Raine Blanchettová čekala s ostatními dvorními dámami před vchodem do přijímací síně krále Edwarda.

 Na rozdíl od ostatních sem nepřišla proto, aby něco získala od krále.

Doufala, že tu najde manžela. Každý den sama sebe ujišťovala, že se co nejdřív s někým seznámí, ale přestože trávila u dvora už celý měsíc, zatím se nesetkala s nikým, kdo by vyhovoval jejím požadavkům.

Když ještě doma v Abbernathy oznámila bratru Williamovi a chůvě Aidě, že se rozhodla odjet ke královskému dvoru a najít si tam manžela, aby jí pomohl situaci zvládnout, vypadalo všechno krásně a nadějně. Ale když přišla sem, začalo jí teprve docházet, jak je někdy těžké uskutečnit vlastní sny a představy, i když zpočátku vypadají velmi jednoduše.

Raine byla k sobě dostatečně upřímná, aby si přiznala, že je to také její chyba, že věci nejsou tak jednoduché, jak původně očekávala. Žádný muž se jí totiž nelíbil.

 Přitažlivý obličej, hezký oblek a šikovný jazyk jí nic neříkaly.

 Hledala muže, který by se dokázal postarat o jejího jedenáctiletého bratra a do té doby, než bratr vyroste a bude jej moci převzít, i o jejich majetek.

Říkala si, že je jí lhostejné, jak bude její budoucí druh vypadat a kolik mu bude, ale potřebovala, aby byl upřímný, charakterní, spolehlivý a silný. Alespoň tak silný, aby odehnal bratrance Denleyho, který se je snažil všemi možnými způsoby uchvátit do své moci.

 V posledních týdnech před tím, než se rozhodla, že odjede z domova ke dvoru, se jeho neustálé nabídky k sňatku začaly proměňovat v hrozby, že se jí zmocní násilím.

Raine velmi dobře věděla, že William by byl pod jeho poručnictvím nešťastný. Krom toho bylo veřejným tajemstvím, že si ji ten hloupý Denley chce vzít jen proto, aby mohl disponovat majetkem, který zdědili, když jejich otec zemřel.

Myšlenka na otcovu smrt jí připomněla bolest, kterou v sobě nosila, ale nechtěla se jí poddat, nemohla si to dovolit. A věděla, že otec by byl rád, kdyby se vzchopila a postarala se o bratra i o majetek.

Ačkoliv o tom spolu nikdy nemluvili, od té chvíle, co matka zemřela, otec na Raine den ze dne víc spoléhal. Ač to nikdy nevyslovil, Raine dobře věděla, že od ní očekává, že se o všechno postará. 

A ona ani chvíli nezaváhala a chtěla pro to udělat všechno, co bylo v jejích silách.

Když přijela ke dvoru, musela se přizpůsobit zdejším zvyklostem a dělat všechno tak, jako každá nabízející se nevěsta. Nastrojila se do nových šatů podle poslední módy, usmívala se, tančila, konverzovala a snažila se vypadat přitažlivě a svůdně. 

Hned v prvních dnech se našlo několik mužů, kteří o ni projevili zájem, ale jací to byli muži.

Každý ze tří ženichů, o kterých za tu dobu alespoň na chvíli uvažovala, ji nakonec zklamal, včetně Lorda Henryho Wicksteada... 

Jak zjistila, i přes svůj vysoký věk byl také lačný po majetku.

Když se na každého z možných ženichů ve společnosti pořádně vyptala, zjistila, že všichni mají finanční problémy, které chtějí řešit tím, že si vezmou bohatou nevěstu. Kupodivu jim vůbec nevadilo, že Raine nebyla přímá dědička.

 Bylo jasné, že doufají, že se jim podaří obrat o majetek mladého Williama.

Ale než zjistila skutečné motivy těch rádoby ženichů, zabralo jí to několik týdnů, a tak si usmyslela, že musí přijít na nějaký způsob, jak se o mužích něco dozvědět, aniž by tomu obětovala tolik času.

Proto se asi před týdnem, když se trochu zorientovala ve zdejší společnosti, rozhodla, že půjde s ostatními dvořany ke králi. Doufala, že se tak dozví, co se od něj který dvořan snaží získat. Když nic jiného, pomůže jí to udělat si jasno, v jaké jsou zdejší lidé finanční situaci.

U krále se o ni nikdo nezajímal.

