Taehyung's pov

„Michigan je moc daleko." Namítl jsem

Seděli jsme s Barbarou v obýváku a koukali na všechny brožůrky, které jsem dostal na university festivalu. Byl jsem tam se svou třídou tenhle pátek.

„Ale je tam to, co se ti líbí, ne?" nechápavě nakrčila obočí, a pak se svalila zády na gauč. Byli jsme tím doslova zachrlení.

Měl jsem sice jasno v předmětech, které se mi líbily, a které jsem naopak nechtěl. No žádná z univerzit, která se mi líbila, nebyla tady v New Yorku.

„To mám odejít? A co ty." Zamračil jsem se a sledoval její pěknou tvář z profilu.

„Měl bys zažít svá studentská léta, Tae. Taky jsem je měla." Pousmála se, hledíc do nějakého papíru. Dávala mi tak prostor, abych si ji prohlížel. Její pěkný malý nos a jemné rysy tváří, podél kterých splývaly tmavě hnědé vlasy. A pak taky její rty, na které jsem v poslední době myslel často. Jaké by to asi bylo, kdybych ji políbil.

„Mám dobrá léta teď, vlastně o výšku ani tak nestojím." Zamumlal jsem a hlavu zboku opřel o opěrku gauče, stále ji sledujíc.

„Rozmysli si to sám, nejspíš bych musela pustit náš dům, protože obě věci na jednou bych neutáhla, ale byla by škoda, aby ses toho vzdal." Zavrtěla hlavou a na čele se jí vytvořily jemné vrásky.

„Chci zůstat tady s tebou. Najdu si normální práci a ty nebudeš muset tolik pracovat." Pravda, že jsem po tomhle toužil asi nejvíc. Prostě, abychom žili společně tady. Mohl jsem si vzít nějakou večerní školu, abych neměl jen střední, ale ještě něco navíc.

„Neblázni, já bych tu byla, až by ses vrátil." Papír hodila k ostatním na stůl.

„A práce mě baví, není to problém." Dodala vzápětí.

„Je, jsi moc unavená a pořád se věnuješ jen psaní. Byl to tvůj koníček dříve, je špatné, když se z něj stane povinnosti." Namítl jsem, a aniž bych dokázal ovlivnit své chování, vzal jsem její ruku do své.

„Jenom chci, aby ses měl dobře. Nechci tě ochudit o nic, co bys mohl mít, kdyby tu byla máma." Namítla.

„Mně už není deset, Barb." Pousmál jsem se a přiblížil se k ní. Jemně jsem ji vzal kolem ramen a aspoň na chvíli měl zase ten pěkný pocit, kdy ji můžu mít u sebe.

„Vím, jaký je život a vím, že to není jednoduché. Není to všechno jen na tobě. Můžu jít na vysokou za rok, alespoň částečně na ni vydělám." Překvapilo mě, když svou hlavu položila na můj hrudník a nijak neprotestovala. Je většinou dost vyhýbavá, pokud jde o tohle. Jakoby se ode mě snažila držet, co nejdál.

Mlčeli jsme pak a asi oba přemýšleli o svých věcech. Čím více se mi to honilo v hlavě, tím mi bylo jasnější, že příští školní rok prostě na vysokou nenastoupím. Dám si jeden rok odklad a pomůžu jí tady s tím vším. Začnu pracovat a našetřím nějaké peníze, abych na univerzitu mohl jít příští rok. A kdo ví, třeba ji pak ještě přemluvím, aby do Michiganu odjela se mnou. V New Yorku, krom zbytku rodiny, nás vlastně nic nedrží.

**

Seděl jsem v kuchyni u stolu a měl před sebou večeři, kterou Barbara připravila. Byla výborná, ale já se na ni nemohl soustředit. Sledoval jsem Barb, která si zapínala náušnice a kontrolovala své vlasy před zrcadlem. Byla tak nádherná. Byla jako můj sen, akorát, že v realitě.

Měla černé krátké šaty, no nepůsobily moc vulgárně, za což jsem byl rád. Už tak určitě strhne mnoho pozornosti. Vlasy měla tentokrát vyčesané do vyššího culíku a dala tak vyznět náušnicím, které ještě více rozzářily její tvář.

