„Já vím, že by se ti to nelíbilo. Promiň, že to dělám, ale nejde to. Nemůžu se soustředit na nic, když vím, že jsi tady." Uvelebil jsem se pohodlněji v křesle a vzal její jemnou ruku do své.

„Ale přece to není zas taková věda, ne? Zkrátka mi vysoká bude trvat o jeden rok déle než ostatním." Usmál jsem se na ni, jako bych čekal, že mi to oplatí. No nestalo se nic. Stále ležela bez hnutí.

„Taky jsem se usmířil s tetou. Všechno jsme si vyříkali a řekla, že až se vzbudíš, bude chtít mluvit i s tebou. Nechci mluvit předčasně, ale mám takový pocit, že se ti chce omluvit." Pokračoval jsem.

„Však víš, za to, co ti řekla. Nebylo to od ní pěkné a fakt mě naštvala. Je to ale divný..." odmlčel jsem se.

„Jak najednou zjistili, že jim chybíš, až když se ti stane tohle. Z čista jasna jsme všichni za dobře, jako by se snad ani nic nestalo. Neříkám, že nejsem rád... no... vlastně jsem rád. Všechno se tak alespoň vyřeší. Já od tebe nebudu muset odejít a můžeme být spolu, i když o tom oni vědí." Začal jsem si hrát s jejími prsty.

Byla vedle mě, no i tak se mi hrozně stýskalo. Přál jsem si, aby otevřela oči a něco mi řekla. Aby odpověděla na jedinou věc, kterou jí tu povídám. Jen ať je zase vzhůru.

Odcházel jsem z nemocnice po návštěvních hodinách. Některé hodné sestry mě tam nechávaly i delší dobu, no jiné mě nekompromisně vykoply, jako bych jim tam chtěl něco krást. Přitom všechno, co je v tom pokoji, jsme si museli dopředu zaplatit, jinak by tam nemohla být.

Naštěstí nám pomohla jedna New Yorská charita, no i tak, nebýt rodiny, nevím, co by se stalo. Musel bych si vzít půjčky na její pobyt v nemocnici? Nevím, prostě nevím.

V sedm večer jsem se setkal s Hoseokem, který se teď vrátil z vysoké a společně jsme zašli na kávu. Docela mě odreagoval svými vtipnými příhodami z kolejí a ze školy, to musím uznat. Strávil jsem tam s ním dost času a seděl bych tam dál, kdyby mi kolem deváté nezazvonil mobil.

„Prosím." Ohlásil jsem se.

Hoseok na mě kývnul, ať mu povím, kdo volá, no jen jsem ho umlčel mávnutím ruky, protože na druhé straně se ozval ošetřující lékař Barbary.

„Přijedu tam... hned." Típnul jsem to a mobil složil do kapsy. Hned na to jsem začal brát své věci.

„Co je? Řekni mi, co se děje." Postavil se semnou.

„Barb se vzbudila." Znovu jsem měl slzy v očích, no tentokrát to bylo štěstím. Sice mi toho do telefonu moc neřekl, ale zmínil se, že u ní vše funguje normálně a mám přijet, pokud ji chci vidět. Určitě by mi řekl, kdyby se stalo něco špatného. Nebo kdyby měla nějaký problém.

„Prosím tě, zaplatíš to, že jo? Příště tě zvu já." Oblékl jsem se do kožené bundy.

„Jasně, měj se a pozdravuj ji." Usmál se na mě. Jsem rád, že mě nijak dál nezdržoval. Neměl bych na to nervy. Sice jsem ho rád viděl a je mi líto, že odcházím tak ve spěchu, no konečně se stalo to, na co jsem čekal tak dlouho.

Nasedl jsem do auta, které jsem zaparkoval jak naschvál docela dost daleko, a pak se snažil co nejrychleji přesunout do nemocnice.

Po chodbě, která byla před jejím pokojem, jsem už skoro utíkal. Nemohl jsem se dočkat.

Když jsem tam chtěl vrazit, dveře zrovna otevřel doktor.

„Dobrý večer." Pozdravil.

„Dobrý." Odpověděl jsem udýchaně.

„Jste tu rychle." Zvedl hlavu od papírů a usmál se na mě. Kdyby to nebylo za takových okolností, tak bych řekl, že je opravdu milý a rád s ním jednám. Jenže pokaždé, co jsem s ním mluvil, mi to připomínalo pouze fakt, že je Barbara tady v nemocnici.

„Nebyl jsem odsud daleko a přišel jsem hned, co jste mi zavolal." Vysvětlil jsem docela netrpělivě.

„Slečnu Barbaru jsme už od včera začali probouzet z umělého spánku..." začal.