 Zdálo se, že její přítomnost nikdo ani nezpozoroval. Každý se staral jen sám o sebe. Byla rozhodnutá jít za svým cílem a někoho získat, ale zároveň jí víc a víc docházelo, že stojí před opravdu těžkým úkolem a jejím sítem zatím nikdo neprošel.

Jedině zoufalství jí zabránilo, aby se stáhla a odjela zpět domů.

 Nemohla očekávat, že se Denley svých návrhů vzdá a bála se, že ji nakonec začne ke sňatku nutit násilím, nebo dokonce ublíží Williamovi. Jelikož Denley byl jejich jediný žijící příbuzný, kdyby se Williamovi něco stalo, dostal by celý majetek on.

Rychle ty děsivé myšlenky zahnala. William je přece v bezpečí a nemůže se mu nic stát. Po smrti jejich otce byl William jediný, koho na světě měla.

Rozhlédla se zoufalým pohledem po dvořanech v předpokoji a povzdechla si.

Za chviličku se otevřely dveře a v nich se objevil králův lokaj. Uklonil se. ,,Můžete vstoupit. Jeho Výsost král Eduard vás očekává," řekl a když Raine s ostatními vešla, podívala se směrem k trůnu, kde seděl mladý Eduard v krásném zdobném rouše a prohlížel si příchozí.

 Zamyslela se.

,,Lidé o něm říkali, že je velmi inteligentní a schopný, ale postrádá otcovu pevnost a charakter. Ale to ukáže čas. Vždyť je mu sotva dvacet," znělo ji v hlavě a opět se podívala na onoho mladého krále.

,,Stýská se mu po otci, který docela nedávno zemřel v boji o korunu?," řekla si pro sebe.

,,Nebo ho jeho postavení a s ním spojená zodpovědnost připravili o možnost vzpomínat a truchlit, stejně jako se to přihodilo jí?," znělo jí v hlavě a podívala se do očí mladého monarchy a najednou si byla jistá, že tomu tak je.

Ale nemohla se zabývat myšlenkami na mladého mocnáře. Eduardovo trápení teď musí ustoupit podstatnějším věcem. Ona musí myslet na to, aby se postarala o Williama. To je pro ni nejdůležitější, a ať chce nebo nechce, musí tomu podřídit všechno.

Dopoledne ubíhalo. Dvořané předstupovali před krále a přednášeli mu své žádosti a Raine smutně sledovala, jak jeden za druhým mizeli ze seznamu možných ženichů. Někteří byli již ženatí, jiní... prostě z různých důvodů nevyhovovali.

Už si začínala myslet, že bude muset odložit řešení na zítřek a doufat, že se druhý den štěstí obrátí. Když už se definitivně rozhodovala opustit přijímací síň a vrátit se zpátky do svého pokoje, došlo u dveří k lehké výměně názorů. Jelikož před ní stáli vysocí muži, kteří jí zastírali výhled, neviděla, co se děje, ačkoliv stála kousek od vstupního portálu.

 Dívala se tedy k trůnu a čekala, co se stane.

Král Eduard se vztyčil a na jeho tváři se objevil radostný úsměv. Tak upřímný a potěšený výraz neviděla na jeho tváři od samého rána. Zamával směrem ke dveřím a pokynul příchozímu ,,Pojď ke mně, Benedikte," řekl a mnoho pohledů, včetně jejího, sledovalo černé vlasy a široká ramena v sametovém oděvu.

 Neznámý muž lehce a vznešeně procházel davem k trůnu.

 Raine se postavila na špičky, ale i tak neviděla nic víc než ramena a zadní část hlavy. Neznámý prošel davem, došel k trůnu a Eduard mu podal ruku. 

Všichni přítomní scénu napjatě sledovali.

Oba muži, král i onen neznámý, kterého nazval Benediktem, spolu chvíli tiše hovořili... Najednou se král zamračil a stoupl si tváří k přihlížejícím... Pak oba pokračovali v rozhovoru.

Davem se ozývalo tiché mručení, které Raine připadalo jako závist.

Celá se zamračila, jak horečně přemýšlela, kdo to jen může být a kdo se takhle na veřejnosti chová jako přítel krále.

Raine se pokusila prodrat kousek dopředu, ale nepodařilo se jí to. Dav stál bez pohnutí a bránil jí v pohybu.

