S těžkostí jsem vytáhla svůj opravdu obrovský kufr na malou terasu před vchodovými dveřmi a váhala, jestli zazvonit, či ne. Nebyla jsem tu už dlouho. Předtím to sice byl můj domov, ale bála jsem se, jak by lidé vevnitř zareagovali, kdybych si to tam normálně nakráčela.

Stiskla jsem proto zvonek a slyšela jeho ozvěnu uvnitř domu. Nervózně jsem přešlápla na místě, ale naštěstí nebylo třeba čekat dlouho. Dveře se otevřely a já spatřila rudé vlasy tedy Johany.

„Barbaro, zlato!" vrhla se na mě a pevně mě objala.

„Teto." Šeptla jsem, objímajíc ji zpátky.

„Je tak hrozné, co se stalo." Uslyšela jsem její popotahování a chtělo se mi plakat taky. Mám ale pocit, že už nemám ani co, protože jsem brečela celou cestu až sem. Vracet se domů na pohřeb své mámy je hrozné.

Když se odtáhla, uviděla jsem za jejími zády strýce Davida, který na mě jen zamával a smutně se pousmál. Mávnutí jsem mu opětovala a poděkovala, když mi pomohl s mým kufrem a dal ho ke schodům vedoucím do patra.

„Já pojedu, vyzvednu tě tu zítra, ano zlato?" řekl Johaně a ta jen přikývla, objímajíc ho.

„Jeď opatrně!" zakřičela ještě, když už mizel za vchodovými dveřmi. Nasála jsem známý vzduch domova a rozhlédla se kolem sebe. Pořád stejné. Stejně útulné.

„Zůstanu tu s vámi do zítra, ale pak mě čeká práce." Vzala mě kolem ramen a já přikývla.

„Děkuji." Opřela jsem si o ni hlavu.

„Za nic neděkuj, zlato. Teď musíme držet při sobě, jako rodina. Když je tak těžký čas." Políbila mě do vlasů.

„Jsi už určitě unavená, tak běž si odpočinout. Tae je ve svém pokoji. Pořád má ten stejný." Asi tušila, že ho budu chtít vidět. A taky jsem chtěla, no měla jsem docela strach. Neviděli jsme se už hodně dlouho. Sice jsme spolu párkrát mluvili, ale jak vypadá nevím od jeho třinácti.

Vytáhla jsem svůj těžký kufr do patra, a pak se vydala ke svému starému pokoji. Nechala jsem ho u dveří, a pak se podívala na ty protější, kde měl pokoj.

Opatrně jsem zaklepala. Jednou. Dvakrát. Nikdo se neozýval. Sáhla jsem proto na kliku a dveře otevřela. Překvapeně jsem sledovala ty stejné modré stěny, jako jsem viděla naposledy. Bylo to ale to jediné, co v pokoji zůstalo stejné. Už žádné hračky.

Místo toho několik plakátů, pro mě neznámých skupin, které měl pověšené na zdi, stůl, na kterém byl pěkný nepořádek a rozházená postel. Tam jsem taky našla člověka, kterého jsem hledala.

„Tae." Oslovila jsem ho, ale on mě neslyšel. Měl sluchátka na svých uších a hleděl do laptopu před sebou. Přešla jsem teda k němu a ruku mu položila opatrně na rameno. No i tak to s ním trhlo a on si hned sundal sluchátka.

„Řekl jsem, že večeři nebudu...." Vyjel, ale zastavil se, když uviděl, že jsem to já a ne Johana, kterou pravděpodobně čekal.

Byl hodně jiný, ale dalo se čekat něco jiného za tu dobu? Vyrostl. Už prostě není malý kluk, ale pomalu dospělý mladý muž. Jeho vlasy nebyly černé, ale měl je nejspíš nabarvené na tmavší hnědou. Vypadalo to na něm opravdu dobře.

„Ahoj." Pousmála jsem se.

„Co tu děláš?" zamračil se, odhrnujíc si dlouhou ofinu z čela.

„J-Já..." nevěděla jsem vlastně, co chci říct, ale on mě přerušil.

„Jdeš pozdě!" vykřikl a v jeho očích se objevily slzy. Až teď jsem si pořádně všimla natrženého obočí a velké modřiny na spodní lícní kosti. Tak moc jsem ho chtěla obejmout, ale vím, že by mě odstrčil. Je naštvaný, že jsem tu nebyla, když mě potřeboval. Za to jsem na sebe taky naštvaná, ale zpět už to nejspíš nevrátím. I když bych hrozně chtěla.

„Je mi to líto." Znovu jsem se chtěla dotknout jeho ramena, ale odstrčil mě a vstal. Překvapeně jsem se dívala na jeho postavu a zjistila, že musím trochu zaklonit hlavu, abych viděla jeho obličej. A to nejsem zrovna nejmenší holka, měřím tak sto pět a šedesát. Opravdu vyrostl.

„To mi mámu nevrátí!"

„Byla to i moje máma." řekla jsem hned na obhajobu.

„Jo? Tak kdes byla celou tu dobu?! Radši ses na nás vykašlala, tak si teď na nic nehraj a běž pryč! Chci být sám." Nesnažila jsem se víc skrývat své slzy, když se ke mně otočil zády. Dával mi tak jasně najevo, že mě tu nechce. Ale můžu si za tohle všechno sama.

