„To je parádní, jsem moc rád." Usmál jsem se.

Zrovna jsem si volal s Barbarou. Seděl jsem na jedné z dun, sledoval vlny v moři a poslouchal její vyprávění. Kdyby to šlo, nejradši bych si s ní takhle volal hodiny. Povídal si o něčem a o ničem. Jen slyšet její hlas.

„A teď mi řekni, co jsi dělal ty." Vyzvala mě.

„Spal." Odpověděl jsem automaticky. Tady se ani nic dělat nedá. Mohl jsem se jít koupat, ale na to mě moc neužije. Navíc v posledních dnech byl silný vítr, a taky vysoké vlny. To je dobré možná tak na omývání noh, na plavání vůbec. Teta ani nechtěla pustit kluky do vody, aby se jim něco nestalo.

„Ale... měl bys to tam jít prozkoumat. Neříkal jsi, že kousek pěšky je nějaké městečko?"

„Nemám na nic náladu." Zabručel jsem.

„No tááák." Protáhla, což mě donutilo se uchichtnout.

„Napadlo mě, co s těmi letenkami do Soulu?" vzpomněl jsem si a změnil tím téma.

„Jsou otevřené, takže minimálně rok budou ještě platit. Neboj se. Poletíme tam, jen ne teď."

Docela se mi ulevilo, nechtěl bych o to přijít. Jednak jsem se těšil, protože jsem tam moc chtěl jet, a pak taky za to zaplatila určitě nemalé peníze. Byla by škoda, kdyby to nějak propadlo nebo je někomu prodala pod cenou.

„Dobře." Začal jsem prsty hrabat v písku.

„Barb?"

„Hm?" ozvalo se zahmkání.

„Miluju tě." Usmál jsem se.

A jak. Mám pocit, že čím delší dobu jsme od sebe, tím ji snad miluju víc. Teda, pokud to vůbec jde.

„Já tebe taky. Měla bych už jít, tak... zavoláme si zase zítra v tuhle dobu?" ujistila se, na což jsem přitakal a nemohl spustit přiblblý úsměv z obličeje, když jsme se loučili.

Telefon jsem pak položil vedle sebe a vyplácnul se na vyhřátý písek. Už bude pomalu konec srpna. Možná, když se vrátíme do New Yorku, bude nějaká šance, abychom se viděli. GPS na mě přece dát nemůžou, aby kontrolovali, kde jsem. Musí tam být nějaká šance.

„Tae?" polekaně jsem se posadil a spatřil tetu, která vyšla zpoza jednoho kopečku.

„Můžu?" zatvářil jsem se nechápavě, ale přikývnul.

Spíš jsem čekal, že mě sprdne za to, že jsem tu tak pozdě, anebo hůř, slyšela, s kým mluvím a dostanu seřvané za to.

Sedla si vedle a několik sekund jsme oba mlčeli. Popravdě, měl jsem chuť odejít, a už jsem se začal i zvedat, když mě zadržela.

„Počkej, prosím. Chci si promluvit."řekla jemně.

„My nemáme o čem mluvit." Připomenul jsem jí fakt, že odmítám komunikovat, dokud mě oni nezačnou brát vážně. A to se – dle chování Davida – fakt říct nedá. Je ke mně pěkně hnusný, přitom jsem se neprosil o to, abych tu být.

„Tae, vyslechni mě, prosím tě." Zdůraznila naléhavěji.

Povzdychl jsem si, ale zůstal sedět. Tak ať to máme rychle za sebou.

„Fajn." Vyšlo ze mě jen.

„Jak se má Barb?"

„Tys mě slyšela? A jaktože ještě nemám zabavený mobil." Ucedil jsem jízlivě.

„Bože, nech toho. Já se snažím, dobře?" křikla už naštvaně, až jsem sebou mírně cuknul.

„Snažím se to pochopit, mohl bys mi trochu pomoct a nechovat se takhle."

„A co chceš chápat? Že jsem se do ní prostě zamiloval a vy mě tady proti mé vůli držíte?" rozhodil jsem rukama.

„Achjo." Povzdychla si.

„Je mi to líto." Otočil jsem k ní konečně hlavu a uviděl její smutný obličej. Vypadala docela ztrhaně a unaveně na to, že je vlastně na dovolené. Zabylo mi trochu blbě za to, že je to nejspíš kvůli mně. Štvou mě všichni za to, jak se zachovali, no nejde je začít nenávidět ze dne na den. Pořád je mám svým způsobem rád.

„Vážně jsem si nejdřív myslela, že je to hrozný úlet, a že prostě blbneš a ona toho jen využila, ale když tě tu teď vidím, uvědomuju si, že jsem udělala chybu." Věnovala mi slabý úsměv, když vycítila můj pohled.

„Karen to asi jen tak nevysvětlím a ostatním taky ne, ale rozumím ti." Vyhledala svou rukou tu mou a stiskla ji.

„Rozumíš?" zopakoval jsem tiše, nevěříc, že to fakt řekla. Konečně někdo?

„Nebylo fér to Barb udělat a vzít tě sem." Přiznala.

Srdce mi hlasitě bilo, když to říkala. Jako by mi ani nedocházelo, že je to pravda.

„Nečekám, že mi tu ignoraci hned odpustíš, ale měla bych jeden nápad."

Hned jsem pokýval hlavou, jakože poslouchám.

„Zítra jedu nakoupit nějaké potraviny do města. Nechám kluky doma a zavezu tě do Savannah. Odtamtud jede dálkový autobus až do New Yorku."

Vykulil jsem oči. To myslí vážně?

„Až tam dorazíš, vezmeš Barbaru a poletíte do Koreje, kam vám koupila letenky. A zůstanete tam, dokud já tady neuklidním situaci."

