Vzpomínky sužovaly Hermionu Grangerovou od konce druhé kouzelnické války často.

Vzpomínky na ni. Na její úsměv, když skočila před ní, aby smrtící kletba Hermionu nezasáhla. Na poslední zajiskření v jejích čokoládových očích. Na poslední slzu, jenž se skutálela po tváři Pansy Parkinsonové.

Život jim do cesty připletl mnohé nástrahy, ale ony si šly za svým. Přes most plný stereotypů, dávné nenávisti a bolesti.

Teď to bylo pryč. Paradoxně právě Hermiona byla toho názoru, že zmijozelští by se nikdy neobětovali pro druhé. Jak šeredně se mýlila.

Prvního května vždy zapálila svíčky pro mrtvé přátele.

A jednu velkou ve tvaru srdce pro mrtvou lásku.

~~~
💕 Doufám, že jste si čtení užili stejně, jako já psaní 💕

- Ali 🏹