„To jako vážně, mami? Není nám deset." Ucedila Olivia, když jsme všichni stanuli před obrovskou bránou zábavního parku. Deset nám možná není, no já se tak v tu chvíli cítil, natěšený jako malé dítě.

Pousmál jsem se na Barbaru, která mi to se zavrtěním hlavy opětovala, a pak pohledem skenoval jednu atrakci po druhé.

„Chtěla jsem udělat nějaký kompromis, vy si tu taky určitě něco najdete." Zasmála se teta Johana. Jasně, že to bylo hlavně kvůli těm malým, dvojčata dneska oslavovaly narozeniny a jelikož to byly takové malé dětské kulatiny, všichni jsme byli pozvaní.

„Mně se to líbí!" ohlásil jsem se, abych tetu trochu podpořil, nikdo z dospělých se totiž nezdál být příliš nadšený.

„Ty jsi sám ještě děcko." Protočila Olivia očima.

„Ale no tak!" ozval se pro změnu Henry.

„Dobře, rozdělíme se, my jdeme s prckama támhle tím směrem a vy velcí si dělejte, co chcete. Za tři hodiny bude sraz přesně na tomto místě." Instruovala nás.

Nijak jsem nekomentoval Oliviiny poznámky, nenechám si kazit náladu. Že mě to ale trápilo, popřít nemůžu. A hlavně teď, když škola skončila a my se jako rodina scházeli o to častěji.

Za týden mám narozeniny a to se bude konat další oslava. Můj strach z toho, že jednou něco řekne, už trošičku pominul. Bylo to několik týdnů od doby, co mi takhle vyhrožovala. Za tu dobu jsme se potkali několikrát a nic neřekla. Jen měla blbé poznámky na mě a na Barb taky. Já na to nereagoval a Barbara to asi vůbec nebrala v potaz.

„Máš nějaké speciální přání, kam chceš jít?" propletl jsem s Barb prsty a usmál se. Věděl jsem, že ji takhle držet nemůžu, ale chtěl jsem jen trochu kontaktu. Celý den s námi někdo je a mně se po ní stýská – přestože je celou dobu vedle mě. Z toho je mi vážně mizerně.

„Mně na tom nesejde, klidně si vyber ty." Úsměv mi opětovala a lehce moje prsty stiskla předtím, než se zase rozpojily.

„Co takhle zajít na horskou dráhu? Vypadá dobře." Ozval se protivný hlas. Nahlas jsem si povzdychnul a otočil se na toho satana, který se mi nejspíš rozhodl ničit život. Jinak si to vážně nedovedu vysvětlit.

„Na tohle já moc nejsem," vím, že se Barb takových věcí bojí, ne, má z toho skoro fóbii a když jsme se dívali na jeden díl Nezvratného osudu, ve kterém to bylo právě o atrakcích, dokonce se rozbrečela. Díky tomu jsem o ní zjistil další zajímavou informaci.

„Ale nedělej se, jseš tu z nás nejstarší, ne? Pojď s námi." Zatřásl jsem se, když mě objala kolem pravé ruky a doslova se za mě zavěsila.

„Nemůžeme jít někde... třeba támhle?" ukázala na točící se obrovské kolo.

„Na to vezmi svého kluka, my chceme akci, žejo?" zdá se, že do ní bude neustále rýpat.

„O co ti jde?" zdá se, že Barbaře už ruply nervy.

„O to, abys nedělala poseroutku a šla s námi na horskou dráhu?" vycenila Olivia své zuby v zářivém úsměvu.

„Panebože, tak jdeme." Zavrtěla na to Barb hlavou a vydala se k pokladnám koupit lístek.

„No vida, jak to jde."

„Přestaň, proč tohle děláš?" odstrčil jsem ji hned.

„Chce to trochu vzrůša." Namotala si vlasy na prst. Samozřejmě to Barbaru nechala zaplatit, protože ona ještě výdělečně činná není.

„Nech si ty řeči o nudě a vzrušení a vylož karty na stůl, tahle hra mě nebaví." Zavrčel jsem. Už mi taky slušně docházejí nervy.

„Tak víš co..." její úsměv pominul.

„Ty si to možná nepamatuješ, ale já ano." Pokračovala a já se zatvářil nechápavě, co si jako nepamatuju?

