíhali a byli přichystáni ho při nejmenším náznaku násilí zarazit... A i jeho tvář byla plná vzteklé uraženosti. Protože s tím zuřivým výrazem působil dojmem blázna, který je schopen všeho, ale nebála se ho. 

I když ten pocit nebyl zdaleka tak osvobozující, jak ještě donedávna doufala, ale byla si jista, že je pod Benediktovou ochranou.

 Ale Denley se k ní rychle blížil, takže neměla čas o tom příliš dlouze přemýšlet. Proto se zhluboka nadechla a byla připravena setkat se se svým osudem.

Denley měl plné rty zkřivené vzteky a sebelítostí...

Přihnal se s koněm až těsně k ní, zastavil se a zavrčel „Co se děje, Raine? Strávil jsem minulou noc v krčmě... a díky tvé tvrdohlavosti jsem zatoužil po něžnější společnos..." zarazil se, ale pak pokračoval „Víš, dvůr je tak přeplněný... a chtěl jsem ti poskytnout čas...," dodal a Raine ihned vytušila, co v té krčmě asi hledal... Ale bylo jí to jedno.

„A co děláš tady, Denley?" zeptala se a při pozorném pohledu se jí zdálo, že se jeho výraz začíná trochu měnit. Přesto ale pokračoval dál tím ukřivděným tónem.

 „Co tady dělám? Když jsem se včera odpoledne vrátil ke dvoru, dozvěděl jsem se, že jsi odjela. A nejen žes odjela, ale navíc ses vdala za Ainswortha a odjela s ním do Brackenmooru. To přece není možné, říkal jsem si. A tak jsem tady," odpověděl a Raine si založila ruce v bok.

 „A co od toho očekáváš?" zeptala se znova a na bratrancově obličeji se objevil vztek smíšený s hrůzou.

 ,,Asi mu došlo, že jeho slova nepopřela a je to tedy pravda," řekla si Raine pro sebe a dál se tvářila nepřístupně.

„Ale jak je to možné? Odmítlas všechny mé nabídky k sňatku, a pak si najednou vezmeš člověka, kterého jsi právě potkala. Co to vyvádíš, Raine? Copak tě ten chlap nějak donutil?" Vyštěkl Denley a Raine měla chuť se rozesmát, protože to bylo přesně naopak.

 „Ne, Denley, nenutil mě. A vzala jsem si ho dobrovolně," řekla a přitom zavrtěla hlavou a jeho výraz byl naprosto užaslý.

 „Ale proč? Vždyť sis mohla vzít mě!" křikl a Raine se tentokrát neubránila výbuchu smíchu, ale ihned ho zakryla předstíraným záchvatem kašle... A Denley si ani v nejmenším neuvědomoval, jak je směšný.

 A kdyby mu to řekla, tak nechápal by, o čem vlastně mluví.

Ale teď, když věděla, že má za svými zády manžela, který nikomu nedovolí, aby na ni sáhl, tak necítila ani závan strachu, protože si byla opravdu dobře vědoma toho, že Benediktovi vojáci stojí všude kolem nich.

 A chtěla se k nim obrátit a uklidnit je, že se není čeho bát, ale nakonec promluvila k Denleymu, protože doufala, že ho nějak přesvědčí, aby odjel, aniž by došlo ke konfliktu... A chtěla to celé vyřešit bez bolesti a bez násilí. 

Protože teď, když už se Denleyho nemusela bát, jí ho bylo i trochu líto.

 „Děkuji ti za tvé nabídky, ale já jsem se svou volbou manžela spokojená," odpověděla i když věděla, že lže, ale to mu rozhodně přiznat nechtěla.

 Nicméně ve chvíli, kdy to vyslovila, tak ucítila podivné lechtání na zátylku... Otočila se a uviděla svého manžela s jejím bratrem, jak právě vycházejí z lesa.

 Oba měli vlhkou hlavu.

  ,,Zřejmě někde našli vodu na umytí," řekla si pro sebe Raine a na jeden dlouhý okamžik se střetla pohledem s Benediktovýma temnýma očima. A ucítila v sobě hluboké napětí, protože se jí podivně zastavil dech.

 Rychle odvrátila pohled a říkala si, že ji zřejmě tak upoutala jistota a rychlost, s jakou Benedikt odhadl situaci ,,Protože to určitě nemělo nic společného se vzpomínkou na chuť jeho rtů," řekla si pro sebe. Ale když na něj znovu pohlédla, tak četla na jeho tváři chladné pobavení. A překvapeně uvažovala, jestli slyšel, co říkala Denleymu o jejich manželství.

Obrátila se zpátky k Denleymu a lehce pokrčila rameny.

 Ale když se k nim Benedikt začal rychlými kroky blížit, tak si byla dobře vědoma každého jeho pohybu.

 Nezavadil o ni jediným pohledem, ale ihned se postavil proti příchozímu.

„Proč jste sem přijel, pane?" zeptal se a Denley se na něj vztekle podíval.

 „Chtěl jste ujet od dvora se ženou, kterou si chci vzít," odpověděl a na rozdíl od ní, Benedikt s ním žádný soucit neměl.

 „Už jsem vám jednou řekl, abyste se k Raine vůbec nepřibližoval, protože jinak toho budete litovat. A to zřejmě hned teď. Protože už dávno nemluvíte s ženou, kterou by jste mohl získat, pane Trente...Protože nyní mluvíte s mou manželkou, s lady Ainsworthovou," řekl Benedikt a Denleyho tvář v tu chvíli ještě ztmavla a Raine k němu v tu chvíli pocítila téměř sympatie.... Téměř.... Protože ani Benediktova despocie nemohla překrýt vzpomínku, jak ji sprostě nutil ke sňatku.

Denley přeběhl pohledem tábor.. vojáky...i Williamův uzavřený obličej a pochopil, že tady není nikdo, u koho by měl naději získat sebemenší podporu.

Benedikt znovu promluvil a tentokrát zazněla v jeho klidném hlase výstraha.

 „Buď teď ihned obrátíte koně a odjedete, anebo vám ukážu, jak trestám ty, kdo se pokusí ukořistit něco, co patří mě!" řekl a Raine nad těmi slovy doslova ztuhla. A Denley se ještě jednou zoufale rozhlédl... Byl bezmocný.

 „Musíš odjet, Denley. Tady už nemáš co pohledávat," dodala Raine, která k němu vykročila a snažila se zakrýt své pochopení.

 A tak s výkřikem vzteku i zoufalství se prudce otočil a odjížděl pryč.

 Raine se ani nepokusila s ním rozloučit, protože kdyby byl jen trochu ochotný si přiznat, že věci jsou jinak, než jak je vidí, tak nebyl by se do téhle situace dostal.