Taehyung's pov

„Neměla nic proti, že tu budeme?" zeptal se JungKookie.

„Ne, dostal jsem sice trochu poučení, ale jinak v pohodě." Uchichtl jsem se.

„Minule byla docela naštvaná, no ani se jí nedivím." Jin se svalil do volného křesla a natáhl se po plechovce s colou.

„Ona taky nebyla svatá a není to tak dávno. Možná proto jí to tolik nevadí." Pokrčil jsem rameny a vyložil své nohy na stůl. Byl jsem rád, že je s tím v pohodě. No štvalo mě, že je venku s tím... tím. Prostě s ním. Jenom na něj pomyslím a mám vztek. O to víc mě žere, že je vážně milý. Měl bych jí to přát, je to moje sestra, ale nějak si nemůžu pomoct.

„Jak to myslíš?" nechápal Yoongi.

„Byla tu její kamarádka a napráskala na ní pěkné věci." Zasmál jsem se.

„Prý byla v LA hrozně oblíbená, co jsem pochopil, často spolu pařily a balily kluky. Jednoho tam dokonce nechala, když se přestěhovala sem." Napil jsem se.

„Nedivím se, kdo by ji nechtěl. Jenom blbec." Zavrtěl Namjoon hlavou.

„To je fakt, taky se mi líbí." Přitakal Jimin, na což jsem převrátil očima. Tohle poslouchat zrovna nemusím.

„Je o dost starší, než jsi ty Jimine, nech si zajít chuť." Poplácal ho Jin po ruce a svou kolu smíchal s trochou rumu.

„Jen o pět let? To nic není." Začal se bránit jmenovaný.

„Má nás určitě za děti." Zavrtěl hlavou.

„To teda nene," vložil jsem se do toho já. Myslím, že ona si daleko víc uvědomovala, že už jsem vyrostl, než já sám. Možná proto mezi námi bylo občas to napětí. Já měl ve všem víceméně jasno. Ale své city jsem musel skrývat. Bylo to špatné a moc dobře jsem si to uvědomoval.

„Bere mě jako sobě rovného." Řekl jsem, když se na mě všichni do jednoho podívali.

„Když jsme byli děti, byl ten rozdíl víc patrný, to je pravda. Ale teď je to jiné." Znovu jsem si odpil své coly a zavrtěl se více do sedačky.

„Tae, máš ji rád, viď." Usmál se Hobi.

„Jasně, je to moje sestra." Nakrčil jsem nechápavě obočí.

„Ne, ty ji máš rád víc jako sestru." Odporoval a já div nevyprskl to, co jsem měl v puse.

„To není pravda." Uhnul jsem pohledem a utřel si poprskanou bradu. Teď jsem byl celý ulepený – bezva.

„Jsi až moc průhledný, Taehyungie." Vzal mě kolem ramen a zatřásl se mnou, na což jsem určitě celý zčervenal.

„Znám ji odmala, neměl bych mít tyhle pocity vůči ní." Zamumlal jsem.

„Nejste vlastní sourozenci, je to možná trochu zvláštní, ale jinak..." na to jsem mu skočil do řeči.

„Je to divné. A ona tak určitě nepřemýšlí. Nechci o tom mluvit, fajn? Je to zbytečné." Mávnul jsem rukou. Všichni jsme asi trochu vstřebávali náš rozhovor, ale pak se rozjelo jiné téma a já byl za to rád. Dali jsme si pár panáků na oslavu Silvestra, a já pak úplně zapomněl na nějaké starosti. Vysoká, maturita, Barbara. Máma. Všechno bylo na chvíli pryč a já měl ten blažený pocit, kdy mě nic a nikdo netíží.

Bylo před půlnocí, když jsme se rozhodli vyrazit ven. Na poslední chvíli jsme chtěli dojet na Time square, ze kterého jsme celou tu dobu sledovali live přenos. Byla tam spousta lidí a my byli už tak opilí, že to byla naprosto spontánní akce.

Namjoon řekl, že nás odveze. Sice jsem měl trochu pochybnosti, ale připadal mi dost střízlivý na řízení, takže jsme se všichni nacpali do jeho auta. A když nacpali, tak opravdu nacpali. Zaplnit auto pro pět lidí sedmi lidmi není sranda. Smáli jsme se celou tu cestu, ani jsem přes Jimina, který seděl na mně, neviděl, kudy vůbec jede.

