Začalo pršet a já neměl deštník ani nic jiného, co by mě proti dešti chránilo. Neměl jsem ani ten blbý mobil – ten zůstal někde u tety v bytě. Když jsem po dalších dvou úmorných hodinách chůze došel před náš byt, zkusil jsem kapsy a snad poprvé za celý den se u mě objevilo štěstí. Měl jsem tam klíče.

Pak mi došlo, že jsem vlastně zamykal, když jsme odcházeli. Pro sebe jsem se pousmál a odemknul vchodové dveře budovy. Vyklusal jsem pár poschodí, a pak odemknul i dveře do bytu.

Překvapila mě relativní tma – v chodbě i v kuchyni. Z obýváku ale šlo nějaké světlo i hlasy, takže jsem se tam hned vydal.

„Barb?" nakoukl jsem tam a uviděl drobnou postavu, choulící se na gauči.

Měla rozsvícenou lampičku, a pak puštěnou televizi a to stačilo na to, abych uviděl její výraz, když ke mně otočila obličej.

Posadil jsem se vedle ní a zabalil její tělo do objetí. I když jsem vážně nechtěl, rozplakal jsem se. Dneska už podruhé. Všechno se tak zkazilo a bylo mi z toho úzko čím dál tím víc.

„Nebreč." Šeptla, ale v jejím hlase jsem taky cítil slzy. Hlavu jsem si opřel o její rameno a nechal se hladit ve vlasech jako malé dítě. Neměl bych to být já, kdo podrží ji? No přesto utěšuje ona mě. A já teprve teď cítím náš věkový rozdíl. Na tohle jsem totiž vůbec nebyl připravený, a i když ona nejspíš taky ne, dokázala se s tím daleko lépe vyrovnat.

„Řekla hrozné věci." Stiskl jsem jí pevněji.

„Já vím," pohledem spočinula na mém, když jsem se pak odtáhl a zadíval se jí do očí.

„Co se stane?" odvážil jsem se zeptat.

„Já nevím." Zavrtěla hlavou zoufale.

„Ale jestli své výhružky myslí vážně, asi už se mnou nebudeš moci bydlet."

„A kam půjdu? Vždyť jsem za chvíli dospělý, nemůžou se mnou jednat jako s dítětem." Namítl jsem slabě.

„Já vážně nevím, Tae. Nevím, co se stane, ale nejsi zkrátka papírově dospělý a to stačí. Už za tebe nebudu nadále zodpovědná a nejspíš tě svěří do péče jí." Pokrčila rameny a setřela si všechny své slzy z tváře.

„To asi ne." Zamumlal jsem. Po tom, co jsem řekl, si mě určitě v domě nenechá.

„Co jsi říkal?" otočila se znovu ke mně.

„Já jsem... je to složitý." Prohrábl jsem si ofinu a zatahal se za ni. Kde začít? Možná třeba od začátku.

„Před dvěma lety, když jsem slavil narozeniny a tys tu ještě nebyla, jsem se opravdu hrozně opil. A jo, byl jsem nezletilý a stále jím jsem a chlastal jsem s klukama, tak se tak netvař." Protočil jsem očima a jí to mimoděk vytvořilo malý úsměv na tváři.

„Jenže já si z toho večera skoro nic nepamatuju. Opravdu jsem se hodně ztřískal a stydím se teď za to. Olivie se mi tehdy vyznala a já ji poslal do háje s tím, že je to incest a tak podobně. Všechno mám v mlze a ani nevím, co se stalo a co se mi zdálo, no když mi tohle před nedávnem řekla, asi se to vážně stalo. Tohle je její msta a já... byl jsem debil, když jsem to Karen řekl, protože mi v tu chvíli vůbec nedošlo, že když to Olivie popře, teta uvěří jí a ne mně. Určitě si mě u sebe po tomhle nenechá." Povzdychl jsem si.

Barbara na mě zůstala hledět bez mrknutí oka. Netušil jsem, jestli se naštve, nebo co se vlastně stane, ale nechtěl jsem jí to už nadále tajit. Musí být v obraze.

„Proto byla celou dobu taková..." To jsem jí jen odkýval a čekal na něco dalšího.

„Pak teda nevím, co se stane už tím tuplem." Promnula si čelo.

Chvíli jsme takhle seděli, oba ve vlastních myšlenkách. Nevím, o čem přemýšlela ona, ale tuším, že se to od toho, co se honí v hlavě mně, moc lišit nebude. Jak to bude dál? Přijde? Kdy? Kolik mám ještě času? Mohla se tu zjevit každou chvíli, anebo své výhružky nemyslela vážně, rozleží se jí to v hlavě a nechá to být. Těžko říct.

Bylo už pozdě večer, a přestože já moc hlad neměl, následoval jsem ji do kuchyně a pomohl jí něco uvařit. Moje asistence byla fakt mizerná, protože už normálně vařit neumím a teď jsem ani nebyl v náladě.

