Taehyung's pov

Byl jsem tak hrozně naštvaný. Po druhé straně, nevím, co jsem si jako myslel. Že se vzbudí, dáme si spolu snídaní a ona mi pak znovu skočí do náruče jako včera? Jsem až moc naivní, no nějak si nemůžu pomoct.

Moc dobře vím, že tohle není dobré. Nejspíš by se to ani dít nemělo, ale copak můžu ovlivnit své pocity? No a po tom včera už to nejde ignorovat vůbec. Pokaždé, co se mi vybaví, jak mě líbala a jak já ji líbal. Měl jsem to známé ševelení v žaludku a vzrušení projelo celým mým tělem. Už jsem skončil s přetvářkou, nemám sílu na další.

Bylo mi jasné, že bude teď lepší se prostě spakovat a na pár dnů vyklidit pole. Nemohl bych po včerejšku dělat, jakože nic a ona byla jako časovaná bomba. Vážně jsem se s ní nechtěl hádat. Vzal jsem si proto pár věcí do batohu, převlékl se do lepších kalhot a vyšel ze dveří.

„Ty někam jdeš?" vykoukla na mě z obýváku, když jsem si obouval boty.

„K Jiminovi, zůstanu tam pár dní." Raději jsem se na ni ani nepodíval. Všechno tohle bylo pro mě těžší a těžší. Nejradši bych ji vzal i proti její vůli do náruče, pevně ji stiskl a nepustil. No nešlo to, proto bude lepší, když teď odejdu a nechám vychladnou nás oba.

Něco za mnou volala, ale já neposlouchal. Pro mé štěstí přijel autobus na zastávku téměř okamžitě a ani ne za deset minut mě vyhodil u Jiminova baráku. Po cestě jsem mu ještě psal sms, takže věděl, že přijdu. I když, bylo to stejně jedno. On je věčně sám, protože jeho rodiče pracují. Ani nevím, co za práci dělají, ale asi to bude něco důležitého, když nejsou pořád doma.

„Nazdar, co se stalo, že píšeš SOS." Otevřel mi, vysmátý jako vždy.

„Řeknu ti vevnitř." Mávl jsem unaveně rukou. Když mě pustil, složil jsem si tašku k němu do pokoje, a on si sednul před svou plazmovku, kde měl rozehranou nějakou hru.

„Tak jsem jedno velké ucho." Pobídl mě.

„Kámo, asi jsem něco posral." Svalil jsem se do jeho postele a do ruky vzal míček. Začal jsem ho pinkat o protější zeď, abych se nějak zabavil.

„Nech mě hádat, jde o Barb." No jasně, jako vždy má pravdu. Někdy mě rozčiluje, jak všechno ví.

„Co se stalo tentokrát." Protočil očima a já znovu piknul míček na protější zeď.

„Včera jsem ji a její kámošku vezl z jedné akce. Byla slušně na šrot." Na to se uchichtnul, určitě si ji takhle nemohl představit. Vždy vystupuje tak sebejistě, je tak chytrá a elegantní. Vždy ví, co říct. I já měl do včerejška problém si ji představit takhle.

„Víš, byla vážně vtipná v tom stavu. No věci se zkazily." Zabručel jsem. Nebylo pro mě zrovna dvakrát snadné se vymáčknout.

„Dal jsem jí pusu." Povzdychl jsem si a Jimin zpozorněl. Přestal se soustředit na televizi a v tu chvíli jeho sportovní auto narazilo do zdi a obrazovka hlásala Game Over.

„Co? Pusu? A kde jsi, na základce?" strčil jsem do něj, když řekl tohle, ale taky mě to donutilo se pousmát.

„Ne, pak jsme se líbali, jestli tě to zajímá. A dost hodně, myslím, že kdybych to nezastavil, chtěla by i něco víc." Na to jsem určitě trochu zčervenal. Mluvili jsme takhle sice o hodně holkách, ale nevím, proč se mi vyprávění o mně a o Barb zdálo tak intimní. Znamenalo to pro mě prostě víc.

„Vážně? Takže ti nedala košem?" vyhrkl.

„Až dnes ráno. Byla hrozně naštvaná za včerejšek a pohádali jsme se." Zabědoval jsem a svou hlavu opřel o chladivou zeď za sebou.

„Nemáš to jednoduchý." Okomentoval to.

„Tak mi řekni, co mám dělat? Já ji miluju a je mi jedno, že jsme nevlastní sourozenci. No ona dnes ráno mluvila, jako by se štítila na to jen pomyslet!" rozhodil jsem rukama. To mě na tom bolelo asi nejvíce.

„To je drsné." Posadil se na postel ke mně a já protočil očima. Vážně nemá, co lepšího by mi řekl? Aghrrr.

„Ale možná je dobře, že se to stalo. Konečně ví, co cítíš. Jasně, nedopadlo to zrovna nejlíp, ale nemyslím si, že kdyby se to stalo za jiných okolností, tak by to bylo jiné." To mě po jedné straně trochu povzbudilo, no ten konec mě fakt uzemnil.

„Musel jsem z toho baráku na chvíli odejít. Musí vychladnout a já vlastně taky."

