„Konečně jsi vystrčil nos z pokoje?" ušklíbl se David a položil přede mě talíř s domácími burgery.

„Hm." Zašklebil jsem se na něj, ale radši to nijak nekomentoval.

Nemám to zapotřebí.

Kluci už byli asi po jídle, protože se honili okolo. Ti dva jsou jako Pat a Mat. Neustále něco vyvádějí a nejhorší je, že to většinou končí katastrofou – něco rozbijí, zničí a tak podobně. Po pár dnech, co mi neustále vráželi do pokoje a otravovali mě, na což jsem neměl ani v nejmenším náladu, jsem si dveře zatarasil starou židlí, která byla ve vedlejší místnosti. A měl jsem svatý pokoj.

„Díky." Nacpal jsem to do sebe co nejrychleji, abych tu nemusel setrvávat déle než je nutné.

„Počkej ještě." Zastavila mě teta.

„Včera jsme byli nakoupit, koupil jsem ti tohle." Hodil na stůl krabičku, která měla obrázek mobilu. Na můj Iphone to teda fakt nemá, no lepší, než nic.

„Netvař se tak, tvůj zůstal u Karen doma." Napomenul mě.

„Jasně, ale proč? Mohli jsme ho klidně po cestě sem vyzvednout." Ucedil jsem.

„Protože nechceme, aby ses s ní kontaktoval." Vyprsknul naštvaně.

Zatvářil jsem se nechápavě. Takže oni mě zatáhnou sem a on je tu ten naštvaný? Já se o nic neprosil!

„Davide..." ozvala se teta.

„Ne, co si ten spratek vůbec myslí? My pro něj chceme to nejlepší a on je neustále drzý. Mám toho plné zuby, vážně. Kdybys byl můj syn, dostal bys takovou, jakou jsi ještě nezažil!"

„Ale ty nejsi můj táta!" zakřičel jsem na oplátku a postavil se.

„A jsem dost velký na to, abych věděl, co je pro mě nejlepší, mám taky mozek."

„Takhle semnou mluvit nebudeš!"

„Uklidněte se oba dva!" křikla teta tak, až se i dvojčata přestala nahánět a zaraženě se na nás podívala.

„Jdu do pokoje." Už mi bylo jedno, jestli bude něco křičet. Ať si dělá, co chce. Jsou ale fakt blbí, když si myslí, že si nepamatuju její číslo. Proesemskovali jsme spolu kolikrát noci. Umím ho i pozadu.

Říkat to ale rozhodně nebudu, ještě by mi ho znovu zabavil. Chová se jako někdo, kdo mě chce vychovávat, ale na to je tu už pozdě. Za rok mi bude dvacet jedna. To, že nejsem dospělý na papíře neznamená, že jsem úplný debil. Umím se rozhodovat sám a umím určit co je dobré, a co špatné. Dělají ze mě dítě, ale tím už dávno nejsem.

V pokoji jsem setrval, až dokud neodešli k pláži, aby se mohli vykoupat. Celou tu dobu jsem si instaloval aplikace, které rád používám a taky jsem se konečně podle detekce polohy dozvěděl, kde to vlastně jsem. V Georgii. Paráda.

Měl jsem nutkání Barbaře hned zavolat, ale nechtěla jsem riskovat, že mě uslyší a mobil mi zase vezmou. Udělal jsem to proto až když odešli.

Neexistuje tu žádný časový posun, takže jsem se nemusel bát, že by u ní nebyl ideální čas. Nezvedala to ale a já měl strach, jestli se něco nestalo. Pak mi došlo, že když jsem neznámé číslo, tak možná váhá, jestli to má brát.

A pak přece jen.

„Ano prosím..." ozvalo se formálně.

Pousmál jsem se hned, co jsem uslyšel její hlas a měl chuť vískat.

„Tady Taehyung."

Chvíli bylo ticho.

„Tae?" zněla překvapeně.

„Ahoj." Zase jsem ucítil tlak v očích. Proč je jen tak daleko? Proč nemůžu být s ní a musím místo toho tvrdnout v prohnilém domku někde v Georgii?

„Ahoj." Odpověděla.

Zašimralo mě v žaludku. Neslyšel jsem ji a neviděl asi čtrnáct dní. Zdá se mi to jako věčnost a počítat to nemá význam.

„Stýská se mi." Bylo první, co jsem musel říct. A jak moc.

„Mně taky." Její hlas zněžněl.