No a pak... tma. Myslím, že jsem byl na chvíli omráčený, ale došlo mi téměř okamžitě, že stojíme. Cítil jsem se nepohodlně a stísněně. Chtěl jsem se pohnout, ale nešlo to.

Uslyšel jsem sirény, nějaký kravál. Nemohl jsem ale otočit s hlavou, někdo na mě ležel a já pomalu ztrácel dech. Chtěl jsem volat o pomoc, ale byl jsem moc zmatený a nevěděl, co se děje.

To mi došlo, jakmile mě popadly dvě, opravdu silné ruce, a vytáhly mě ven.

„Hej, ten je taky při vědomí." Zamžoural jsem do baterky, která mi asi vypálila sítnici.

„Kluci jedni blbí." Nadával policista, který mě vedl k sanitce. Polkl jsem, když mě přistrčil sanitáři, a ten mě donutil, abych se posadil. Začal mi zase svítit do očí, a pak prohlížet moje čelo. Zpoza jeho ramene jsem viděl Namjoonovo auto. Bylo otočené na pravém boku a na půl bylo v příkopě.

„Koho to nesou?!" vykřikl jsem, když jsem uviděl nosítka, na kterém byl s největší pravděpodobností nějaký člověk a měl přikrytou i hlavu.

Srdce se mi v tu chvíli zastavilo a já si na malý okamžik přišel, že jsem zase zpátky. Znovu v mých nočních můrách o tom, jak se stala nehoda s mámou. Přesně takhle jsem viděl i ji. Nejdřív ji oživovali, ale ona nereagovala. Pak lékař přikryl její hlavu pláštěm. Nemohl jsem to pochopit. Proč dále nebojovali? No čas, kdy se mi zhroutil svět, trval už půl hodinu. Déle ji oživovat nemělo smysl. Už dávno nebyla mezi námi.

„Řidič protijedoucího. Jeho auto je sešrotované tam." Ukázal na protější stranu silnice. Zamrazilo mě při tom pohledu. Namjoonovo auto vypadalo v porovnání s tímhle ještě dobře.

„Co se stalo?" zeptal jsem se a trochu ucuknul, když stiskl mou pravou ruku, bolela mě jako čert.

„Střetli jste se. Vím jen, že on jel jak blázen a v zatáčce brzdil moc prudce. Dostal smyk. No to není polehčující okolnost pro to, že váš řidič měl taky nějaké promile v krvi a do toho je nezletilý. Předpokládám, že i ty v sobě něco máš." Nemělo cenu zapírat, a tak jsem jen přikývnul.

„Jsou ostatní v pořádku?" zamumlal jsem.

„Řidiče odvezli jako prvního, měl něco s nohou a bude muset na operaci. Zbytek v pořádku, jen otřesený. Ty máš pravděpodobně naraženou ruku, ale to zjistí až rentgen v nemocnici." Poplácal mě po ramenu a řekl mi, ať si sednu do sanitky.

Nadával jsem si do největších hlupáků, do jakých šlo. Ani ne čtyři měsíce předtím přijdu při bouračce o mámu, a teď dovolím svým kámošům, aby na šrot sedli do auta a jeden z nich ještě řídil. Jsem takový idiot.

Když jsme dorazili do nemocnice, vzali mě na rentgen. Zlomené jsem to neměl, dostal jsem jen dlahu a nějaké léky proti bolesti. Pak jsem se setkal s ostatníma. Byli trochu otlučení, a taky otřesení, no v pořádku. Jen Namjoon byl pořád na sále.

Nejdřív mě to opravdu vyděsilo, ale Jin mě uklidnil, že to není nic vážného. Jen se mu do nohy zabodly nějaké střepy z čelního skla a nelze to vyoperovat ambulantně, protože jsou moc jemné.

„Naši mě zabijou." Zhroutil se JungKook na židli a ostatní ho následovali. Já zůstal stát opřený o chladivou stěnu.

„Nás všechny." Zabručel Jin.