„Dej jí čas, ať to zpracuje. Pak, asi na to budeš muset opatrně a nebude to úplně snadné, no když zapracuješ na svém šarmu, možná by ti mohla podlehnout." Šťouchnul do mě s trochu úchylným výrazem, který občas mívá.

„Že ty máš v hlavě pořád jen sex? Bože najdi si holku a začni se chovat normálně." Protočil jsem očima.

„Holku jsem měl a stejně jsem na něj někdy myslel. Neboj, to pochopíš, až to zažiješ. Je to tak super, že to budeš chtít pořád." Řekl a oba jsme nepochybně zrudli.

„Nevím, jestli to trochu nepřeceňuješ." Ušklíbl jsem se.

„Je to zbytečné, tys došel jenom na třetí metu, nemám ti co vysvětlovat." Odbyl mě. Nojo, on a ty jeho mety. Někdy je fakt únavný.

Zůstal jsem u něj několik nocí a zpytoval svědomí. Teda, fakt jsem se snažil. Pořád jsem měl v hlavě to, co se mezi námi stalo, ať jsem se na to snažil zapomenout sebevíc, nešlo to. Místo toho ve mně začalo růst přesvědčení, že to dokážu. Prostě bude moje. Možná ne tak brzo, ale jednou bude. Doufám.

Po týdnu už jsem se vážně musel vrátit domů. Bylo léto a bylo krásně, no já si to ani pořádně neužíval. Pak taky, byla tu ta věc, že jsem nešel na vysokou, takže si budu muset najít práci a začít pracovat. Nechtělo se mi do toho zrovna dvakrát, ale cítil jsem, že potřebuje pomoct. Všechno to placení bylo do teď jen na ní. Možná, když ji ukážu, že umím taky přiložit ruku k dílu, vezme mě víc jako dospělého.

Blížil jsem se zpět k našemu domu, tentokrát pěšky a hned si všiml známého auta zaparkovaného na příjezdové cestě. A pak taky dvě postavy na schodech. Stála tam ona a byl tam Liam. Ach jo, na toho jsem totálně zapomněl.

Nejdřív jsem se chtěl vypařit a dělat, jako že tam vůbec nejsem, no on si mě všiml a zamával na mě. To taky donutilo Barbaru, aby se otočila.

Povzdychl jsem si a vydal se k nim.

„Ahoj, dlouho jsem tě neviděl." Liam mě pozdravil, což jsem mu s bručením oplatil a postavil se vedle Barb. Měl jsem tak šanci si ho pořádně prohlédnout a až teď mi došlo, jak jsou moje šance nízké.

On byl opravdu vysoký, urostlý, mužný. Prostě jsem vedle něj vypadal jako kluk, kterým budu v očích Barbary nejspíš navždy.

„Dobře, tak, uvidíme se jindy, ahoj." Nemám tušení, o čem se bavili, ale taky jsem mu řekl „ahoj", a pak následoval Barb dovnitř.

„Byl jsi tam dlouho." Komentovala, když jsme se oba dostali do kuchyně, kde vařila oběd. Odložil jsem svůj batoh a šel k lednici s tím, že se napiju džusu nebo něčeho.

„Jo, bylas ráda, ne?" utrousil jsem a vytáhl si i skleničku. Nesnáší, když to piju z celého a já ji nehodlám provokovat.

„Tak to není, Tae." Zamíchala nějakou polívku, a pak ji přiklopila zpět pokličkou.

„A jak to je?" pozdvihl jsem obočí.

Hned na to jsem poskočil, když hodila lžíci do dřezu a to hlasitě zařinčelo. Překvapeně jsem se na ni otočil a nahodil nechápavý pohled.

„Proč jsi tak tvrdohlavý." Zabědovala a opřela se o kuchyňskou linku.

I přes její utrápený pohled jí to dneska hrozně slušelo. Sebral jsem veškerou svou odvahu a přišel až k ní, beroucí ji za ruku.

„Je jednoduché říct, že mám zapomenout, ale jde to těžko, když jsi pořád vedle mě." Zamumlal jsem.

„Já vím." Šeptla a já k ní překvapeně zvedl pohled.

„Promiň za to, co jsem ti předtím řekla. Byla jsem... vážně jsem nepřemýšlela nad tím, co mluvím." Mou ruku stiskla a pro mé ještě větší překvapení mě objala.

„Ale děsí mě ty pocity." Šeptla. Své ruce jsem obmotal kolem jejího těla, užívajíc si alespoň kousek ráje, který mi teď nabízí.

Další díl na světě!

Nemám, co bych k tomu napsala, snad jen, že jsem si začínala myslet, že se konečně věci vyřeší.... no prd. Abych to shrnula - z Polska mi mají poslat dokumenty ke mně do školy a nic se neděje. Už mám jen pár dní do lhůty, jinak budu vracet peníze z grantu, takže bomba. Teď ještě ty dva pokakané svátky -_-. Děcka, modlete se za mě, ať to příjde, jinak nevím... budu muset sednout na vlak a valit do Polska aby mi ty dokumenty vydali? :D Ženská tvrdí, že už je poslali, tak ale nevím, kde to vázne, když z Ostravy do Wroclawi to je 3,5 hodiny autem. Má někdo zkušenosti se zahraniční poštou? :P