Po té noci, co přišel celý mokrý, se trochu prolomily ledy. Teda, byl ke mně trochu zdrženlivý, ale to se ani nedivím. Už nejsme děti, co si spolu hráli. I když, já ho tak pořád trochu vidím. Zůstal mu ten známý lišácký úsměv, který měl i jako malý kluk.

„Měla bys se mnou jít dnes do školy." Řekl a dosedl na židli naproti mně. Už byl oblečený do své uniformy a připravený vyrazit. Nachystala jsem mu i nějakou svačinu, ale tuším, že tam, kam chodí, mají určitě kantýnu, kde si bude moci něco koupit.

„Proč?" zamračila jsem se nechápavě.

„Nebyl jsem už čtyři dny ve škole a třídní to bude určitě zajímat, když jsem v maturitním ročníku." Zakousl se do housky, která byla na stole.

Povzdychla jsem si a shlédla svůj oděv. Ještě pořád jsem měla na sobě župan. Už tak pro mě bylo těžké vstávat tak brzo. Pracuju hlavně v noci, takže pak vyspávám do poledne. Dneska jsem sice do rána nepracovala, ale i tak, byl to do teď můj režim.

„Hm, tak fajn, v kolik začíná první hodina, v devět?" podívala jsem se na hodiny a on přitakal.

„Tak se jdu převlíct, a pak tě tam hodím autem." Dala jsem noviny pryč a zvedla se. Vážně jsem neměla moc času na přípravu, ale chtěla jsem vypadat dobře, když budu mluvit s jeho učitelkou. Chci, aby mě brala už jako dospělou a taky brala na vědomí, že se o něj dokážu postarat. Nějaké problémy ze strany sociálky by mi ještě tak chyběly. Docela proklínám americký systém, kdy se člověk může stát dospělým až v jedna-dvaceti.

Navlékla jsem na sebe pouzdrovou sukni a volnou košili, kterou jsem často nosila do kanceláře, když bylo třeba tam zajít. Nazula si lodičky a popadla kabelku.

„Jdeme?" zakřičela jsem do kuchyně a on už stál v pozoru.

„Teda... vypadáš, hm, pěkně." Zakoktal se.

„Musím před tvou učitelkou vypadat dospěle." Protočila jsem očima a zkontrolovala, jestli je všude zhasnuto před tím, než odejdeme.

„Jaký máš vůbec prospěch? Ne, že by na tom nějak záleželo, ale čistě ze zajímavosti." Nakousla jsem, stahujíc střechu auta. Bylo teplo a svítilo sluníčko, je třeba toho využít, protože takových dnů v NY nebude moc, hádám.

„Učím se dobře, minulé pololetí jsem měl vyznamenání." Odvětil a já překvapeně pozdvihla obočí. Moc dobře si vzpomínám, jak nesnášel učení.

„Ty to asi nevíš, ale máma mi změnila školu. Chodím na gymnázium se sportovním zaměřením." Teda, opravdu se dovídám zajímavé věci.

„Baví mě to o dost víc a mám tam i pár kamarádů. Rád bych tam zůstal do maturity." Dodal.

„A proč bys tam neměl zůstat?" nechápala jsem.

„Nemluvili jsme o tom, ale co bude dál? Chceš zůstat tady?" zeptal se opatrně a já pevněji semkla volant. Stýskalo se mi po LA a taky po mých přátelích, jen co je pravda. No tak nějak jsem se smířila s tím, že budu muset žít tady.

„Zažádala jsem o převedení na NewYorskou pobočku. Počítám s tím, že oba zůstaneme." Usmála jsem se na něj a zaparkovala na prvním volném místě. Škola byla opravdu velká, ale to se dalo čekat, když jsme v takovém městě. Tady snad nic jako něco malého neexistuje.

Bylo za deset minut devět a studenti se pomalu začali hrnout do školy. Sjíždělo se tu jedno auto za druhým. Už jsem skoro zapomněla, jaký dokáže být mumraj na střední škole a modlila se, abych z tohohle vyvázla bez bolesti hlavy.

Natáhla jsem střechu zpátky, a když jsme oba vylezli, auto jsem zamkla.

„Zavedeš mě za ní?" zeptala jsem se, na což přikývl. Jeho pohled byl ale úplně někde jinde. Mířil k nám totiž další asijský kluk a široce se usmíval.

„Tae, kdo je to? Bude chodit s námi do školy? Je pěkná!" vykřikl a vzal ho kolem ramen, čechrajíc mu vlasy. Uchichtla jsem se a po jejich vzoru se zastavila.