„Jsme takoví idioti, nemuseli jsme to ani přežít." Zaúpěl Jimin a promnul si hlavu. Nikdo pořádně nevěděl, jakou to bude mít dohru, protože ani jeden z nás nemá 21 a všem nám naměřili alkohol v krvi.

„Barb mě zabije." Povzdychl jsem si jen, a pak jsme všichni na chvíli mlčeli. Hrál jsem si s šátkem, ve kterém jsem měl položenou svou ruku a hleděl někam do blba. Tohle byl vážně průšvih jak mraky. A teprve teď mi to začalo pořádně docházet a alkoholový opar se ztrácel.

„No a nebudeš muset čekat dlouho." Ucedil Yoongi. Všichni se postavili do lajny a já spatřil Barbaru, která se objevila na dlouhé nemocniční chodbě. Polknul jsem, když na mě zaměřila svůj pohled a rychle se rozešla k naší malé skupince. Byl jsem rád, že tu skoro nikdo není, takhle to nebude alespoň velká scéna.

Oči měla napuchlé a vlasy trochu rozcuchané, no pořád byla krásná. Strašně jí to slušelo a záviděl jsem Liamovi, že s ní takhle může někde jít. No teď je to jedno.

V první chvíli jsem si myslel, že mi dá facku, vážně. Jako tenkrát, když jsem byl v noci venku po máminu pohřbu.

„Taehyungu!" naštvaně, ne, přímo rozčíleně, vzala mé ramena a silně se mnou zatřásla. Kdyby měla větší sílu, asi ze mě vytřese všechno, i to co snad nemám. No pořád je moc malá na tohle a já se celkem držel. I když mě z toho bolela ta ruka.

„Co to do háje je? Všechno bylo v pohodě, ale pak mi zavolá policie a řekne, že můj bratr sedl do auta ožralý se svými přáteli a měl bouračku! Jsi snad úplný idiot!" zařvala a my všichni jsme se přikrčili.

„Panebože, to ti nestačí, že se tohle muselo stát mámě? Budeš takhle riskovat? Vážně bys mě tu po tom všem nechal?!" nechápu, jak tak drobný člověk, může mít takové hlasivky. Neuvěřitelné.

Pustila mé ramena a hlavu dala do dlaní. Několikrát se zhluboka nadechla, a pak je sundala.

„Já přísahám, že ještě jednou a zabiju tě!" a pak „zamumlala pojď sem" a pevně mě objímala.

„Myslím to vážně, ještě jednou mě tak vyděsíš a jseš mrtvej." Rozplakala se a já ji objal svou levou rukou.

Měl jsem z toho všeho slzy v očích. Bylo mi daleko hůř, než když mě tak objímala naposledy po pohřbu. Plakali jsme tehdy oba pro mámu, jenže měli jsme alespoň sebe. Kdyby při nás teď nestál bůh, byla by tu už jen ona.

„Jsem v pořádku." Šeptl jsem a svou hlavu složil na její. Mohl jsem tak nasát příjemnou vůni jejích vlasů, které mě jemně šimraly na tváře. Zavřel jsem oči a v tu chvíli mi došlo, jak moc unavený jsem. Bylo těžké je znovu otevřít.

Nepřestal jsem ji držet, i když se úplně odtáhla, a pak setřela své slzy a rozmazala zbytky svého make-upu.

„Myslím, že je jasný, že další párty už nebude." Podívala se i na ostatní a ti jen mlčky přikývli.

„Dobře." Poptáhla a odstoupila. Sundal jsem tak ruku z jejího pasu a vyčkával, co bude dál.

„Liamův bratr měl dnes v noci službu a byl na místě nehody. Poprosila jsem ho, aby nikde nenahlašoval, že jste byli pod vlivem, takže rodičům to říkat nemusíte. Ale bylo to naposledy. Sama nechci mít žádné problémy, ale příště si to na triko nevezmu." Všichni jí začali děkovat. Myslím, že to byl jeden z největších problémů. Teda, hlavní je, že jsme živí, ale ty následky.

„Kde máte sedmého?" zeptala se pak, měříc si nás.

„Namjoon musel na operaci, měl něco v noze, ale prý to není nic vážného." Řekl Hoseok a přešlápl na místě.

„Ach tak." Přikývla jen.

