Barbara's pov

Jeho ofina mě zašimrala na čele a stejně tak dech. No ten pak zmizel a já ucítila na svých rtech jemný tlak.

Možná trval jen pár sekund, ale zdálo se mi to hrozně dlouho. Zmateně jsem zamrkala, když jsem uviděla jeho černé oči, které se vpíjely do mých. Asi čekal nějakou reakci, ale já byla tak paralyzovaná, že jsem neměla ponětí, co dělat. A tak jsem stála jako solný sloup.

Oči se pak samy zavřely, když jeho rty znovu narazily do mých. Byly tak hebké, když se o mě otíraly. Opatrně, vyčkávajíc na cokoli. Můj mozek nebyl spojený s mým tělem. To už dál nemohlo snášet ty malé motýlky, kteří hráli v břiše válku. Mé ruce se pak objevily okolo jeho krku a já si s hořkostí uvědomila, že jsem právě ten človek, který náš polibek prohlubuje.

A on neváhal. Přitiskl mě pevněji k sobě, a já mohla cítit, jak se naše těla dotýkají, jen aby mezi nimi nebyl žádný další prostor.

Překvapeně jsem vydechla nad jeho náruživostí. Nemohla jsem rozdýchat, jak naše jazyky bojovaly. Jakoby se blížil úplný konec. Moje ruce sjely z jeho krku, protože neměly další sílu ho držet a pouze se zachytily za lem trička, mezitím, co jeho rty opustily mé a vydaly se na průzkum.

Znovu jsem vydechla, tentokrát roztřeseně z návalu vzrušení, které mě pohltlo. A nepochybně se roztřáslo i mé tělo, jakmile se zakousl do kůžičky na mém krku. V pěsti jsem sevřela kus jeho trička.

„Tae, přestaň." Mozek se na chvíli ozval, ale jediná pusa ho poslechla a řekla tohle. Moje tělo hořelo. No on, zdá se, neposlouchal vůbec.

Nutil mě, abych pomalu couvala a já překvapeně vyvalila oči, když do mě strčil a já zády spadla do měkké postele. Prsty na nohou se mi zkroutily, když jeho tělo nalehlo na to mé, znovu se dotýkajíc a ještě intimněji.

Rty znovu zajal ty mé, no ne na dlouho. Když jsem se ho zase chtěla dotknout, chytil má zápěstí svýma rukama a dal mi je nad hlavu. Kdybych použila větší sílu, nejspíš bych se mu vytrhla, no nešlo to. Vůle byla pryč.

Pravou nohou jsem objala jeho pas a oba jsme zavzdychali, při kontaktu mezi námi, který díky tomu vznikl. Do té doby jsem pořád měla kousek reality, malý kousek mě věděl, že tohle není dobré. Jenže ten po tomhle zmizel.

„Počkej." Byl to on, kdo se odtáhl a já na něj zespodu pohlédla. Jeho vlasy byly rozcuchané a pohled vzrušený. Asi se hodně přemlouval k tomuhle.

„Jsi opilá, není to dobré." Překvapeně jsem zamrkala, když ze mě slezl a posadil se vedle. Chtěla jsem něco říct, cokoli! Ale slova prostě nepřicházely.

Zvedla jsem se proto a snažíc se, co nejlépe kontrolovat mé pohyby, jsem odešla do koupelny. Umyla jsem svou tvář a snažila si uvědomit, co se to ještě před pár minutami stalo. Jenže byla jsem moc mimo na to, abych to dokázala. Zavrtěla jsem proto jen hlavou a převlečená do pyžama, jsem si lehla do své postele. On pořád seděl na druhé půlce, s hlavou sklopenou a rukama v klíně.

Byla jsem moc unavená na cokoli dalšího a ocenila, když vstal. Zhasnul velké světlo a myslela jsem si, že odejde, ale vrátil se zpět, lehajíc si vedle.

Nevadilo mi tolik, jako jindy, že mě objal a svůj nos zabořil do mých vlasů a usnula jsem hodně rychle.

Mohlo mi být jasné, že probuzení nebude vůbec růžové. Šíleně mě bolela hlava a měla jsem slušnou kocovinu. Protáhla jsem se na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Na nočním stolku byla položená sklenice s vodou a prášek. To jsem do sebe hned hodila, a pak sbírala síly na to, abych se mohla posadit. Tak se mi nechtělo, jenže musela jsem se trochu umýt a upravit, nemůžu takhle ležet celý den. Dost na to, že už bylo vlastně odpoledne.

V koupelně jsem si zašla na záchod, a trochu osvěžila svůj zbědovaný obličej vodou. Převlékla jsem se do jiných věcí, a pak se vydala dolů. Slyšela jsem nějaký pohyb v kuchyni, a pak to tu taky docela dobře vonělo.

Když jsem tam došla, v mém překvapení jsem uviděla Taehyunga, jak vaří. On vážně vaří? Nemám ještě nějaké po-alkoholní halucinace nebo tak.

„Ahoj." Pozdravil mě a věnoval mi úsměv.

