Tuto kapitolu bych ráda věnovala své nejlepší kamarádce, která je i přesto, že nema wp, mou věrnou čtenárkou.

Ladně chytla Hermionu za ruku a obrátila ji k sobě.

Teď nebo nikdy.

Chytla Nebelvírku za pas, pohledem věnující se ořískově hnědým očím. Druhou rukou mezitím opatrně přejela dívčin ret. Měla jej sametově hebký jako plátek růže.

Srdce jí nervozitou a zároveň nadšením divoce bilo.

Od Nebelvírčina obličeje ji dělilo jen pár centimetrů. A nakonec to byla sama dívka lví koleje, kdo tu vzdálenost přerušila a spojila jejich rty v jedny.

Byly jemné a hebké - přesně jak Pansy očekávala. Oboum v břiše lítalo hejno motýlků, které je tam s každou další vteřinou lechtalo čím dál tím víc.

Polibek byl dlouhý, ani ne tak vášnivý, ale hlavní bylo, že jejich první. 

Snad nejromantičtější kapitola, kterou jsem u Pansy s Hermionou napsala.
Co myslíte?