„Neboj, rychle to uteče." Odpověděla povzbudivě, ale slyšel jsem v tom nejistotu. Neuteče, ještě pořád je to moc dlouhá doba.

„Chci zpátky." Oči jsem zavřel, ale i tak mi skrz víčka prošlo několik slz.

„Já vím, taky tě chci mít zpátky, ale nejde to."

„Je to tu hrozný." Zamumlal jsem.

Z druhé strany jsem uslyšel jen povzdech. Neměla, co na to říct a já to chápu. Stěžuju si, a přitom je to ona, kdo by měl. Celá rodina ji za to teď nemá ráda. Kvůli mně.

„Jak se máš?"

„Pracovně." Zněla odpověď, na což jsem se pousmál. To je jí podobné, určitě vzala nějakou další práci, aby se nějak zabavila.

„Je to tu docela smutné, když jsem tu sama. Na konci srpna možná přijede Helen, ale to ještě není jisté."

„Aha." Nevěděl jsem, co dalšího na to říct. Budu rád, když za ní přijede, alespoň se trochu odreaguje.

Doufal jsem, že s ní budu moci mluvit dlouho, ale dole jsem zase uslyšel nějaký pohyb.

„Vrátili se zpět, nechci, aby slyšeli, že ti volám, mohli by mi mobil zase vzít, zavolám ti." Vyhrkl jsem.

„Buď opatrný."

„Miluju tě." Řekl jsem na to, a pak to hned položil, protože kroky mířily po schodech – což značí jediné – někdo jde za mnou. Jsem jediný tady nahoře, zbytek má pokoje dole.

„Tae?" uslyšel jsem tetu.

„Hm?" oddělal jsem židli a otevřel dveře.

„Nechceš jít s námi? Voda je dnes opravdu skvělá."

„Nechci." Zamítl jsem to ihned. Trávit s nimi čas opravdu nemusím, tohle je to poslední, o co stojím.

„Neměl bys tu být zavřený celé dny." Komentovala jemně.

„Tak jsi mě neměla odvést z New Yorku." Zamračil jsem se. Fakt netuším, o co jí jde.

„Tys brečel?" překvapeně se na mě podívala.

„Nestarej se." Odvrkl jsem.

„Tae..." chtěla něco říct, ale dveře jsem zase zavřel a zadělal židlí, aby sem nikdo nemohl.

Nevím, co čeká. Že ji budu milovat za to, že mě od ní odvedla? Nikdy!

Ony u mě jako tety skončily, alespoň do doby, než jim dojde, co udělaly a jak ublížili Barb i mně.

Zase jsem usnul a probudil se, až když slunce zapadalo. Dole byl nějaký klid a já už byl tak přeležený, že se mi ani pokračovat ve spánku nechtělo.

Vzal jsem proto mobil, odbarikádoval se, a pak sešel pomalu dolů. Tam běžela televize, před kterou seděl David. Dvojčata byla v nedohlednu, buď v pokoji, nebo někde venku.

Vylezl jsem před dům a poprvé od doby, co jsme sem přijeli, se znovu nadechl slaného vzduchu. Sluníčko už bylo nízko a určitě bude brzy zapadat. Kdybych teď nebyl v takovém stavu, v jakém jsem, myslel bych si, že je to tu kouzelné. Klid, jen skřekot racků a šumění moře, které se třpytilo. Co moře... oceánu. Široko daleko nebylo vůbec nic.

V dáli jsem uviděl tři postavy, z čehož jsem usoudil, že to bude asi teta Johana s kluky. Rychle jsem se proto vydal napravo a mířil dál do písečných dun.

Na jednu z dun jsem vylezl a posadil se tam. Nejspíš budu mít pak písek všude, ale v tu chvíli mi to nevadilo. Místo toho jsem začal sledovat západ slunce před sebou.

Opustila mě máma.

Zbyla mi Barbara, ale tu jsem teď musel opustit pro změnu já.

Je hrozné se cítit sám.

Achjo, Tae má trochu depresi. Ještě pořád jsou s Barb od sebe, no věřte, že to tak určitě dlouho nezůstane :D

Nicméně, upozorňuji, že pomalu se nám to tu blíží ke konci :) Co vy na to?

Až to skončí, tak možná začnu přidávat další fan fikci, ale uvidíme. Už mám napsaných hodně dílů. A jak ji dokončím, tak plánuju něco spešl. Doufám jen, že se mi to podaří tak, jak chci :D.