Když si Raine balila poslední věci, tak cítila podivnou otupělost.

 Protože od toho okamžiku, kdy se na ni Benedikt Ainsworth, baron z Brackenmooru a nyní její muž, usmál... měla pocit, že se děje něco nepochopitelného a nemožného...protože stalo se to všechno příliš rychle, aby to mohla být pravda.

 ,,Ale byla to pravda," řekla si.

,,Protože byla vdaná za Benedikta Ainswortha," dodala si jen tak v duchu a znovu se vrátila v myšlenkách k oné události.

Svatba se odehrála v jedné z králových osobních komnat a nebyl u toho nikdo jiný než sám Eduard.

Řekl Raine jen několik krátkých slov, ale byla mu za to vděčná. Protože byla až příliš vyděšená z toho, co se stalo, aby mohla vést zdvořilou konverzaci s králem.

,,Vždyť to bylo pouze hodinu poté, co stála s Ainsworthem v tomto pokoji a slyšela, jak ji žádá o ruku," znělo ji v mysli... A Benedikt pak domluvil svatbu během hodiny, a tak teď tu už stála jako vdaná žena, ale od svého novomanžela pak už neslyšela ani jediné osobní slovo.

  A jeden z jeho mužů jí přinesl rozkaz, aby si sbalila a byla připravená na cestu.

 Nerozčilovala se nad Benediktovým rozkazovačným chováním a byla ráda, že má něco na práci. Protože ulevilo se jí, že už může odjet od dvora, protože čekaly ji i její povinnosti v Abbernathy.

 A tak nyní měla sbaleno a její muži na ni čekali na nádvoří. A William s Aidou odešli dolů kontrolovat, jak jim nakládají věci.

Služka byla z baronova návrhu stejně šokovaná jako Raine, ale nejméně překvapený byl William, který ji objal a řekl, že Benedikt se zdá být velice hodný a Raine s ním mohla pouze souhlasit...A když už měla vše připravené, tak zamyslela se nad tím, proč necítí opravdovou radost...protože měla opravdu nepříjemný až svíravý pocit v břiše.

,,Vždyť našla laskavého manžela, který vyhovoval jejím požadavkům. A co jiného mohla říct o člověku, který udělal tohle všechno jen proto, aby jí pomohl?" zeptala se sama sebe a pak si dodala ,,Ale neřekl jí ani slovo na rozloučenou," a pak se rychle ujistila, že ale udělal mnohem víc, než od něj mohla očekávat.

,,A proč by se s ní měl víc zabývat?" řekla si a pak si povzdechla a zavřela další zavazadlo. 

A v tu chvíli.. muž, na něhož myslela, vešel do dveří a Raine se ihned vzpřímila a zářivě se usmála.

Benedikt zůstal stát ve dveřích a jeho vysoká postava zaplňovala celé tohle místo...A když viděl, co dělá, tak jen spokojeně přikývl.

 „Výborně, už jste připravena. Moji muži už jsou také nachystáni," řekl a v tu chvíli se Raine  zamračila, protože jeho slova ji překvapovala.

 „Vy nás doprovodíte domů?" zeptala se a on se teď také se zamračil.

 „Jestli vás doprovodím? Tak jestli tomu chcete říkat takhle, tak ano. Vždyť proč bych vás nedoprovodil do Brackenmooru, že?" odpověděl a Raine na jeho slova překvapeně ucouvla.

 „Do Brackenmooru?" řekla překvapeně a Benedikt si založil ruce v bok.

„Ano, to je náš domov," odpověděl a přitom se na ní něžně usmál.

„Váš" domov!" zamumlala, celá vyvedená z míry.

„Náš" domov," odpověděl Benedikt bez váhání. A když se nepřestávala mračit, tak zavřel oči a zhluboka se nadechl.

 „Začínám tušit, že se mi tyhle dohady ani trochu nelíbí. A vzpomínám si, že jste přednedávnem říkala, že mi nechcete dělat nepříjemnosti," dodal a Raine celá zdřevěněla a položila si ruku na prsa.

„Asi jsem vám dobře nerozuměla. Já... my... my s Williamem nejedeme do Brackenmooru," vykoktala ze sebe a věděla že opravdu slíbila, že mu nebude dělat žádné problémy, ale nemyslela tím to, že prostě zapomene na všechny své povinnosti a zařídí se podle něj.

Její slova ho ale viditelně rozzlobila, ačkoliv měla pocit, že je musel čekat. Protože ten muž byl zřejmě tak plný sám sebe, že si ani nedokázal připustit, že by mohla mít na věci jiný názor.

 „Jistě že jedete do Brackenmooru. To je můj domov. A teď, když jsme svoji, tak i váš," pronesl Benedikt nesmlouvavým tónem.