„Sněz něco. Vím, že asi nemáš náladu, ale není dobré jít spát s prázdným žaludkem." Usrkávala polévky.

Jen jsem na to pokýval hlavou a zopakoval její počínání.

„Takhle jsem si narozeniny nepředstavoval." Zamumlal jsem. Byl jsem zklamaný. Na pozítří jsem měl taky domluvený mejdan s kluky, ale nemám tušení, co se bude odehrávat dál, takže bude nejlepší to zrušit.

„Je mi to líto." Chytila mě za volnou ruku a jemně ji stiskla.

„To přece není tvoje vina." Zavrtěl jsem hlavou.

„No i tak se cítím blbě." Povzdychla si a odsunula od sebe prázdný talíř.

„Já taky, ale... nelituju toho, ty jo?" zeptal jsem se opatrně.

S odpovědí si dávala opravdu načas. Přišlo mi, že na chvíli váhá, co mi odpovědět a už jen to mě zamrzelo.

„Nevím, jestli bych byla upřímná, kdybych řekla totéž. Promiň." Mou ruku zase pustila a promnula svůj obličej. Vypadala vážně unaveně a ztrhaně. Je ten poslední člověk, který si zaslouží tohle prožívat. No i tak se to děje.

„Rozumím." Přitakal jsem.

„Mám tě ráda, ale pořád si tak nějak říkám, že nebýt toho všeho, věci by byly jednodušší." Zamumlala do svých dlaní.

Bolelo mě, že mi neřekla, že mě miluje. Já už to řekl tolikrát a od ní jsem to slyšel jen jednou. No bylo málo času nato, aby mezi námi stihlo něco pořádného vzniknout. Neměli jsme prostor spolu být jako opravdový pár a teď se to na nás podepisuje. Já si své city přiznal už dávno předtím, ale neustále ji musím dobývat. A i když bych si mohl říct, že se mi ji podařilo dobýt, pořád nejsem u konce a mám na čem pracovat.

„Chceš, abych šel pryč?" nechtěl jsem se na to ptát, protože jsem tušil její odpověď, ale být tady a cítit to ve vzduchu bylo o dost horší.

„Nechci, ale víš sám, že to přijde." Řekla na to.

„Možná bude lepší, když to pro teď prostě vzdáme a počkáme, než budeš opravdu plnoletý." To byla dobrá úvaha, ale už jen z představy, že jsem tak dlouho bez ní, je mi nevolno. Je to, sakra, ještě rok.

„Tak snadno?" šeptl jsem slabě.

„Tohle není vyrovnané. Nemůžeme proti tomu bojovat a i kdybychom se o to pokusili, věř, že by to napáchalo daleko více škody do budoucna. Všichni jsou na mě naštvaní a pohrdají mnou za to, co se stalo. Nevím, jestli sem vážně pošle sociálku, ale kdyby ne, dejme šanci tomu, aby se to vyřešilo bez ní." Podívala se na mě vážně a já viděl v jejích očích slzy. Nechci, aby znovu brečela, no skutečnost, že ji to bolí stejně, jako mě, mě trochu uklidnila. Nejsem v tom sám.

Bez řečí jsem se postavil a chytil ji znovu za její jemnou ruku. Zatvářila se trochu zmateně, když jsem jí donutil, ať se postaví, ale pochopila, jakmile jsem ji pevně objal.

„Promiň, za všechno." Cítil jsem potřebu se omlouvat pořád dokola, protože vidět jen její bolest mě nutilo cítit vlastní.

„Hrozně bych chtěla bojovat, ale..."

„Já vím," přerušil jsem ji a svou bradu položil na její rameno. Cítil jsem, jak se zhluboka nadechla, aby neplakala a uklidnila se.

„Když přijde, prostě odejdi s ní, dobře?" šeptla zraněně, což mě donutilo ji stisknout ještě víc.

„Nechci odejít." Zopakoval jsem snad po sté.

„Nebude to napořád." Odtáhla se a vzala mé tváře do dlaní.

„A já počkám." Věnovala mi slabý úsměv.

Oba jsme šli spát, a přestože jsme byli neskutečně vyčerpaní ze všech těch událostí, nemohli jsme se do spánku ponořit. Leželi jsme vedle sebe a sledovali černý strop. Oba myslí někde daleko.

„Můžu se k tobě přitulit?" pípnul jsem tiše a otočil k ní hlavu.

Když jsem uviděl, jak jemně přikyvuje, přisunul jsem se blíž na její půlku a rukama obalil její tělo. Nos jsem taky zabořil do voňavých vlasů a zavřel své oči. Užíval jsem si jemné kolečka, které dělala na mé pravé ruce, a snažil si zapamatovat tenhle pocit. Když jsme sami a nic nám nechybí. Když mě ona hýčká a dovolí mně, abych to dělal taky. Když jsem jako v ráji, ve kterém na mě nic a nikdo nemůže.