„A-ahoj." Zakoktala jsem a sledovala to dění.

Za pár minut měl asi hotovo, protože vypnul všechny plotýnky a vše dal na stůl. Pak se rozešel mým směrem a zastavil se jen kousek ode mě, houpajíc se nervózně na patách.

„Vyspala ses?" zeptal se.

„No, mám slušnou kocovinu." Řekla jsem jen. Bez mučení, fakt jsem toho vypila včera hodně. Některé věci mám dokonce i v mlze a nevím, jestli se staly, nebo se mi to zdálo.

„Barb..." asi jsem se chvíli zamyslela a z transu mě vyvedl až jeho hlas.

„Hm?" cukla jsem sebou.

„Míváš po alkoholu okno?" na to jsem nechápavě zamrkala.

„Ne... proč?" nakrčila jsem obočí. Sledovala jsem jeho obličej, a pak to najednou měla znovu před očima. Jeho zavírající se oči a jeho ústa, tisknoucí se na mé. Překvapeně jsem vykulila oči. To byl sen, určitě.

„Není to pravda, že ne?" šeptla jsem.

„To si přeješ?" usmívat se přestal.

„Nejde o to, co si přeju já, ale je to... tohle zůstane jen mezi námi, jasné?" vyhrkla jsem. Vešla do mě najednou panika. Měla jsem chuť se prostě otočit a odejít. Nejlíp ho už nikdy nevidět, no na to jsem ho měla až moc ráda.

Chtěla jsem přejít ke stolu, sníst něco malého, a pak se zavřít do pokoje po zbytek svého života, no když jsem se rozešla, zase mě zastavil.

„Ale neodpovědělas mi na otázku." Podotkl.

Polkla jsem a přemýšlela, jak tohle vyřešit. On se v tom očividně chce šťourat.

„To, co se stalo, bylo špatné, víš to taky." Řekla jsem s pohledem upřeným na zem.

„Proč?" zeptal se prostě.

„Proč?!" vyvalila jsem oči.

„Jsi můj brácha! Sourozenci se nelíbají a nedělají takový... věci!" křikla jsem, až mě z toho samotnou rozbolela znovu hlava.

„My ale nejsme praví sourozenci." Namítl tiše.

„Ale všichni ostatní nás za ně mají. Co by si asi tak mysleli, kdybychom si spolu něco začali? Byli by znechucení, protože tohle se nedělá. Nehledě na to, že ty jsi teprve na střední a jsi o pět let mladší." Zavrtěla jsem hlavou absurdně.

„Já tě miluju, doufal jsem, žes to pochopila včera." Odkašlal si a nejistě přešlápl na místě.

Na to jsem upřímně neměla, co říct. On se mi právě přiznal k něčemu takovému. Ale tohle je špatné, jsem přece jeho sestra. Dobře, nevlastní, ale... prostě ale. Celé tohle není dobré. A i když vím, že někde hluboko ve mně, jsou nejspíš podobné pocity, že ho nevidím tak, jak bych měla, tak je prostě potlačím. A neexistuje tu žádná šance, že by vyšly napovrch.

„Tohle je blbost." Povzdychla jsem si, na což se zamračil.

„To tys mě včera políbila." Připomněl mi hořkou pravdu.

„A tys to měl ihned utnout, protože jsem byla totálně na šrot!" vyčetla jsem mu.

„Co jsem pak taky udělal? Pokud vím, tys..." nenechala jsem ho to doříct. Jasně, on mi možná dal pusu, ale já jsem ho políbila a nejspíš bych to byla taky já, kdo by inicioval něco víc, kdyby to neskončil. Takže... můžu mu být vlastně vděčná? To je směšné.

„Přestaň, prostě na to zapomeň." Utnula jsem ho.

„Ale já nechci!" křikl a prošel kolem mě. Ani jsem se nenadála a v kuchyni jsem zůstala sama. I s poměrně voňavou snídaní, kterou teď nejspíš nikdo jíst nebude. Na jídlo mě přešla nálada tím tuplem.

Asi jsem včera rozpoutala něco, co jsem neměla. Nevím, co to s námi udělá, ale mám strach. A myslím, že oprávněně.

Omlouvám se, že jsem vás nechala na tohle čekat tak dlouho, ale chtěla jsem neprve dokončit Things we wanted, což se už stalo :). Takže tady je další díl.

Nevím ale, jak to udělám, protože v této fan fikci jsem se trošku dostala do bodu mrazu, kdy zkrátka nevím, jak pokračovat. Možná proto rozjedu spíše Just a feeling a tady to přidám raz za čas, aby to prostě jen nestálo - aspoň dokud nevymyslím, jak to bude dál.

Otázka: Teď si představte, že Taehyung není Taehyung, ale že zkrátka máte nevlastního bratra a tohle se vám stane. Co byste dělali? :D

P.S.: Prostě ten gif jsem si schovávala přesně do této ff a je ňuňuňuňu... nevím, kdo z nich je sladký víc, jestli ten pes nebo Tae :D