„Moc dobře mám v paměti, jak jsi mě tehdy vykopnul... jenže jsi byl asi hodně ožralý na to, aby sis to pamatoval. Nestojím ti ani za tohle, jak vidno." Dobře, teď jsem byl zmatenější o to víc. Co se tu děje?

„Dva roky zpátky, když jsi slavil svoje narozeniny s těma tvýma kamarádíčkama. Všichni do jednoho jste se ztřískali, kryla jsem tě tehdy před tvou mámou." Pokračovala.

Začal jsem přemýšlet. Jasně, to bylo poprvé a na posledy, co jsem se opravdu tak moc opil, že jsem ani na druhý den nevěděl, co se ten večer stalo. Nechtěl jsem alkohol nějakou dobu ani vidět.

„Já ti řekla, že tě miluju a tys mi řekl, že je to hnusný a že je to incest, protože jsme z rodiny. Vyhodils mě z pokoje, vzpomínáš si?!" vyjekla a já děkoval, že je tu takový ruch a Barbara stále stojí ve frontě na lístky, nikdo si tak Oliviina výstupu nevšimnul.

„J-já... asi jo." Přiznal jsem. Všechno jsem to měl v mlze, nevím ani, že to byla ona. Vzpomínka tam je, ale je tak rozmazaná, že ani nevím, jestli je skutečná.

„A ty teď šukáš se svou nevlastní sestrou a říkáš tomu láska, dokonalý." Poslední slovo spíše zasyčela a hned na to se na jejím obličeji objevil úsměv.

„Tady jsou lístky, je tam sice dost lidí, ale jde to rychle." Podala Barbara každému z nás lístek a společně jsme se šli postavit do druhé fronty, která tentokrát vede k atrakci.

Byl jsem z toho jak přejetý parním válcem. Zmatený, šokovaný, měl jsem i trochu strach. Vážně jsem tohle udělal? Olivii?

Jestli ano, tak pak přiznávám, že to ode mě bylo hnusné a je mi to líto, jenže není fér, že se mstí takhle. Barb za to nemůže a jestli se to provalí...

Sotva jsem na to pomyslel a zabylo mi úzko. Chytil jsem ji proto pevně za ruku nehledě na to, jestli nás může někdo vidět.

„Nemusíš tam jít, víš to, žejo?" šeptl jsem.

„Na tom nesejde." Odvětila, ale z jejího hlasu jsem poznal, jak je nesvá. Měla strach.

„Budu vedle tebe." Snažil jsem se ji uklidnit.

Pokývala jen hlavou, a pak už jsme byli na řadě. Chtěl jsem si sednou vedle ní, ale Olivie ji postrčila dál k rohu a posadila se vedle ní, takže seděla vlastně mezi námi.

„Bude to paráda." Div na tom sedadle neposkočila.

Barb mi akorát věnovala zoufalý pohled, když jí chlapík utahoval záchranné popruhy. Pokoušel jsem se ji dodat odvahu alespoň pohledem, ale tipuju, že to vůbec nepomohlo.

Celou tu jízdu, kdy mi vítr svištěl kolem hlavy, a lidi křičeli, jsem měl zavřené oči a modlil se, ať je konec. Ne kvůli sobě, ale kvůli Barb. Vím, že je vyděšená k smrti a je mi tak líto, že ji nemůžu vzít ani za ruku.

Když těch pár minut, které se mi ale zdály jako hodiny, skončily, tak se mi hrozně ulevilo. Teda... dokud jsem neuviděl Barbaru. V obličeji byla bílá a v očích měla smrt. Nevím ani, jestli během jízdy křičela, neslyšel jsem ji kvůli tolika lidem tady a možná je to i dobře, cítil bych se o to hůř.

„Kam se tak ženeš, byla to sranda, ne?" Olivie ztratila rovnováhu, když ji Barb odstrčila a utíkala pryč ze stanoviště ihned, co jí byl odepnut bezpečnostní pás. No i tak se smála dál a komentovala, jak si jízdu skvěle neužila.

Chtěl jsem jít hned za ní, ale ta pijavice mě zadržela.

„Nech mě!" musel jsem znít už hodně naštvaně, protože smích ji rychle přešel.

„Nedělej z komára velblouda." Zase otravně protočila panenkami.

„Ty jsi vážně úplně blbá, žejo?" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou a podle jejího ublíženého výrazu jsem trochu ťal do živého.

