Benedikt nechal jídlo nedotčené na talíři, rychle vstal a vydal se ke stanu.

Zvedl plachtu, vstoupil dovnitř...

A ihned uviděl Raine.

..Svou ženu.

Seděla na malé židličce a Aida jí rozčesávala vlasy... Benedikt se zahleděl do kaštanové záclony z vlasů, která ho ještě dnes ráno tolik přitahovala a setkal se s jejíma očima. A v tu chvíli těmi zlatými hlubinami probleskla úzkost, ale zmizela pak stejně rychle, jak se objevila, takže si říkal, že se možná zmýlil...

 Protože pohled, který následoval, byl tvrdohlavý a vzpurný.

Cítil, jak mu celé tělo strnulo, ale pevně se rozhodl, že musí zůstat klidný, protože věřil, že se všechno dá řešit trpělivě a rozumně. Protože už víckrát se nenechá zatlačit do toho, aby jednal jako malý kluk, stejně tak jako se mu to přihodilo dnes ráno.

A to, že si vzal Raine, byl jeho poslední nerozvážný čin.

Bylo jasné, že v ní již od rána kvasí iracionální vztek. Protože když se na ni chvíli díval, tak zjistil, že ho výraz její tváře také popuzuje, protože nemohl potlačit zachmuřený výraz, ani když se otočila ke služce.

 „Aido, nech nás chvíli o samotě," řekla. A když služebná odešla, tak Raine vstala a bledě růžové šaty, které měla na sobě, se rozvinuly po celé její výšce.

Benedikt pohledem utkvěl na krásně tvarovaných ňadrech, hlaďoučkém krku a bocích, které se lehce pohupovaly, když se k němu blížila.

 Zastavila se pár kroků od něj a Benedikt si všiml, jak se jí jedna její dlouhá kadeř propletla s látkou. A teprve když ho oslovila „Pane," tak se vytrhl ze zamyšlení a věnoval pozornost jejímu obličeji.

Přikývl a snažil se vzpamatovat.

 „Má paní," odpověděl a zároveň se k ní chtěl přiblížit. Ale zastavila ho pokynem ruky.

 „Nechte mě promluvit, pane," řekla. A třebaže už mu bylo jasné, že ho její slova nepotěší, tak nemohl si pomoci.. a cítil k ní něco jako úctu, když viděl, jak postupuje přímo k věci. 

„Můj pane Ainsworthe, to že jste sem přišel, mi jasně sděluje, že s vámi budu muset pohovořit na velmi nepříjemné téma," zašeptala a na dlouhou chvíli se odmlčela a podle toho, jak zčervenala, tak se dalo soudit, že je jí to opravdu velmi nepříjemné.

 „Musím vám říct, můj pane, že ačkoliv jsme svoji a byla jsem donucena s vámi odjet do vašeho domova, tak nemíním naše manželství naplnit," dodala a vypadala, jako by tím proslovem vyčerpala všechnu svou sílu a odvahu.

Benediktovi úžasem vylétlo obočí.

 ,,Ona s ním bez okolků odmítla sdílet postel," znělo mu v hlavě a ta urážka ho téměř vykolejila.

 ,,Na to nemá vůbec žádné právo a je to její povinnost před Bohem i před lidmi... Musí se přece chovat jako jeho žena. A to i bez ohledu na to, že to byla ona, kdo si ho vybral," řekl si a ačkoliv se hodně snažil nedát na sobě znát svůj úžas a rostoucí vztek, tak věděl, že vyzařuje z tónu, kterým jí odpověděl.

 „Hodláte mě od sebe odehnat?" zeptal se a ona se nešťastně kousla do rtu, ale v očích měla jistotu.

 „Ano." odpověděla a on jen nevěřícně zakroutil hlavou.

 „Ale na to nemáte právo. Jsem váš manžel," dodal a ona jen pokrčila rameny.

 „Nedostanete mě, pokud mě k tomu nedonutíte násilím, můj pane," řekla a Benedikt cítil, jak se mu vztekem stahují všechny svaly v těle. Protože zůstala stát proti němu, což ho ještě víc podráždilo. 

A tak zblízka na ni promluvil sevřenými rty.

 „Ptám se vás, milostpaní. Proč myslíte, že bych proti vám měl použít násilí, když jsem si sem přišel pro to, co mi právem náleží?.. Jsem váš manžel," řekl a Raine se oči rozšířily, jak se snažila na něj pohlédnout.

