Tae se mnou nemluvil. A přitom mám dojem, že naštvaná bych tu měla být já. Blížily se Vánoce, štědrý den byl přesně za čtyři dny. Jenže já měla z toho všeho tak pochmurnou náladu, že jsem necítila žádnou vánoční atmosféru. Pak jsem taky často myslela na mámu. Tak moc bych si přála strávit Vánoce i s ní. Předtím jsem tu ani nepřijela a teď toho lituju.

Dneska byl den, kdy měl Liam přijít na večeři. Byla jsem tak nervózní z toho všeho. Chtěla jsem, aby to dobře dopadlo, ale měla jsem strach, že to bude Tae, kdo to pokazí. Žádala jsem ho několikrát, aby se choval slušně, no nevím, jestli mě vůbec poslouchal.

„Co to máš na sobě?" vykřikla jsem, když přišel ve svém úboru dolů.

„To, co mám vždycky?" odsekl nepříjemně, na což jsem se zamračila a své ruce utřela do zástěry. Už jsem byla pěkně oblečená, jen bylo třeba dovařit polévku.

„To budeš večeřet v teplákách a bez trička? A pak taky... kolikrát ti mám opakovat, že máš chodit oblečený! Já se tu taky nepromenáduju polonahá." Zavrčela jsem.

„No, klidně můžeš, já ti nebráním." Ušklíbl se a já ho zpražila pohledem.

Chvíli jsme se vytrvale propalovali pohledem, dokud někdo nezazvonil. Sundala jsem svou zástěru, a pak šla k němu.

„Tae, prosím tě, je to pro mě důležité." Asi jsem musela znít dost zoufale, když trochu zlomil ten svůj ledový pohled.

„Jedna večeře, oblíkni se a prostě... buď milý." Zvonek znovu zazvonil.

„Fajn." Povzdychl si a vyklusal schody do patra. Já mířila otevřít dveře a hned za nimi stál usměvavý Liam s pugetem červených růží.

„Ahoj." Vyhrkla jsem překvapeně, a jakmile se sklonil, dala jsem mu pusu.

„Ahoj, tohle je pro tebe." Dal mi květiny. Bylo jich tam deset a nádherně voněly.

„Jsou krásné, moc ti děkuji." Políbila jsem ho znovu na tvář a pozvala ho dovnitř. Sundal si kabát i boty a šel za mnou do kuchyně. Už jsem měla prostřeno, vše bylo zatím skvělé. Vytáhla jsem z linky velkou vázu a květiny dala do ní. Pokládala jsem je zrovna na stolek vedle pevné linky, když Taehyung vešel do místnosti. Oblékl si černé kalhoty a jednoduché tričko. Nebylo to sice moc slavnostní, ale to jsem ani nechtěla. Liam nosí košile pořád, proto mě nepřekvapilo, že si ji vzal i teď. No nebyl moc formální a stejně tak i moje šaty.

„Liame, tohle je můj bratr, Taehyung." Představila jsem je jen.

„Ahoj, moc mě těší. Barb o tobě pěkně mluvila." Podal mu Liam ruku. Upřímně jsem v první chvíli měla pocit, že mu ji Tae nepodá, ale ulevilo se mi, když si s ním rukou potřásl a oba se pak posadili ke stolu.

Dala jsem doprostřed jídlo a společně jsme se do toho pustili.

„Máš to výborné, neřekla jsi, že umíš tak dobře vařit." Pochválil mě Liam a já nepochybně zčervenala.

„Neumím toho moc, ale co jsem tady, zlepšila jsem se. Taky vařím častěji." Odvětila jsem a mile se usmála.

„A co ty studuješ, Tae... můžu ti tak říkat?" ujistil se, na což Taehyung přikývl.

„Jsem na sportovní škole se zaměřením na korejštinu." Řekl stroze.

„To zní zajímavě, takže umíš mluvit korejsky? Ještě jsem ten jazyk naživo neslyšel." Zdál se tím být opravdu zaujatý. Vážně se mi líbilo, že by se můj kluk zajímal o mou jedinou rodinu.

„Je to můj rodný jazyk, jsem totiž původně z Koreje." Tae si nacpal plnou pusu masa, a dal tak jasně najevo, že už mluvit nebude. Jen jsem protočila očima a neřešila to.

„Učila ses tak někdy?" zeptal se pro změnu mě.

„Ne, umím pár slov, ale vážně to není nic velkého." Zavrtěla jsem hlavou. Moc jsem se o to ani nezajímala, proč taky? On si tak pokecá ve škole a možná i s těmi svými kamarády a se mnou mluví anglicky jako celou dobu, co se známe.

