„Hodně štěstí zdraví! Hodně štěstí zdraví! Hodně štěstí milý Taehyungu! Hodně štěstí zdraví!" křičeli všichni a já se musel přiblble usmívat. Nejsou moje pravá rodina, ale stejně je hrozně miluju. Někomu může připadat nudné – trávit čas na rodinných oslavách nebo večeřích. Já si to užíval, protože až do svých deseti let jsem neznal nic jiného než prázdné místnosti v dětském domově.

Pak přišly gratulace. Dostal jsem od tet a strýců opravdu nádherné dárky, ale nejvíce mě potěšila Barbara. I když nějak tuším, že ta by mě potěšila s každou blbostí, no už jen ten pocit, že je to od ní.

Dostala v práci prémie a koupila mi letenky do Soulu. Do Korey, kde jsem jako dítě vyrůstal. Nebudu si nic nalhávat, měl jsem slzy v očích. Nechal jsem sice svou minulost minulostí, no byl jsem dítě, když jsem odjížděl. Něco si pamatuji, ale hodně věcí mám v mlze. Teď jsem měl šanci nechat tu mlhu zmizet.

„Děkuji." Neměl jsem pořádně ani slov a pořádně silně ji objal.

„Ne, že by mě východ nějak lákal, ale prý se tam dobře nakupuje." Zažertovala a můj úsměv se ještě rozšířil. Pojede semnou!

„Taky pro tebe něco mám." Ozval se další člověk a já se překvapeně odtáhl od Barbary.

Co mi ta mrcha může chtít dát?

Podala mi úhledně zabalený balíček, vypadalo to jako kniha, no těžko říct, co od ní můžu čekat.

„Nerozbalíš to?" usmála se teta Johana a já teda začal nejistě trhat balicí papír.

Všichni zvědavě nakukovali, což mě ještě více znervózňovalo. Tohle se mi nelíbí. Nevím, co tím sleduje, ale neviděli jsme se asi týden a já jí nechci věřit, že se najednou uklidnila. A teď mi ještě k tomu všemu koupila dárek, což ani nemusela.

Zamračil jsem se, když na mě vykoukl koženkový obal. To je nějaký deník? Podezřívavě jsem ji přejel očima, ale ona se jen nevinně usmívala tak, jak to umí nejlíp.

„Fotoalbum, bude se hodit na vzpomínky z vysoké, nemyslíš? A pak taky, dala jsem ti tam už pár fotek." Mrkla.

„Tak dělej, chci je vidět!" zasmála se Barb a lehce do mě strčila. Strýc Henry s Davidem se mezitím už začali bavit o něčem jiném a děti už taky ztratily pozornost. Pokud to nejsou jejich dárky – je jim to jedno, ale to jim nezazlívám.

Pousmál jsem se a otevřel album. Jelikož jsem ho měl z opačné strany, musel jsem listovat až na začátek, kde byly údajně nějaké fotky. Zajímalo by mě, co by mi tam tak mohla dát. Ona.

No a pak mi došla pointa toho všeho. Tohle byla její msta. Právě přišla ta chvíle, která odhalí všechno a ona si pro to vybrala opravdu tu nejlepší příležitost. Tohle byla větší podlost, než jsem od ní tušil.

Měl jsem co dělat, aby mi to nevypadlo z ruky, protože ty se hned na to roztřásly. Chtěl jsem to ihned zaklapnout, aby si toho nikdo nevšimnul, ale bylo mi jasné, že na to je moc pozdě. Teta Johana, Karen i Barb mi nakukovaly přes rameno a viděly přesně to co já.

Mě a Barb čtyřikrát jinak. Z každé fotky křičelo něco, ale kontext byl stejný. Tam jsme sourozenci nebyli.

Hned na to mi tu věc někdo vytrhl z ruky.

„Co je to?!" Karen to znovu otevřela. Chtěl jsem jí to vzít, ale odstrčila mě. Teta Johana zalapala po dechu a šokovaně se na nás oba podívala.

