První, čeho si Benedikt všiml na mladém hochovi ve dveřích, byly tmavě hnědé vlasy s rudými odstíny... A byly tak husté, že se pod nimi bledý obličej se zelenýma očima téměř ztrácel.

 Oči měl jinak zbarvené a zdaleka ne tak průhledné, ale přesto se tvarem tolik podobaly Raininým, takže ihned pochopil, že je to její bratr.

Chlapec nejdřív velmi nejistě přejel pohledem po Benediktovi a pak se začal rozhlížet a hledat svou sestru.

 Raine položila bratrovi ruku na rameno. Chlapec ale o krok ustoupil a sledoval ji nejistýma očima.

 „Raine, je pravda, co povídají lidé? Že jsi..." zamumlal a Raine se na něj podívala zpříma, takže si při jejích slovech Benedikt musel přiznat, že k ní pociťuje úctu.

 „Nedělej si starosti s tím, co říkají lidé... Zeptej se mě a krom toho, názory těch lidí nás nemusí zajímat. Za pár dní budeme odsud pryč," odpověděla a chlapec se jí podíval do očí a Benedikt slyšel až ke dveřím, jak vydechl úlevou.

Ale snažil se to zakrýt mužnou pózou.

 „Je mi jedno, co si myslí. Ať si říkají, co chtějí, ale měl jsem starost o tebe," řekl a pak dodal ještě s úzkostí v hlase „Jedeme zpátky do Abbernathy?" zeptal se a Raine ho pohladila po vlasech.

 „Ano," odpověděla a Benedikt byl tou scénou opravdu dojatý. Protože láska a vzájemná péče těch dvou byla nepřehlédnutelná a obdivuhodná.

 Přistoupil několik kroků k nim a obrátil se k Williamovi.

 „Jsi asi hodně mladý, Williame," řekl a chlapec s vyhýbavým pohledem pokrčil rameny.

 „Vy jste ten muž, o kterém všichni tvrdí že..." nestihl to dokončit, protože Benedikt ho rychle přerušil.

 „Ano, počítám, že jsem to já," odpověděl a William se zamračil a podíval se na Raine.

 „A je to pravda? Že ty a... tenhle muž..." řekl a Benedikt ho znovu přerušil.

 „Benedikt Ainsworth," dodal na jeho slova a chlapec jen strnule přikývl a zamumlal „Lord Ainsworth," a pak se k němu obrátil a pohlédl mu do očí.

 „Doufám, že jste ne... to, co říkají tam venku... Raine je moje sestra," odpověděl a Benedikt se na něj nemohl zlobit, že chce sestru chránit, ale na druhou stranu se nechtěl s tím mladým chlapcem dostat do konfliktu... Ještě ke všemu v záležitosti, za kterou opravdu nemohl...A tak pokusil se převést hovor jinam.

„Říkej mi Benedikte," řekl a onen mladý muž se zamračil a otřásl se. A jeho ztrápený pohled se opět vrátil k Raine.

 „Tak, je pravda, co lidé tvrdí o tobě a o lordu... o Benediktovi?" zeptal se a podívala se přímo na něj a Raine zavrtěla hlavou.

 „Ne, to není, Williame. Ani se mě nedotkl. To já...," zašeptala a pak z důvodů, které sám nechápal, ji Benedikt předešel.

 „Nic jsme s Raine neprovedli. Prostě jsem vypil příliš mnoho vína a usnul jsem tu," řekl a nebyl si vůbec jistý, proč měl potřebu to říct a proč ji chtěl zase chránit, protože poznal, že se chystá na sebe bratrovi všechno vyzradit, a nechtěl, aby to udělala.

 A říkal si, že nemají důvod, proč by toho hocha měli do celé trapné záležitosti zaplétat, protože nic dobrého by mu to nepřineslo.

Rychle se tedy ohlédl na Raine a všiml si, že ho překvapené sleduje...A do očí se jí vloudila vděčnost...A když zjistila, že se na ni dívá, otočila se zpátky k bratrovi.

„Tak vidíš, Williame, nestalo se nic, proč bychom se měli stydět nebo něčeho obávat. Bylo to pouhé nedorozumění," řekla a na jeho tváři bylo znát úlevu a dětskou horlivost. A Benedikt byl rád, že ji včas přerušil, protože když mu oba rodiče zemřeli na zpáteční cestě z návštěvy jeho tety ve Skotsku, musel se starat o všechny své mladší bratry.

 Bylo mu osmnáct a nejmladší z jeho bratrů byl tehdy stejně starý jako teď William.

Podíval se na Raine, která se snažila nenápadně změnit téma hovoru.

 „Jedl jsi něco, Williame?" zeptala se a William se začervenal a ohlédl se rychle po Benediktovi.