„Hoseoku, přestaň." Odtlačil ho od sebe.

„To je moje sestra Barbara, přijela z LA." Vysvětlil, spravujíc si uniformu. Asiat se zatvářil nechápavě a docela nestydatě si mě prohlížel.

„Ahoj." Mávla jsem jenom, a pak Taeho popadla za ruku. Musíme jít. Za chvíli bude zvonit a já to chtěla stihnout ještě před tím.

„Nic si z něj nedělej, zkouší to na všechno, co má prsa." Protočil očima a já mu dala malý pohlavek.

„Co je? Už mi není deset." Zasmál se. Nechala jsem to raději být, a pak jsme oba pokračovali do školy, kde to bylo přesně, jak jsem předpokládala – jako v úlu.

„Tady," kývnul ke dveřím, kde stál nápis Mongomeryová. Zaklepala jsem teda a vstoupila, s ním v patách.

„Dobrý den." Pozdravila jsem slušně a uviděla učitelku, která zrovna brala své věci. Asi měla první hodinu.

„Dobrý, co potřebujete?" zeptala se a narovnala se i se všemi věcmi.

„Přišla jsem kvůli svému bratrovi, omluvit jeho absenci." Odvětila jsem a usmála se. No ta mi úsměv neopětovala a pohledem shlédla jeho, který stál vedle mě a nic neříkal.

„Absenci může omluvit jen zákonný zástupce, a tím je jeho matka, pokud vím." Pokynula nám, ať vyjdeme dveřmi zase ven, a pak zamkla svůj kabinet. Hned na to se ozvalo zvonění a studenti se rozprchli do svých tříd. Zůstali jsme tu jen my tři.

„Tím jsem teď já, protože naše máma umřela." Odpověděla jsem tiše. Rozhodně se mi o tom nemluvilo lehce. A k tomu všemu ten její příšerný výraz. Asi se nejde tvářit víc otráveně, že ne?

„Taehyung nepřišel čtyři dny do školy, tohle zavání dvojkou z chování." Řekla bez obalu a já vykulila oči. Podívala jsem se na něj a on jen bezradně pokrčil rameny.

„Měl autonehodu, a pak byl pohřeb naší matky. Nelze to prostě omluvit? Byly to jen čtyři dny a škola ani pořádně nazačala." Snažila jsem se to vyřešit ještě v klidu.

„Škola začala 2. září, slečno. A nejsme dálkové studium, aby si tu každý mohl dělat to, co chce." Odsekla.

Na to už jsem vážně neměla náladu.

„Tae běž už na hodinu, ať ji nepromeškáš." Řekla jsem mu a on se zatvářil nechápavě. Když jsem sykla a kývla hlavou, zmateně se rozešel směrem, kde je nejspíš jeho třída.

„Podívejte, nevím, co se tu děje, ale on nikdy na vaší škole problémy neměl. Proč jste na něj taková?"

„Jsem ke všem mým studentům stejná." Zavrtěla hlavou a narovnala si brýle.

„Ne, myslím, že jste si na něj zasedla, protože je jiný. To je zcela patrné už jen z vašeho pohledu." Zamračila jsem se. Nějak mi začalo docházet, odkud vítr vane. Pořád si ho tak prohlížela, musí to být v tomhle, jinak si to nedovedu představit. Který učitel dělá problém se čtyřmi dny u studenta, který má vyznamenání a nedělá žádné problémy?

„Jestli nebude možné toto vyřešit v klidu s vámi, půjdu za ředitelem." Dodala jsem teda a ona zbledla.

„To snad nebude nutné." Hm, na všechny platí to stejné – jejich šéf.

„Nedáváte mi jinou možnost." Rozhodila jsem rukama.

„Dobře, tyto dny teda omluvím. Pro příště je ale nutné, aby se absence omluvila do dvou dnů." Promnula učebnice a obešla mě se strohým „nashledanou".

Bože, to byla příjemná baba. Rozhodla jsem se, že odsud zmizím dřív, než se mi začnou vybavovat moje zápasy s učiteli, když jsem byla teprve studentka. Na to vážně nerada vzpomínám.

Hm, pořád je to o ničem, ale to příjde, to příjde! :)

No, a pak mě zajímá, čtete/četli jste někdy ff, kdy se nevlastní brácha zamiloval do své ségry? Je to trochu zvláštní téma, to uznávám, možná se to někomu může zdát nechutné, takže chci vědět vaše názory ještě předtím, než sem zveřejním něco, co by vás mohlo pohoršit :D