Zaslechla vysokého, blonďatého mladého muže s nadutým výrazem ve tváři, jak nahlas šeptá stejně domýšlivému společníkovi ,,Ten arogantní bastard"

A Raine si pomyslela cosi o tom, kdo působí arogantně a nahlas se muže zeptala ,,Kdo to je?" a blonďatý mladík sklonil dlouhý aristokratický nos a pronesl s opovržením a nenávistí ,,Benedikt Ainsworth, baron z Brackenmooru. Byl velikým přítelem Eduardova otce a velmi mu pomohl v boji o trůn," odpověděl a Raine která přikývla otráveně pronesla ,,A bezpochyby za to byl velmi dobře odměněn," dodala ještě, protože za těch pár dnů u dvora už viděla hodně chamtivosti, i když mnohdy pečlivě ukryté v krásných slovech a mladý muž jen pokrčil rameny.

,,O tom nic nevím. Kdo vám to říkal? Slyšel jsem, že on a Richard byli už od dětství velcí přátelé a že Ainsworth ho podporoval jako starého kamaráda. Ale, jak říkáte, je velmi pravděpodobné, že z toho něco měl, i když se o tom moc nemluví," řekl a z jeho výrazu bylo patrné, že ho Ainsworth nezajímá.

Ale Raine byla sdělením, že ten muž za svou pomoc nic nechtěl, nebo alespoň že to nedělal jen pro zisk, naprosto nadšená a tak honem začala popírat svá vlastní slova, aby hovor pokračoval a ona se případně dozvěděla víc.

 ,,Jak jste říkal, vlastně o tom, že by za svou pomoc od Richarda něco dostal, nikdo nic neví. Možná to dělal opravdu jenom z přátelství," řekla hned na to a mladý muž se na ni poprvé zadíval a přejel pohledem její šaty a šperky.

 ,,A proč vás to tak zajímá, krásná dámo?" zeptal se a Raine pootočila hlavu, aby neviděl, že nad jeho nepochopením zvedla oči v sloup.

 ,,Byla jsem jenom zvědavá, kdo to je a koho král tak srdečně vítá. Je ten baron Ainsworth ženatý?" řekla a mladý muž se na ní chápavě usmál.

,,Myslím, že ne, ale o to se nemusíte starat. Já jsem sir Robert Fullerton a ženatý také nejsem. Rád bych si s vámi chvíli popovídal o zajímavějších tématech, než je Ainsworth...," dodal a Rain na něj vrhla pohled.

,,Ano, zajisté se sejdeme později u jídla," přikývla a ihned na něj zapomněla. Protože přemýšlela, jak by se dozvěděla co nejvíc o Benediktu Ainsworthovi.

,,Věnujte mi pozornost, prosím," promluvil král Eduard ke společnosti. Podívala se zpět k trůnu a zvedla hlavu, aby lépe slyšela. 

Král se usmál.

„Omlouvám se vám všem, ale mám teď na práci něco velmi důležitého, co potřebuje prodiskutovat s panem Benediktem Ainsworthem. Proto vás teď všechny musím požádat, abyste opustili tuto místnost. Zítra vás opět přijmu," řekl a Raine pocítila hluboké zklamání.

 Tolik toužila dozvědět se, proč ten muž za králem přišel a teď už se to nikdy nedozví, neboť všichni musí opustit přijímací síň... S tím se nedalo nic dělat.

Otočila se a chystala se odejít s ostatními. Ze všech stran se ozývaly rozčilené hlasy a lidé se pomalu otáčeli k východu. Povzdechla si. Nebyla jediná, kdo byl vývojem situace zklamán, ačkoliv byla přesvědčena, že ostatní k tomu mají jiné důvody.

Smutek a touha, aby si toho muže mohla ještě jednou prohlédnout, zpomalily její kroky. Raine se ocitla v zadních řadách. Ale dřív, než získala možnost se ještě jednou otočit a podívat se na Benedikta Ainswortha, sluha už je pobízel, aby odchod urychlili.

Raine se zamračila.

 ,,Kdyby se tak mohla zmenšit, ano zmenšit se tak, že by si mohla dělat, co by chtěla a nikdo by ji neviděl," řekla si sama pro sebe a nechtěně se dotkla ramenem těžkých rudých sametových závěsů, které visely kolem kamenných zdí, aby chránily místnost před chladem a v tu chvíli ji něco napadlo.

,,Nemohla se zmenšit, aby byla neviditelná, ale možná by se mohla ukrýt někde v místnosti," napadlo jí a tak rychle, aniž měla čas si pořádně rozmyslet, co dělá, se skryla za závěsem a se zatajeným dechem čekala, jestli se ozve křik, podle kterého pochopí, že je prozrazena... Ale těžký závěs se za ní zavřel a nic se nestalo a tak zůstala bez hlesu stát.