 „Nestarej se o mě pořád, Raine," odpověděl a pokrčil rameny a zadíval se přitom Benediktovi do očí, jako by od něj očekával podporu v tom, že muži nepotřebují takovou starostlivou péči.

 „Vždycky kontroluje, jestli už jsem jedl. Myslí si, že jsem pořád mrňavý," dokonči se vzdorným výrazem a Benedikt na něm viděl, kolik ho to přiznání stálo.

 „Jeden z mých bratrů byl dlouho malý, ještě v tvém věku. A teď je skoro tak vysoký jako já," zamumlal a William k němu vzhlédl s nadějí v očích.

 „Opravdu?" zeptal se a Benedikt přikývl.

 „Ale je také pravda, že měl vždycky velikou chuť k jídlu a nevynechal by snídani úplně stejně jako den na lovu, a to je pro něj zatraceně důležitý zážitek," dodal a Williamovi se rozzářily oči, jak ho to potěšilo.

 „Jak vidíte, pane, jsem trochu drobnější, ale teď jste ve mně posílil naději, že to může přejít," odpověděl a přitom se na něj Benedikt znovu zadíval. 

 „A váš otec byl malý?" zeptal se a při zmínce o otci přeběhl Williamovým obličejem stín, ale ihned odpověděl. „Ne, pane, byl to vysoký muž, i když ne tak vysoký jako vy," řekl a Bendikt se usmál.

 „Takže zřejmě jediné, co potřebujete, je pořádně jíst. Zbytek zajistí příroda," dodal a chlapec se zamyslel. 

Potom se Benedikt přes jeho hlavu zadíval na Raine a zjistil, že na její tváři se zračí překvapení, a kupodivu i zklamání.

 ,,Proč by měla být zklamaná?" řekl si a přitom se na ní nepřestal dívat.

 ,,Leda snad, že její plán, jak ho donutit, aby si ji vzal, nevyšel,"  dokončil co měl na jazyku a William si také všiml jejího výrazu, ale vyložil si ho jinak.

 „Nebudeme snad mluvit jen o mně. Co budeme dělat, lorde? Když opustíme dvůr, každý si bude myslet, že vy a Raine...," řekl William zpříma a podíval se na ni se směsí strachu a ochrany. A Benedikt jen pokrčil rameny.

 „Nevím, mladíku. Ale třeba najdeme způsob, jak všechny přesvědčit, že vaše sestra neudělala nic, za co by se měla stydět," odpověděl a William si povzdechl a zabloudil pohledem k posteli. A Benedikta ihned napadlo, jestli se před ním někdo zmínil o krvavém prostěradle.

Protože podle toho, že prostěradlo nebylo nikde vidět, pochopil, že ho Raine schovala.

Ale William náhle opět vzdychl a ztišil hlas, a Benediktovi došlo, že ač Raine prostěradlo schovala, tak nepodařilo se jí zabránit neštěstí, které se už přihodilo.

 „Myslím, že vám nikdo nebude věřit. Říkali, že viděli...," zašeptal slabě a Benedikt ho přerušil.

 „Jak už jsem řekl, nemusíš si dělat starosti. Věci nebývají tak hrozné, jak zprvu vypadají," odpověděl a podle výrazu jeho tváře Benedikt poznal, že mu William chce věřit... Ale v jeho očích přece jen ještě dlela úzkost.

 Podíval se na Raine, která seděla na posteli se smutným výrazem.

 Benedikt věděl, že ji mnohem víc mrzí, co vyvedla bratrovi, než co budou říkat o ní a věřil jí, že to všechno udělala hlavně proto, aby se postarala o něj.

Ale to ji neomlouvalo.

,,Chovej se přece jako člověk", ozval se v něm náhle slabý hlásek.

 ,,Přece si nebudeš vylévat zlost na někom, kdo je ještě bezmocnější než ty... A to ona rozhodně je," slyšel ve své hlavě a pak William znovu promluvil a Benedikt ho napjatě sledoval.

„Od té doby, co táta zemřel, je to tak těžké," řekl, ale Raine ho rychle přerušila.

 „Nemusíš barona zasvěcovat do našich problémů, Williame," odsekla trochu hrubě a Benedikt byl sám nad sebou překvapený, když ji odpověděl „Naopak, Williame. Zajímá mě, co jsi chtěl říct. Pokračuj, prosím," řekl a i přesto, že jeho sestra dávala najevo nesouhlas, tak William po jeho výzvě pokračoval a vypadalo to, že to všechno zoufale potřebuje někomu vypovědět.

 „Raine dělá všechno pro to, aby se o nás postarala...A když nám Denley nechtěl dát pokoj, rozhodla se, že pojedeme ke dvoru... Chtěla tady najít někoho, kdo nám pomůže," dodal a podíval se zpříma na Benedikta, kterého to zaujalo, protože nikdy neměl rád chození kolem horké kaše.

 A ten mladík se mu líbil víc a víc.