Je moje sestra, neměl bych o ní takhle přemýšlet. Je to hodně špatné, někdo by možná řekl, že je to i nechutné. Jenže ona není pokrevní. Vyrůstali jsme spolu, ale teď jsme dospělí a změnili jsme se. Ač se snažím sebevíc, nechce to odejít a mám to neustále v hlavě.

„Nevím, kdy přijedu, vezmu si taxi." Přešla k umyvadlu a napustila si trochu vody do sklenky.

„Můžu pro vás přijet, nedělá mi to problém." Nabídl jsem se hned.

„To bys udělal?" zatvářila se překvapeně. Sklenku pak položila na pult a pohledem vyhledala hodiny na stěně.

„Jasně, vstával jsem dnes pozdě a jen tak spát nepůjdu. Napiš mi sms, až budete chtít jet domů a já přijedu. Odvezu Helenu do hotelu a tebe sem." Popravdě bych byl i rád. Helena ji zase přijela navštívit z Los Angeles. Dali jí lepší místo, což je úspěch, v tak mladém věku. Jak ji znám, bude to chtít oslavit a pěkně se zruší. Barb taky nic moc extra nevydrží, zruší se s ní a vážně bych nerad, aby je domů vezl nějaký pochybný taxikář.

„Dobře, jsi moc hodný." Postřapatila mi vlasy, zatímco šla do chodby. Zašklebil jsem se a šel ji vyprovodit.

„Bav se a dej vědět." Mával jsem jí od dveří.

„Neboj," zamávala zpět, a pak už přijel taxi, ve kterém jsem uviděl i kousek Heleny.

Dnešní večer jsem se rozhodl strávit nad videohrami. Nedělám to často, ale vážně nemám, co na práci. Možná bych se mohl učit na maturitu, kterou mám asi za dva týdny, ale hrozně se mi nechtělo. Otázky jsem projížděl celé dopoledne. To ostatně dělám už týden.

Ráno vždy vstanu, učím se a odpoledne mám volné. Nedonutil bych se k tomu už. Pak taky kluci, někteří se učili, jako třeba JungKookie s Yoongim. Ale Jimin pro změnu na všechno prděl a otravoval lidi kolem. Bylo tak lehké se nechat stáhnout a nic nedělat. No chtěl jsem u maturity uspět, aby měla Barb radost. A taky to bylo hlavně v mém zájmu.

V jedenáct jsem přesedlal k televizi, kde běžel zajímavý horor a o půlnoci si položil na stůl telefon.

Zatím jsem nebyl unavený, no začínal jsem být nervózní. Prostě se o ni bojím, i když, je vlastně starší než já a daleko zkušenější v těchhle věcech. Vysvětlete to ale někdo mé hlavě, která si stejně mele svoje?

Sms přišla o půl druhé. Už jsem vážně nevěděl, co s večerem, a tak jsem byl rád. Ani jsem se neoblíkal, protože venku už bylo docela teplo, vzal klíčky od auta, zamknul vchodové dveře a nasedl.

Klub, do kterého šly, není daleko. Cesta byla docela klidná, protože je noc a není takový provoz, no před ním to bylo docela o hubu. Všude taxíky a opilí lidé. Zaparkoval jsem na prvním volném místě, jakmile se uvolnilo a vystoupil.

„Tady!" uslyšel jsem Helenin smích. Ten je totiž zcela unikátní a nelze ho zaměnit s žádným jiným. Přešel jsem ke dvěma dívkám, které stály u zídky, přičemž jedna z nich kouřila.

„Ahoj." Pozdravil jsem je mávnutím a postavil se na chodník vedle Barb.

„Nazdar, jsi hodnej, že nás odvezeš." Zasmála se Helen znovu a já si ji přeměřil pohledem. Byla vážně hodně opilá. Pustila cigaretu na zem a nohou ji zadusila.

„Hele, ten týpek nás furt sleduje." Zašeptala Barbaře a asi si myslela, že je neslyším nebo co. Přitom to museli slyšet i lidi, co stáli vedle nás. Hodně to tu žilo, na tak pozdní hodinu.