Ráno nás oba vzbudilo úpěnlivé zvonění domovního zvonku. Byl jsem zmatený a nechápal, co a kdo může tak brzy chtít. A od nás? My nemíváme návštěvy – zřídkakdy.

Realita mě uhodila, jakmile jsem uviděl Barbařin obličej.

„Já myslím, že jsou tady." Odvětila tiše na mou otázku, kterou jsem ani neřekl nahlas. Četla mi myšlenky.

Taky jsem vstal z postele a převlékl se. Vážně jsem se nebál, že by třeba odešli a přestali zvonit, věděli, že jsme tady. Oba dva.

Barbara se s žádným oblečením neobtěžovala. Natáhla na sebe župan, a pak šla otevřít. Slyšel jsem nějaké hlasy z chodby a opravdu se těžce přemlouval, abych šel tam. Schovávat se tu ale nemůžu.

„Tae!" vykřikla teta Johana, když mě spatřila. Zatvářila se ublíženě, když jsem ji odmítl obejmout. Včera byla po Karen člověk, který nejvíc Barb osočoval za to, co se stalo.

„Jsi v pořádku?" prohlížela si mě, jako kdyby byla Barbara nájemný vrah a já už neměl mít všechny kosti pohromadě. Vždyť je to směšné.

I kdyby tady mělo dojít k nějakému zneužívání, jsem větší a silnější, než je Barb, nikdy bych si tohle nenechal udělat. Už jen to, že si to oni myslí, postrádá logiku.

„Co tady chcete?" věděl jsem, o co jde, no pořád jsem doufal, že třeba řekne, že se to vyřešilo nějak jinak a že budu moci zůstat tady.

„Karen nás poslala, máš jít s námi." Ozval se David.

„Nechci odejít." Odpověděl jsem zatvrzele.

„Nedělej problémy, Taehyungu." Protočil na mě očima, jako bych byl malý kluk, který nic nechápe a jen zdržuje.

Hodil jsem zoufalý pohled po Barb, která se na mě ale nedívala a téměř hypnotizovala své papuče.

Natáhl jsem se pro její ruku a ona sebou cukla, protože to nejspíš nečekala. Rychle jsem ji objal a svůj nos zabořil znovu do jejich vlasů. Cítil jsem ten nepříjemný tlak v očích, jako když se mi chce brečet, no chtěl jsem to zadržet.

Viděl jsem, jak se David chtěl pohnout směrem ke mně, ale ocenil jsem, že ho teta zastavila a nechala mi aspoň tu malou chvíli na to, abych se rozloučil.

„Nebreč." Slyšel jsem ji zašeptat. Jemně pohladila moje záda a právě to byl spouštěč mých slz. Tohle nejspíš další celý rok neucítím.

„Nechci od tebe pryč." Zaplakal jsem.

„Zase se vrátíš. Počkám." Zopakovala totéž, co včera a jemně mě chytila za obličej. Setřela všechny moje slzy, přestože se valily další a sama bojovala se svýma. Obdivoval jsem na ní, jak silná je a normálně bych se asi styděl za to, že jsem kluk a pláču, ale tak mě srdce bolelo, že jsem proti tomu nemohl nic dělat.

„Slibuješ?" zamrkal jsem, ve snaze odehnat další slzy.

„Miluju tě." Šeptla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel, a pak mě pustila ze svého sevření.

Držel jsem už jen její ruku, když jsem ucítil, jak mě David zatáhnul za rameno. Byl jsem tak nucen pustit i ji.

„Pro věci pošleme firmu a ohledně formalit se ozveme." Odkašlala si Johana, asi trochu rozhozená z toho, co jsme jí tu předvedli.

„Že pracuju doma, víš. I tak dej vědět předem, že přijdou." Barb se na ni nekoukala, když to říkala a slyšel jsem, jak se její hlas třásl. Tolik jsem si přál udělat znovu těch pár kroků dopředu a objat ji. Nešlo to ale.

Mohl jsem si vzít jen svou peněženku, která ležela na stole v kuchyni, a pak jsem odešel z bytu spolu s tetou Johana a Davidem. Kdo ví, na jak dlouho.

DRAMA!

Jak dlouho myslíte, že to bez sebe vydrží :D. Najdou si cestu zpátky? Nějaké teorie? :D
Sem s nimi!

Lidi, já jsem zjistila, že hrozně infantilním. Jako, co to je? Kupuju si pouzdra s kočičkama a složku s donuty, jako bych šla do třetí třídy a ne do třetího ročníku na vysoké škole :'D

Mám rozepsanou další ff, no nemusíte hádat dlouho, aby vám došlo, s kým ta ff je. No koukám, že o Taehyunga je tu taky celkem zájem, takže jelikož se nám tohle pomalu blíží ke konci, ptám se:

S kým bude další vícedílná fan fikce? :)