Nesnažil jsem se víc bojovat, už bylo pozdě. Věnoval jsem omluvný pohled Barbaře, která nejspíš vůbec nic nechápala, no i tak byla v obličeji bílá jako křída. Na tohle jsme ani jeden nebyli připravení.

„Čekám vysvětlení!" křikla teta znovu a to tentokrát přilákalo pozornost i Billlyho s Davidem.

„Teto..." začal jsem.

„Ty mlč, tebe se neptám!" přerušila mě okamžitě a pohledem se zavrtávala do Barbary. Takový pohled jsem u ní snad ještě neviděl. Poprvé, za dobu, co ji znám, jsem z ní měl opravdu respekt.

Barb mlčela. Teta křičela a ta mrcha se usmívala. Co je tohle? Konec všeho dobrého?

Fajn. Není to sice tak, jak jsem to plánoval – teda, já to vlastně zatím ani neplánoval – ale musím bojovat. Za sebe a za Barbaru. A tak jsem začal.

Snažil jsem se mluvit klidně, ale nikdo mě neposlouchal. Zvýšil jsem hlas, ale zase žádná pozornost. A pak mi došly nervy.

„Přestaňte po ní řvát!" zakřičel jsem a oni všichni zmlkli. Tetiny oči trochu zněžnily, když se pohledem zapřela do mě. Nerozuměl jsem tomu... až dokud.

„Tohle je zneužívání."

Zalapal jsem po dechu. Tohle se právě neděje, že ne?

Omyl. Děje.

„Co to říkáš?! Přestaň, prostě toho nechejte všichni!" přišel jsem si jako v afektu.

„Já Barb miluju, není to žádné zneužívání!" jenže mě tady nikdo neposlouchal. David mě vzal kolem ramen a chtěl mě odvést někam pryč. Nerozuměl jsem tomu. Bránil jsem se a skončilo to tak, že jsem do něj musel dost silně strčit, aby povolil ze svého sevření. Chtěl jsem se rozejít za Barbarou, ale teď to byl Billy, kdo mě znovu držel. A už nepustil. Viděl jsem jen, jak odchází a po jejích tvářích se koulejí slzy. Neřekla za tu dobu ani půl slova a mě bolel jen pohled na ni.

Proti své vůli jsem se ocitl v pokoji na půdě. A jak jsem zjistil – jsem tu zamčený. Bylo mi tak mizerně a byl jsem neuvěřitelně naštvaný. Rozbrečel jsem se. A na chvíli si opravdu přišel jako malý kluk.

**

„Kdy to začalo?" upřela na mě pohled a já se zamračil. To jsem teď jako u výslechu? Celý den mě drželi v tom pokoji. Nevím, co tady dole řešili tak dlouho, ale když jsem měl konečně povolení vylézt ven – teda, Billy mě slavnostně odemknul – nikdo tam krom tety Karen a jeho už nebyl.

„Proč mě neposloucháte?" zavrčel jsem.

„My tě posloucháme, zlato." Pohladila mě po paži a něžně se pousmála.

„Tak proč..." snažil jsem se znovu promluvit, ale Billy mi to překazil.

„Prostě odpověz." Povzdychl si docela netrpělivě.

„Na podzim." Odsekl jsem.

„A... vím, že je ti to asi nepříjemné, ale došlo i k něčemu dalšímu mezi tebou a... jí?" to už Barb neřekne ani jménem? Protočil jsem očima a zhluboka se nadechl.

„Mám toho plné zuby! A nepřerušuj mě!" křikl jsem vytočeně na Billyho.

„Přestaňte mě vyslýchat, jako bych byl obětí nějakého zneužívání, protože to, že mi ještě není 21 a nejsem dospělý papírově, neznamená, že jsem mentálně úplně pitomý, jasný?! A abychom měli jasno, já jsem byl ten, kdo tohle všechno inicioval. Já jsem se do ní zamiloval a trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem ji přesvědčil, aby i ona milovala mě. A pak přijdete vy a budete mi vykládat něco o zneužívání?! Tohle je při nejmenším k smíchu!" postavil jsem se a oni mě oba sledovali snad bez mrknutí oka.