„Ale jsem ráda, že on v tom pokračuje. Taky si tam našel hodně přátel." Odvedla jsem pozornost na chvíli od sebe.

Když jsme pojedli, sklidila jsem nádobí ze stolu, a pak jim každému dala malý dezert. Nebylo to nic velkého, jen puding s ovoci, no přišlo to vhod. Alespoň mě.

„Napadlo mě, dostal jsem lístky na letošní New Year's Eve na Brodway, nechtěli byste jít?" překvapeně jsem se na něj podívala.

„Ano, rádi." Vyhrkla jsem.

„Tak to mluv za sebe." Řekl Taehyung a mrsknul vidličku do rozjezeného pudingu.

„Já vás samozřejmě nenutím, byl to jen nápad." Řekl Liam zmateně. Kdo by nechtěl jít na Brodway na Nový rok? Je to tam perfektní

„Proč nechceš jít?" podívala jsem se na Taeho nechápavě.

„Prostě nechci. Myslel jsem, že pozveme přátele a budeme doma." Řekl na to a doslova mě propaloval pohledem.

„Nechápu tě," zavrtěla jsem hlavou.

„Prostě nebudu trávit Silvestra s vámi dvěma a sledovat, jak se cucáte. To mám vážně lepší věci na práci." Prsknul.

„Tae!" okřikla jsem ho hned a věnovala Liamovi omluvný pohled.

„Je to pravda, celé tohle je šaškárna, jdu do pokoje." Postavil se, což jsem zopakovala.

„To se nemůžeš ani jeden večer chovat normálně? Co se to s tebou stalo?" nevím jaký byl předtím, než máma umřela. No měla jsem pocit, že ho naštvanost na mě trochu přešla. Po pohřbu jsme byli schopní spolu normálně mluvit. Byl na mě hodný. Jasně, pracovala jsem hodně a mrzelo mě, že netrávíme tolik času společně, no musela jsem tu druhou práci vzít. Jinak bychom tady nemohli bydlet. Je dost velký, aby to pochopil. Jenže tento měsíc se chová vážně příšerně a já nerozumím proč.

„Se mnou? Podívej se radši na sebe!" plivnul a zmizel ve dveřích.

„Tak počkej přece!" letěla jsem za ním a zastihla ho ještě na schodech.

„Chováš se jako zmetek, nevím, co jsem ti tak hrozného udělala, ale koukej z toho vyrůst, a to pěkně rychle!" zakřičela jsem na něj a on se otočil.

„A ty jako kráva! Vůbec nic nechápeš!" dupal dál, a pak jsem slyšela křápnutí jeho dveří od pokoje.

Bylo mi na nic z toho všeho a strašně mě zamrzelo, že mi tohle řekl.

„Jsi v pořádku?" trochu jsem nadskočila, když mi Liam položil ruce na rameno. Setřela jsem si tu jednu zbloudilou slzu a otočila se.

„Je to dobrý. Promiň, že jsi to musel slyšet." Zavrtěla jsem hlavou a povzdychla si.

„Nevím, co to do něj vjelo. V poslední době se chová divně." Prohrábla jsem trochu nervózně své vlasy.

„Neomlouvej se. Někdy prostě člověk nemá svůj den." Usmál se chápavě. Doslova žasnu nad jeho klidem.

„Možná ho něco trápí." Nadhodil.

„Ale s ničím se mi nechce svěřit a já nemám ani ponětí, co by to mohlo být." Odpověděla jsem bezradně a doprovázela ho ke dveřím, když byl na odchodu. Nechtěla jsem ho vyhánět, no byla jsem ráda, že to pochopil.

„Napadlo tě, že prostě jen žárlí?" zasmál se.

„A na koho jako?" protočila jsem očima.

„Jsi poslední člověk, který mu zbyl. Už tak jsi zavalená prací a do toho chodíš ven se mnou. Asi bys mu měla věnovat více pozornosti." Oblékl si svůj kabát a zapnul všechny knoflíky.

„Není mu už deset, aby potřeboval mou péči." Namítla jsem.

„Není to péče, co potřebuje. Prostě bys s ním měla být víc." Na to jsem už nic neřekla a krátce se rozloučila.

A to je právě to, z čeho mám divné pocity. Necítím se úplně nejlíp, když jsme spolu sami, a tak záminky hledám v práci a Liamovi. Mám ho ráda, vždyť je to můj bratr. Jen i po tak dlouhé době, jako jsou čtyři měsíce, si nějak nemůžu zvyknout. Možná, kdybych byla celou dobu tady a viděla ho vyrůstat, měla bych to jinak. A ač jsem se snažila sebevíc, bylo ve mně něco jiného než sesterské sklony a to je špatně. Děsí mě už jen pomyšlení na to a snažím se s tím bojovat.