Odešla jsem teda z jeho pokoje a rozhodla se, si vybalit. Můj pokoj vypadal pořád stejně jako tehdy, když jsem odsud odešla. Jen tam bylo více prachu, dá se říct. Sice ho uklízet bylo to poslední, na co jsem teď měla náladu, ale spát tu by nebylo zdravé. Uklidila jsem proto všechno, co jsem stačila a vybalila své oblečení. Při pohledu na zařízení pokoje jsem došla k názoru, že už mi vážně není patnáct a časem ho budu muset změnit. K práci můžu využívat máminu pracovnu, a proto ten psací stůl dám pryč a koupím si větší postel. Ta moje je stará a šíleně rozvrzaná – o čem mě přesvědčila i následující noc.

Spala jsem neklidně a měla jsem i dost blbé sny. Jakmile jsem nad ránem zaslechla kroky na chodbě, vstala jsem, převlékla se a vydala dolů, kde jsem našla Johanu dělat snídani.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem ji.

„Ahoj, Barb, jak ses vyspala?" zeptala se zdvořile a položila talíř s vaječnými omeletami na stůl.

„Nic moc." Řekla jsem bez mučení. Bylo mi hrozně, časový posun, únava, špatné události. Nic mě nepodpořilo v tom, abych se cítila alespoň trochu dobře.

„Musím jít do práce, takže vám tu nechám snídani a půjdu. Tady na stůl jsem ti napsala číslo na pohřební službu." Jen jsem přikývla a začala se rýpat v amoletě. Věděla jsem, že někdo ten pohřeb zařídit musí, ale trochu jsem doufala, že už to bude hotové. No bohužel, musím to udělat já.

„Zlato." Oslovila mě a já zvedla hlavu.

„Mluvila si s Taehyungem?" dala špinavé nádobí do myčky.

„Nechtěl se mnou mluvit." Povzdychla jsem si a postavila se s účelem, že si vezmu krabici s džusem. Trochu mi po té noci vyprahlo.

„Ach Barbaro." Povzdychla si, a pak mě její ruce zase svíraly.

„Je hrozně zraněný." Šeptla.

„Tak mě to mrzí, teto. Kdybych mohla, vrátila bych to zpět. Ani jsem se jí neomluvila za všechny ty věci." Rozplakala jsem se.

„Já vím, a ona to určitě taky ví." Hladila mě ve vlasech. Máma byla její sestra, šlo na ní hodně poznat, jak ji tohle vzalo a opravdu jsem ji obdivovala za to, že dokázala uklidňovat ještě mě.

„Měla jsem jí alespoň zavolat." Fňukla jsem. Přikyvovala a poslouchala mé rozmary, taky plakajíc.

„Musíš teď být silná. Zní to hrozně, já vím." Odhrnovala mi pramínky vlasů, které se lepily k mokré tváři.

„Jenže on potřebuje někoho, kdo se o něj postará. I když se chová jinak, je uvnitř zničený stejně, jako my." Na to jsem zakývala svou hlavou. Vím, že musím. Ale je to tak těžké.

„Měl štěstí, že se mu nic nestalo. No odnesla to ona." Šeptla, pouštějíc mě z objetí.

Taehyung měl přímo z pekla štěstí. Seděl na sedadle spolujezdce, když se to stalo. Narazilo do nich protijedoucí auto. I když nejelo rychle, mámě správně nefungoval airbag, a proto tu nehodu nepřežila. Jemu fungoval dobře. Má prý naražených pár žeber a trochu pohmožděný obličej, o čem jsem se přesvědčila včera večer, no jinak je úplně v pořádku.

Teta se pak rozloučila a odešla. Neměla jsem pořádně ani chuť na jídlo, ale musela jsem se trochu uklidnit, a tak jsem si nalila ten džus a spolu s číslem na službu, se posadila zpět.

Dojedla jsem svou omeletu a vytočila ho. Pohřeb už nadále odkládat nešel. Musel být hned zítra odpoledne a byla jsem vážně vděčná, že vše zařídili. Smuteční oznámení i kněze, který ji měl pochovat.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem ho hned, co se objevil v mém zorném poli. Zamumlal odpověď a vzal si snídani. Nevěnujíc mi jediný pohled, se posadil naproti a začal jíst.

„Bude to zítra ve čtyři." Promluvila jsem zase a on zvedl hlavu.

„Už?" pootevřel pusu.

„Nelze to odkládat. Aby její tělo bylo ještě při rozloučení zachovalé." Polkla jsem a podívala se jinde. Jen ta představa byla hrozná. Tak ráda bych ji teď objala. Řekla jí, jak ji miluju a že je ta nejlepší máma na světě. Jenže je na to už pozdě.

„Máš oblek?" natáhla jsem se raději pro džus a trochu si odkašlala.

„Mám." Odvětil tiše.

Mlčeli jsme pak a on po snídani odešel k sobě do pokoje. I když je čtvrtek, do školy nešel. Řekla bych, že úmrtí v rodině je dost pádný důvod, aby mohl zameškat. Teda doufám.

Já se pořádně upravila, a pak se vydala na Manhatten, abych navštívila pobočku firmy, ve které pracuji i v Los Angeles. Musela jsem se domluvit na své další práci, protože o peníze rozhodně přijít nemůžu. Nevím, kdo jiný by nás uživil.

Všechno jsem to teď musela dělat já. Mám hrozný strach, že něco pokazím a nezvládnu. V LA jsem byla ráda, že se starám sama o sebe, no teď tu byl ještě někdo další. Ale... je to moje povinnost.

No, nevím jestli jsem s tím úplně spokojená, ale uvidíme, jak se to bude odvíjet dál!