„Určitě už volali vašim rodičům a ti si pro vás přijedou. My dva teď pojedeme domů." Ukázala na mě a já jen mlčky pokýval hlavou. Rozloučil jsem se s ostatními a vydal se za ní. Bál jsem se, že tu bude ten její, no očividně jsem se pletl. Zastavila projíždějící taxík a oba jsme nastoupili.

Pomalu se mi klížila víčka, ale naštěstí to nebylo od nemocnice daleko, takže hned, co zaplatila řidiči, šli jsme zpět k domu. Byl tam docela nepořádek, protože jsme to nechali v tak bídném stavu. Nijak to ale nekomentovala a pomohla mi z kabátu i z bot, jelikož jednou rukou mi to šlo pomalu.

„Jdu do pokoje, kdybys něco potřeboval, tak přijď." Odešla s těmito slovy a já se teda vydal do svého pokoje. Sundal jsem si šátek z ruky, a pak se převlékl do pyžama. Umyl jsem se a cítil to na sprchu, no na to jsem neměl vůbec sílu.

Nejdříve jsem váhal, ale pak jsem přece jen vylezl z pokoje a zaklepal na její. Slyšel jsem tiché „dále", které mi potvrzovalo, že můžu vstoupit a dveře otevřel.

„Můžu tu dnes s tebou spát?" zaprosil jsem.

„Cože? Ne!" zavrtěla hned hlavou, to je jí podobné.

„Prosím." Snažil jsem se o zoufalý pohled a soudě podle jejího výrazu, jsem v tom sakra dobrý.

„Ale jen dneska." Povzdychla si a já se zaradoval. Zhasnul jsem světlo na chodbě a zavřel za sebou dveře. Odešla ještě do své koupelny, a já se mezitím uvelebil v její posteli. Byla tak měkká. A byla vyšší než ta moje. Zvykl bych si na takové pohodlí. Všechno tu vonělo jako ona, byl to jako sen.

Jakmile se vrátila, zhasnula velké světlo v pokoji a jediné, co jsem viděl, byl její obrys, díky velkému pouličnímu světlu, které z venku svítilo do pokoje. Postel se pak prohnula a peřina zašustila.

Nepřemýšlel jsem nad tím a svou hlavu položil vedle její, hodně blízko. Chtěl jsem ji obejmout, ale s mou nemocnou rukou to nešlo.

„Jsi neuvěřitelný." Zaklela, když jsem svou hlavu zvedl, a přemístil jí na její břicho, objímajíc ji alespoň tou jednou zdravou rukou.

„Promiň." Zamumlal jsem jen a užíval si ruce, které začaly čechrat mé vlasy.

„Vyděsil jsi mě k smrti." Řekla na to.

„Já vím a je mi to líto." Zopakoval jsem.

„A tohle taky není dobré. Máš svou postel a není ti deset, aby ses bál bubáků." Pokárala mě a já se uchichtl.

„Prostě jsem s tebou rád." Odvětil jsem jednoduše.

„Já s tebou taky, ale je to divné, Tae." Jen jsem si povzdychl, ale nic k tomu nedodával. Já vím, že je. Moc dobře to vím, no pomoct si nemůžu. Chtěl bych vedle ní usínat každý večer a probouzet se každé ráno. Přišlo mi hrozné, že leží jen přes jednu zeď a já s ní nemůžu být.

„Já vím, ale nechci nad tím tak přemýšlet." Řekl jsem teda.

„Jak jako přemýšlet?"

„Prostě to tak chci a je mi jedno, jaké to je. Mám to tak rád." Trochu jsem se promrvil a syknul nad bolestí, kterou jsem pocítil v ruce.

„Dobře, tak... spěme už. Jsem opravdu unavená." Zívla si, jakoby mi to chtěla potvrdit a já ji, jako v řetězové reakci, následoval.

„Dobrou a šťastný nový rok."

„Šťastný nový rok Taehyungie." Slyšel jsem v jejím hlase úsměv.

Pak mi už nic nebránilo, abych šel do říše krásných snů.

Světe div se, ale celkem jsem s touhle ff pohla a i když ještě pořád nevím, jak skončí - a to mě celkem děsí - tak jsem zatím ve fázi, kdy mě baví psát :D

Děkuji za komentáře a votes u minulé části a snad se tato bude líbit stejně :)