„Jdu za ním." Chtěla se rozejít, ale Barbara ji chytila za ruku.

„Neblbni, je divnej." Zasmála se, a obě zavrávoraly, až jsem měl chvíli strach, zda jim nemám pomoct.

„Och, divní kluci jsou v posteli nejlepší, tos nevěděla?!" vykřikla Helen, ale zastavila se a vzala ji okolo ramen.

„Nepojedeme teda už domů?" zeptal jsem se opatrně. Nechtěl jsem zasahovat do jejich konverzace, ale přijel jsem, abych je odvezl. Mohl bych mít docela problém z toho, že tu jsem a nemám 21, a věřím, že i Barb by to došlo, kdyby nebyla takhle opilá.

„Jedeme, tvůj přítel zavelel." Obě se rozešly po cestě.

„Je to můj bratr, vzpomínáš? Bože už nechlastej, nevíš pak, co mluvíš." Šťouchla do ní Barbara a změnila směr, když jsem je oba nasměroval směrem k autu.

„Doprdele, můj podpatek!" vykřikla Helen najednou. Naštěstí jsme byli už u auta, a já jí otevřel dveře. Doslova se tam skácela, na což jsem se musel zasmát. Bylo legrační je takhle vidět. Očividně hodně v náladě.

Celou cestu mluvily o úplných kravinách a byly z toho zcela nadšené. Když jsem zastavil před hotelem, kde je Helen ubytovaná, vystoupila. Počkal jsem, až vyjde ty schody do haly, a jakmile bylo jasné, že je v pořádku, rozjel jsem se dál.

„Hele, co ty. Nezlobil si, že ne?" šťouchla mě do tváře prstem a já se zašklebil.

„Ne, sledoval jsem filmy." Řekl jsem klidně.

„Žádné porno, není ti 21!" vykřikla a já nepochybně zčervenal.

„Nevím o tom, že bychom něco takového doma měli." Odkašlal jsem si.

„Internet, zlato." Řekla důležitě a já protočil očima.

Takové konverzace jsem s ní vedl poprvé. Poprvé ji vlastně vidím takhle. Ne jako dokonalou a moudrou sestru. Ale jako člověka, který se prostě umí i bavit. Rozhodně jsem jí to nezazlíval. Potřebuje se trochu uvolnit.

Když jsem zaparkoval v našem vjezdu, vystoupil jsem a pomohl i jít. Nejdřív se zdála, že udrží balanc v pohodě, ale sotva stála rovně, zhroutila se zpět do mé náruče.

„Nohy moc neposlouchají." Okomentovala to s uchichtnutím.

Jen jsem na to zavrtěl hlavou, zamkl auto a podpírajíc, ji pomohl nahoru. Bylo mi jasné, že se o ni musím postarat, jinak by se jí ještě mohlo něco stát.

„Chceš si dát sprchu?" otevřel jsem dveře do jejího pokoje a pustil ji, když se zase zdála stabilní.

„Proč? Chceš jít se mnou?" zasmála se a já se zarazil. Vážně to teď řekla nebo už to byl výplod mé fantazie.

„Nevím, spát se mi nechce..." protestovala, když jsem vytáhl z její skříně nějaké oblečení. Celou dobu něco bručela a já se snažil jí sundat ty velké náušnice i náhrdelník.

„Co to děláš?" zaxychtila se zblízka do mé tváře, zatímco já se soustředil na to zapínání. Byl bych se na to vykašlal, ale byly to velké šperky, nejspíš by si je zničila, a pak by se jí i blbě spalo.

„Barb." Zpytavě jsem se podíval do jejích očí.

„Hm?" zatvářila se nevinně a já od ní v tu chvíli nemohl odtrhnout pohled. Měla nádherné oči a byla teď tak blízko, že jsem si je mohl pořádně prohlédnout.

Prsty jsem přejel po její jemné tváři. Obkroužil jsem její líčka, a pak se dostali k červeným rtům, které mě přímo vybízely, abych na ně přiložil ty svoje. Moc dobře jsem věděl, že to, co dělám, je špatné a ona byla moc opilá na to, aby mě zastavila.

A tak jsem to udělal.

A co myslíte, že na to asi řekne Barb?