Raine potřásla hlavou, jako by si ji chtěla vyčistit ,,Protože tady došlo k nějakému nedorozumění," řekla si pro sebe a znovu se snažila pochopit to co právě řekl.

 „Myslím, že jsme si opravdu neporozuměli," snažila se vše vysvětlit a on jí poslouchal.

 „Ta svatba přišla narychlo a my jsme ani neměli čas si vyjasnit, jak si to kdo představujeme... Omlouvám se, ale já vůbec nepočítám s tím, že bych jela do Brackenmooru a opravdu je mi líto, jestli jsem vám způsobila nějaké nepříjemnosti, ale já jedu domů do Abbernathy... Mám tam spoustu povinností...Naší správcové se má narodit vnouče a já musím být nápomocná u porodu.  A kromě toho je třeba zasít, už se blíží jaro a jarní úklid," dodala a pak rozhodila nešťastně rukama.

 „To všechno a ještě další věci mě tam čekají. A také nemohu prostě opustit svého bratra, který je na mně závislý," řekla po chvíli a Benedikt si ulehčeně vydechl.

 „Rozumím tomu, z čeho máte obavy, ale nemusíte si dělat starosti. William pojede s námi do Brackenmooru. A hned, jak přijedeme, pošlu svého člověka, aby se o Abbernathy postaral... Mám i jiný majetek a pozemky než Brackenmoore a moji lidé jsou schopni se o ně postarat víc než dobře," odpověděl a pak dodal s lehkým nádechem humoru. „Ujišťuji vás, že můj správce se o Abbernathy postará, i když přiznávám, že u porodu asi moc platný nebude," řekl a Raine přešla tento pokus o žert a jen zavrtěla hlavou.

 Podívala se mu do očí, i když věděla, že to, co mu chce říct, ho rozhodně nepotěší.

 „Nemohu nechat otcův a Williamův majetek na starost cizinci," řekla a Benedikt dal najevo svůj nesouhlas jen pouhým zúžením očí, ale zklamaný byl.

 A ona si najednou uvědomila, že tenhle člověk.. její manžel, má nad ní větší moc, než by si přála...Protože aniž si to uvědomila, tak zabloudila pohledem na jeho hruď.

A i Benediktova výška a síla byly impozantní a teď právě nastala ta chvíle, kdy jí to nebylo zrovna příjemné.

„Naším domovem je Brackenmoore a tam také, ženo, pojedete," prohlásil a Raine věděla, že tohle si na sebe vymyslela sama, protože Benedikt měl právo očekávat, že s ním pojede...Ale zkusila to ještě jednou.

 „Je mi to velmi líto, šlo to všechno velice rychle a ani ve snu mě nenapadlo, že bych měla najednou opustit svůj domov... Byl jste na mě dnes opravdu velmi laskavý. Ale musím vás asi požádat ještě o něco... Chtěla bych vás poprosit, abyste mi odpustil a nenutil mě jít s vámi a místo toho přijal mé nejupřímnější pozvání do Abbernathy," řekla Raine po chvíli a jeho oči se rozšířily.

 „To není možné," odpověděl a ona pokrčila rameny.

 „Pak se tedy rozdělíme. Protože já opravdu nemohu odjet do Brackenmooru," prohlásila a on se na ní díval shora.

 „Tak si myslím, že už jsem vám dnes prokázal dobré vůle až dost, paní. Pojedete se mnou," řekl rázně a Raine zvedla bradu, připravena odporovat mu i přesto, že byl na ni tak hodný... Ale když se podívala do těch chladných modrých očí, tak pochopila, že z nich dvou je to on, ten kdo vládne.

Ale přece jen neztrácela odvahu.

 „Nepojedu," zaprotestovala a přitom se na něj podívala s kuráží.

 ,,Jak je možné, že to nechápe? Copak mu to dostatečně nevysvětlila?" řekla si Raine pro sebe a Benedikt ani nezvedl hlas, protože i přesto mluvil s naprostou jistotou, která jen zvyšovala její vztek.

 „Pojedete. A upozorňuji vás, že jestli nepůjdete dobrovolně, tak vás klidně donutím násilím...Protože tohle manželství jste chtěla vy!" řekl vztekle a Raine úzkost dohnala k naprosté upřímnosti. 

„Ale já s vámi nikdy nechtěla žít," odpověděla a Benedikt se k ní přiblížil až tak, že musela zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí.

 „To je ovšem, lady Ainsworthová, váš problém. Protože já to na vás rozhodně nikdy nechtěl.. A poslouchejte mě teď dobře, protože vy se mnou žít budete...A osobně vás donesu na vašeho koně, jestli mě neposlechnete. Protože vzal jsem si vás, abych zachránil vaši pověst a čest a vy nebudete najednou odmítat být mou ženou," řekl s respektem v očích, a než Raine mohla říct jediné slovo, tak se otočil a vyšel ze dveří.