„A proč o tom nevím? Řekl jste, že mě budete o všem informovat." Skočil jsem mu do řeči. Byl jsem překvapený, že mě o takové věci informuje až teď.

„Z předchozích zkušeností vím, že když se začneme s rodinou bavit na toto téma, očekávají od toho hodně. Probouzení z umělého spánku je zdlouhavý proces. Sám jsem udivený, že to u ní šlo tak rychle. Abych ale pokračoval..." odkašlal si a dal mi tím najevo, že už ho nemám přerušovat.

„Všechny její životní funkce jsou zatím v normálu, podle výsledků testů se nezdá, že by měla nějak poškozený mozek, ale může se stát, že bude velmi dezorientovaná a možná vás nemusí ani nejprve poznat. Nespěchejte a neděste se toho hned. Bude ještě chvíli trvat, než se všechno vrátí do normálu." Vysvětloval mi.

Nemusí mě poznat? To snad ne...

„Hlavou vzhůru, hm? To nejhorší je za vámi. Teď musíme být jen trpěliví." Na chvíli spočinul svou rukou na mém rameni.

„Děkuji." Kývnul jsem hlavou, což mi oplatil, a pak se vydal svou vlastní cestou.

Na okamžik jsem se ještě zarazil a nahlédl přes skleněné okýnko, které bylo zabudované ve dveřích. Koukal jsem se tak i jindy a viděl ji, jak leží. Bez hnutí s očima zavřenýma.

Sice ležela pořád, no tentokrát s očima otevřenýma. Už jen ta malá skutečnost mě hrozně potěšila. Opravdu je vzhůru.

Už jsem neváhal ani chvíli a dveře otevřel. Vlezl jsem do místnosti a rychlým krokem přešel k její posteli. Vím, že ji nemůžu obejmout, mohl bych jí ublížit, no vzal jsem jí i tak velmi jemně za ruku.

„Barb..." šeptl jsem a přilákal tak její pozornost. Už na pohled šlo vidět, jak je vyčerpaná. Sotva znatelně natočila hlavu ke mně a zamrkala řasy.

„Ahoj." Šeptla na oplátku a hned na to jsem na svých prstech ucítil jemný tlak. Opětovala mi stisk, i když slabě.

„Jsi v pořádku?" Pořád mi nějak nedocházelo, že už je konečně vzhůru. Je opravdu tady, semnou. Už více nespí.

A pak jsem byl taky šťastný, že mě poznává. Naštěstí se nedostavila dočasná amnézie, kterou doktor zmiňoval. Její oči nevypadají nijak zmateně. Ví, kdo jsem.

„Jen, uhm... jsem moc unavená." Zachraptěla.

Tak rád bych si s ní už povídal, ale i z hlasu jsem slyšel, že to dneska určitě nepůjde. Pořád byla moc unavená a já ji rozhodně nechtěl nějak trápit jen proto, že jsem se jí nemohl nabažit.

„Já vím, odpočívej." Hlavu jsem sklonil a pomalu si její ruku přitiskl k tváři. Několikrát jsem políbil její dlaň a měl chuť se rozbrečet z toho všeho štěstí najednou. Ona se mi vrátila.

Nebudu lhát, když přiznám, jakou lekci mi tohle dalo. V patnácti mě nikdy nenapadlo, že toho pro svou první lásku budu muset tolik obětovat, a že si oba vytrpíme svoje.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, co mě čeká, zasmál bych se a řekl, že tohle u mě fungovat nebude, protože já bych za prvné: nikdy nešel do něčeho tak komplikovaného  a za druhé: kdyby jo a zjistil bych, jaké ty komplikace jsou, hned bych vycouval.

No nic z toho, co pro mě platilo předtím, pro mě neplatí dnes. Jednou mé srdce zavelelo a já se zamiloval do své nevlastní sestry. Ona byla středobod mého vesmíru, už když mi bylo deset let. Předtím jsem ji viděl jinak. No pořád patřila k lidem, kteří mě vytáhli z dětského domova. Díky ní jsem zažil jedno z nejhezčích dětství.

Nevěděl jsem, co se mnou udělá naše odloučení. Ale když jsem ji pak uviděl znovu, věděl jsem, že nic nebude jako dřív. Zkrátka jsem uviděl svou první lásku a zamiloval se do ní.

Nikdy nezalituju toho, co jsme si museli projít, abychom mohli být spolu. Nejdřív to všechno držet v tajnosti, a pak nás ještě naše vlastní rodina rozdělí.

Když nad tím přemýšlím zpětně, tak vážně nevím, co by se muselo stát, abych to někdy vzdal. Bojoval jsem o ni tak dlouho, a kdyby bylo třeba, budu bojovat znovu.

Za mě, za ni a za naši lásku.

KONEC