„A k tvojí otázce. Stalo se toho mezi námi hodně a nelituju jediný věci, protože ona je skvělý člověk a já ji miluju. Jestli hodláte volat nějakou sociálku – i přesto, že za rok jsem de facto dospělý – poslužte si, všechno popřu." Vylil jsem si snad vše, co mám na srdci.

„Tae, já vím, že jsi teď zmatený a nevím, co ti navykládala, ale tohle není správné." Dívala se na mě teta zoufale.

„Jestli ti nějak ubližovala, tak nám to musíš říct!" řekla naléhavě a mně se snad vztekem zatmělo před očima.

„Vy mi ubližujete tím, co děláte! Jak jsi mohla takhle řvát po své vlastní neteři? Ona nic neudělala!" do jejího klidného hlasu jsem měl hodně, ale opravdu hodně daleko.

Zamračila se na mě, a taky se postavila.

„Za to, co udělala, už dávno do naší rodiny nepatří. Tohle je... příšerné a já to měla pod svou střechou!" řekla zhrozeně.

„Co je příšerné? To, že se máme rádi prostě jinak, než vy chcete? Já jsem adoptovaný a všichni to víme moc dobře. Nemusíte mi mazat med kolem pusy, jasný?"

„Tady nejde o tohle, vyrůstali jste jako sourozenci a ona po těch všech letech udělá tohle!" mně se snad zdá, že mluvím do dubu. Nikdo nebere v potaz, co si myslím a co říkám. Pro ně je prostě Barb ta špatná a přitom jsem to byl já, kdo všechno zavinil.

Nechtěl jsem tohle nadále poslouchat, mám toho plné zuby. Nač vysvětlovat, když nikdo neposlouchá?

„Hah o tom mi něco říkej a co třeba tvoje dcera, která po mě dva roky zpět vyjela, řekla mi, že mě miluje a jelikož jsem ji tehdy odmítl, tak se mi mstí tímhle!" řekl jsem ze zlosti.

„Mami, to není pravda!" přiřítila se ona. Určitě musela poslouchat vedle v kuchyni celou tu dobu.

„Ne? Tak co tě vedlo k tomu, abys nás dva sledovala a ještě k tomu vyfotila tyhle fotky? Pro srandu?" odvětil jsem znechuceně.

Teta Karen si mě podezřívavě měřila pohledem, jakoby se snažila přijít na to, co si vlastně myslet.

„Tak ty budeš ještě tak drzý, že do toho zatáhneš mou vlastní dceru?" uviděl jsem na Olivii malý úsměv a v tu chvíli mi došlo, jak jsem pitomý, že jsem tohle vytáhnul. Ona je její dcera, vždycky ji bude mít na svojí straně a proti tomu já nemám šanci.

„Je mi jedno, jak to bylo a jak to je a jestli máš za rok 21 či nikoli. V Americe ještě dospělý nejsi, a proto ten případ předám sociálce."

Bylo to poslední, co jsem teď potřeboval slyšet. Otočil jsem se na patě a mířil k východu.

„Počkej, Tae!" křičeli oba dva a já proto ještě zrychlil. Vyřítil jsem se ze dveří a utíkal k nejbližší autobusové zastávce.

Sotva jsem viděl na rozpis autobusů, protože jsem měl rozmazané vidění od slz. Ještě k tomu byl večer a bylo šero. S tichým povzdechem jsem se vydal domů pěšky, protože žádný autobus z tohohle konce New Yorku v dohledné době nejede. Metro sem taky nevede a žádná jiná možnost už není. Jakoby mě bůh chtěl trestat ještě víc? Za co? Že jsem byl na chvíli šťastný?

Takže... sem s tím... pojďte do mě.

Já vůbec nevím, co si o tom mám myslet. Jestli se mi to líbí nebo nelíbí či co vlastně. No už je to napsané černé na bílém, tak snad to nedopadne úplně katastrofálně. Jinak... mám tady provás takový kvízek :D.

PODMÍNKOU JE, ŽE SE ČLENOVÉ NESMÍ OPAKOVAT :D (jinak by to nemělo žádný efekt)