„To... opravdu?" nevěřím, že tohle říká. Pořád byla vůči tomu všemu tak zatvrzelá a teď mi tady vlastně zařizuje „útěk".

„Musíme tě ale propašovat kolem Davida, čím později se dozví, že jsi pryč, tím líp."

„Ano! Ano! Stokrát ano!" nadšeně jsem ji objal, div se znovu nerozbrečel jak úplný pitomec. Já pojedu za Barb!

Když teta odešla, zavolal jsem Barbaře znovu. Nejdřív jsem přemýšlel, že by to bylo fajn jako překvapení, ale vzhledem k tomu, že bychom měli pak co nejdříve odjet pryč i z New Yorku, bude lepší, když na to bude připravená.

Jak jsem jí to říkal, nebylo možné vyčíst, co si myslí. Doufal jsem, že bude nadšená, ale její hlas zněl divně. Jakoby mi to snad ani nevěřila. Trochu se jí ani nedivím, protože po tom, co jí teta všechno řekla, bych tomu asi taky moc nevěřil.

No domluvili jsme se tak, že mě bude pozítří čekat na hlavním autobusovém nádraží. Už teď jsem se nemohl dočkat, jak moc jsem se těšil.

**

Druhý den jsem si sbalil pár věcí, co si vezmu sebou. Nemohl jsem mít velkou tašku, protože tu bychom tak snadno neskryli.

Oběd jsme strávili v tichosti, krom dvojčat, které na sebe neustále házely jídlo a povykovaly. Nikdo to ale už neřešil, protože bylo marné je v něčem napomínat. Po třetí hodině se teta zvedla s tím, že jede nakoupit a já jí mám pomoct. David to sice moc nechápal, ale ona měla připravený dost pádný argument.

„Je tu zavřený celou dobu, trochu ruchu mu neuškodí." Házela věci do kabelky, mezitím, co já stál a čekal na ni.

„To je fakt, jen nedělej blbosti a nikam neutíkej." Podíval se na mě.

„A co jsem? Kriminálník?" zamračil jsem se. Tohle fakt nemám zapotřebí.

„Neštvi mě. My se ti tu jen snažíme pomoct a ty jsi na nás drzý." Vystartoval okamžitě.

Nikdy jsem s ním čas nějak netrávil, ale za tu dobu, co jsem tady mi došlo, jak málo stačí k tomu, aby se vyprovokoval. Kolikrát ho naštvaly úplné kraviny. Vlastně zjišťuju, že je hrozně výbušný a divím se, že to s ním teta trpí.

„Hm, jasně." Zavrčel jsem. Tady už nemá smysl se obhajovat něčím, jako že jsem dospělý a mám svůj vlastní mozek. On si stejně pojede svoje.

„Klid vy dva. Vrátím se až kolem sedmé, musím nakoupit i nějaké věci v drogerii, a pak se stavím podívat se do velkoobchodu, jestli tam mají ta lehátka, co chceme." Potáhla mě za rukáv, abych ji následoval.

Věnoval jsem Davidovi poslední škaredý pohled a v duchu se radoval, že ho nějakou dobu neuvidím.

V autě už byla moje taška, kterou jsem tam schoval, když oni byli dopoledne na pláži. Oba jsme nasedli a teta vyjela podobným směrem, kterým jsme tady i přijeli.

„Bude na tebe Barb čekat?" zeptala se, mezitím, co já šteloval rádio.

„Bude." Usmál jsem se při další vzpomínce na ni. Už jen nějakých dvacet hodin a uvidíme se.

„Tae..." nakousla po chvíli a já k ní otočil hlavu.

„Hm?"

„Řekni mi, jak to začalo." Překvapila mě otázkou.

„A jsi si jistá, že o tom chceš mluvit? Já myslel, že vás to všechny hrozně znechucuje." Odpověděl jsem zaraženě.

„Tak to není." Povzdychla si.

„Já vím, že jste nevlastní. Ale já vás viděla celou tu dobu jako pravé. Vyrůstali jste spolu a nějak mi nejde do hlavy, jak jste mohli ze sourozenecké lásky přejít k tomuhle."

„Myslíš, jakože se milujeme jinak než jako sourozenci?" doplnil jsem.

Na to přikývla.

„Nevím, teto. Předtím jsem nad tím taky hodně přemýšlel. Bylo mi divně a nemohl jsem se s těmi pocity srovnat. Byla moje velká sestra, kterou jsem měl za vzor, ale ta dálka nás odcizila. Pak přijela a mně přišlo, jakože je někdo jiný. Jasně, pořád to byla skvělá Barb, kterou jsem předtím měl moc rád, a to taky platilo... jen jsem ji začal mít rád trochu jinak."

Netušil jsem, jak popsat to, co se předtím stalo. Jak chcete popsat lásku? Prostě to ve mně začalo růst, až jsem k tomu nemohl být lhostejný a ignorovat to. Pak, člověk ani neví jak, najednou vidí člověka a už ví, že ho miluje.

„Asi mi chvíli bude trvat, než to pochopím." Komentovala to.

Oceňuji, že ona, jako jediná, se o to alespoň snaží.

Zbytek cesty jsme mlčeli a poslouchali rádio. Pomalu se mi zase chtělo spát, ale oči jsem nemohl nechat zavřené, protože jsem byl moc napjatý z toho, že za chvíli sednu do autobusu a pojedu zpět do New Yorku. Konec nudy v domě v dunách.

Bylo to tam sice krásné aněkdy bych se tam možná vrátil. Ale jen s Barb. S nikým jiným.

Tak asi končí čas, kdy jsou od sebe, co myslíte, je to dobře/špatně, že chtějí takhle "utíkat"?

K tomu gifu: No kdo by po něm neskočil? :D Já bych určitě skočila, když se tak culí.