„Tohle není sranda. Zachoval jsem se jako debil a dobře... je mi to líto, no Barb do toho nemotej, ona za to nemůže. Ještě jednou ji do něčeho takového zatáhneš a nepřej si mě." Vytrhl jsem svou ruku z jejího sevření a rychle se vydal hledat Barbaru.

Určitě věděla, co to s ní udělá a taky věděla, že Barb se jen tak v něčem nenechá. Nechá se vyprovokovat snadno, a pak tím trpí.

„Jsi v pořádku?" doběhl jsem k postavě, která stála v ústraní, skloněná a rukama se zapírala o svá kolena. Celá se třásla.

Ruku jsem položil na její rameno, aby vzala v potaz mou přítomnost. Sotva jsem se ale nadál, už jsem ji měl celou v náručí.

„To bylo hrozný." Zaplakala do mého ramene a tón jejího hlasu mi div nezabodal malé jehličky přímo do hrudi. Tak mi to bylo líto, byla naprosto vyděšená.

„Už je dobře." Obalil jsem její tělo pažemi a pevně stiskl, aby věděla, že ve mně má plnou podporu.

„Pššt, už se nemusíš bát." Zopakoval jsem tiše a pravou rukou vjel do vlasů. Jemně jsem je hladil a doufal, že ji to o něco více uklidní. Celou dobu jsem měl svou bradu položenou na jejím ramenu, ale když jsem zahlédl známou postavu, hlavu jsem zase zvedl.

„Zmizni." Ani jsem to neřekl, jen naznačil rty a myslím, že i můj výraz to dával jasně najevo, takže se k nám Olivie ani nepřiblížila. Zmizela někde mezi ostatními lidmi a mně se upřímně ulevilo.

Barb se pak ode mě na kousek odtáhla a prsty si začínala stírat své slzy.

„Už jsi v pořádku?" zeptal jsem se starostlivě a pomohl jí tak, až na její tváři nebylo po slzách ani stopy. Jediné, co dokazovalo pláč, byly zarudlé oči.

Jako odpověď mi pokývala hlavou a několikrát se zhluboka nadechla.

„Pojďme si dát něco sladkého, něco ti koupím, na co máš chuť?" vzal jsem ji kolem ramen a vedl k obrovskému množství stánků. Prošli jsme je od začátku až do konce, a pak se rozhodli pro palačinky s čokoládovou náplní. Oba jsme pak byli špinaví až za ušima, ale rozhodně jí to zvedlo náladu.

Měli jsme ještě dost času do srazu, no mě přešel veškerý elán na atrakce a Barb, tuším, neměla žádný ani na začátku. Prostě tohle nemá ráda a já to respektoval. Procházeli jsme se jen kolem a sledovali ostatní lidi na atrakcích. Nepřekáželo mi to, byl jsem rád, že s ní můžu být sám.

„A hele koho tady potkáváme!" vykřikla teta Karen. V ruce měla nějaké balónky a hned vedle ní stál strýc Billy, který se cpal hot-dogem. Typická americká idylka.

Smích ji ale přešel hned, co uviděla Barb.

„Zlato, co je s tebou? Jsi nějaká bledá." Zeptala se ihned.

„J-já..." Barbara zakoktala a asi nevěděla co říct. Popravdě toho od té jízdy moc nenamluvila. Ještě pořád byla přešlá a vím, že by nejraději odešla a zavřela se doma v bytě.

„Neudělalo se jí dobře na horské dráze, vadilo by, kdybychom už jeli domů?" zachránil jsem ji a sebe vlastně taky, protože když bude teta souhlasit, nemusím se téhle šaškárny nadále účastnit.

„Achjo, jste vážně jak děti." Protočila panenkami, ale dobrá nálada ji naštěstí neopustila. V tomhle je nejlepší – vždy pozitivně naladěná.

„Jeďte a ty..." ukázala na mě prstem.

„Na ni dohlédni, pro jednou se budeš muset postarat ty o ni a ne ona o tebe." Řekla veledůležitě a já se zasmál. Kdyby tak věděla...

Lidi,

já jsem úplně grogy po tomto týdnu. Vůbec nemám pro nic elán - jen pro Farm Ville 2 na facebooku :D. Doufám, že jsem vás dílem nějak neotrávila, a že se to dalo číst :)

Jinak, co první den školy? Mě to čeká až za dva týdny -_-