 „Já... prostě jsem si myslela, že si budete chtít vzít..." koktala ze sebe, ale on jí hned zarazil.

„Tak jste se zmýlila," osočil ji a zaslechl i ono hluboké rozhořčení ve vlastním hlase.

 „V životě jsem žádnou ženu nezískal násilím... a nikdy jsem to ani nepotřeboval," odsekl vztekle a přejel ji přitom významně pohledem.

Zčervenala, neboť mu velmi dobře rozuměla, a zakoktala „Já... odpusťte mi mou...", ale on jí opět hrubě zarazil.

„Tak už dost!" vykřikl a Raine pokračovala, aniž by si všimla jeho výkřiku.

 „Znovu vám musím poděkovat za všechno, co jste pro mě udělal. Nevěřila jsem, že bych mohla... Vždyť jste mi úplně cizí, pane," řekla a ta poslední poznámka ho zbavila sebeovládání a sjel ji opovrženlivým pohledem.

 „Ano, stejně jako vy mně, má ženo a dnes jste stihla udělat mnoho, za co byste mě měla žádat za odpuštění, a zřejmě v tom hodláte pokračovat... Zajímá vás vůbec něco kromě vašich problémů? Pokusila jste se mě podvodem vmanévrovat do manželství a chovala se uraženě a chladně jen proto, že jsem si přál, aby jste se mnou jela domů, a nakonec se mnou bez výčitek svědomí odmítáte i sdílet lože... Už je toho moc, Raine...Já... Chtěl jsem se s vámi milovat a byl bych to udělal rád... Bez násilí ...A s láskou...," odpověděl a vzrušení, které cítila jí zbarvilo tváře do nachová.

 Chystala se ještě něco říct, ale Benedikt prošel kolem ní k východu a po cestě ji k sobě přitáhl a přitiskl své rty na její.

...A říkal si, že to sama chtěla a připravila ho o rozum svými vytáčkami a nápady.

Ale když ji políbil, tak překvapeně zjistil, že její ústa změkla. A najednou se prohnula a její prsa se přiblížila k jeho hrudi a ona křehce spočinula v jeho náruči.

Jeho tělo na ní reagovalo tak intenzivně, že z toho byl sám v šoku. Protože během toho kraťoučkého okamžiku se v něm něco zlomilo a jeho ústa zněžněla a on propadl žádostivosti... 

 Raine se rukama opřela o jeho hruď a on sklonil hlavu, aby vyhledal její ústa.

A když k němu pootevřela rty a on prohloubil jejich polibek, tak cítil, jak se v ní beznadějně ztrácí... Protože zaklonila hlavu a přitáhla se blíž k němu...A tak Benedikt povzbuzen její reakcí, jí přejel rukou po zádech až k bokům.

 Ale když ji k sobě přitiskl, tak náhle cítil, že strnula a začala se bránit...Protože odtáhla se od něj a pokoušela se odvrátit...

A tak nakonec od něj odstoupila a položila si ruku na ústa, která ještě rudě žhnula po jejich polibku.

 „Jak jste troufalý! Vždyť jste říkal, že mě nebudete nutit," řekla a zmatek a úzkost v její tváři v něm, kupodivu, vyvolaly sympatie.

A tak znechucený sám sebou vyběhl ven.

Nešel zpátky k ohni, k ostatním. Na to byl příliš vzrušený, aby si mohl sednout a povídat si s muži u ohně a předstírat, že nevidí jejich postranní zkoumavé pohledy...A tak když přešel přes louku a vkročil do lesa, uvědomil si, že v Raine je něco.. jakási něha a opravdovost, která se skrývá pod její tvrdohlavostí a která jej vždy dojme a přitáhne.

 Protože byla to určitě její něha, která v něm vyvolala touhu už při pouhé vzpomínce na to, jak ji držel a na chuť jejích úst.. a na nechtěnou, ale o to možná silnější reakci na něho.

,,Ale musí si na tyhle chvilkové ztráty sebeovládání dávat pozor," řekl si pro sebe. 

,,Protože nemůže jí dovolit, aby si s ním dělala, co chce a aby ho naprosto ovládala," dodal si v duchu a přitom se snažil zklidnit.