Prolog:

Schody do sklepa už v té době vrzaly, páchly plísní a chodit po nich někdy bylo až o život. Přesto přes ně chodil každý den někdo a já nebyl vyjímkou. Ve sklepě měl otecou skromnou laboratoř, kde prováděl svůj výzkum, v té době jsem však ještě netušil jaký. Chodil jsem tam dolu za ním s láskou, se zvědavostí a zcela fascinován všemi kádinkami s průzačnými, ale i barevnými tekutinami. I plamen kahanu mě zcela pohltil a já ho dokázal sledovat dlouhé hodiny a do toho stačil ze schodů sledovat otce, jak tančí mezi stoly, provádí svj výzkum a přitom slévá roztoky do sebe a usmívá se, když se mu vše povedlo. Někdy však zaklel, ale to v případě, že se nepovedlo to, v co doufal.  V takových chvílích jsem byl smutný i já.

Jednoho dne, v den mých devátých narozenin, jsem seběhl po těch schodech do sklepa, přidržoval se přitom provizorně udělaného zábradlí a usmíval se. Černé vlasy jsem měl rozčepířené do všech stran, pyžamo na mě jako vždycky vlávo a do bosích nohou mě štípala zima. „Tati?“ zavolal jsem na muže v bílém plášti, co se zrovna skláněl nad papíry.

„Copak, Nicu?“ zeptal se, aniž by zvedl hlavu od papírů nebo se na mě jenom podíval. Už jsem si na takovou menší ignoraci zvykl, nevadilo mi to.

Pomalu jsem sešel poslední schody a postavil se kousek od otce. Rukou, kterou jsem měl schovanou v dlouhém rukávu pyžama, jsem se přidržel jednoho stolu, i když to nebylo vbec nutné, zaryl jsem palcem nohy v chladné zemi, sklopil zrak a zeptal se na otázku, kterou jsem pokládal otci každý rok v den svých narozenin a Vánoc – což mělo prodlevu přesně šest měsíců. „Mohl bych mít psa?“ vždy jsem totiž po čtyřnohém příteli toužil, chtěl jsem cítit, že mě někdo chrání, když otec neměl moc času, sourozence jsem neměl, lidské přátele jsem nechtěl a můj jediný bratranec bydlel daleko.

Otec si hlasitě povzdechl, položil propisku na stůl, sundal si dioptrické brýle, promnul unavené oči a natočil mým směrem. Na otázku mi odpověděl otázkou, tou, kterou mi odpovídal posledních pár let: „Po kolikáté se mě na to už ptáš?“

A já bych na to také odpovídal zcela stejně, ale číslo se zvyšovalo. „Po deváté.“

Ten rozovor se za ty roky nezměnil, stále slyším otcův hlas, jak odpovídá: „A co ti po deváté řeknu?“

Otočil jsem hlavu do strany, semknul pevně rty a nehty zatnul do pyžama. „Ne.“ odpověděl jsem co nejtišeji a odmítal se pohnout.

„Tak mi pověz, Nicu, proč se mě na tohle stále dokola a dokola ptáš? Víš přeci, že řeknu ne. Na psa jsi malý, nepostaráš se o něho a dopadne to tak, že se o něho budu starat…“

Musel jsem mu skočit do řeči, protože to, co hodlal říct byla prostá lež. „Máma… Starala by se o něho máma, to si chtěl říct?“ zvedl jsem přitom zrak a zamračil se. Otec se staral o sebe, o svůj výzkum a to bylo vše. Na nikoho jiného neměl dle svých slov čas, ani na syna, ani na ženu a rozhodně by si nenašel čas ani na psa.

„Nebuď drzý, okřiknul mě se zamračením. Objevily se mu na tváři vrásky, které měl právě z toho mračení. Mračil se neustále na svůj výzkum, mračil se na své kolegy, šéfa výzkumu a vlastně i na mě a mámu.

Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale já ho nenechal mluvit. „Nikdy jsem neměl ani křečka, jak tedy můžeš vědět, že bych se o něho nestaral?“ máma vždy říkala, že bych byl úžasným řečníkem, že jsem v tomhle ohledu vyjímečný, ale táta tvrdil, že je to pouze mojí vysokou inteligencí, co jsem zdědil po otci, ač oponoval tím, že jsem byl zprvu ve všem děsně pomalý a pak z ničeho nic předběhnul všechny své vrstevníky. To, že jsem byl malý a hubený, to už bylo vedlejší, můj mozek měl úžasnou aktivitu a nepolevil ani v letech následujících.

„Všechny děti jsou totiž stejný, Nicu… Třeba Gabriel, Gabriel měl křečka, potkany, psa a jak to s nimi dopadlo?“ zeptal se. Zaskřípal jem zubama, nenáviděl jsem, když jsem byl srovnáván s bratrancem Gabriele, byl o tři měsíce mladší, mě dost podobný, pro neznámé lidi jsme se jevili jako dvojčata. Gabriel byl však zcela jiný člověk, měl jinou výchovu a to jediné, co jsme měli společné, byl v uvozovkách náš otec. Můj otec – William – byl dvojčetem jeho otce – Roberta. Jednovaječná dvojčata, černé vlasy, v pokrčilém věku s šedinami na spáncích, hranatý obličej s výraznou, rozdělenou bradou a smaragdově zelené oči.  Až na obličej jsme s Gabrielem vše zdědili po otcíh, já měl však obličej s výraznými rysy a vysokými lícními kostmy po matce, on měl hlavu oválnou s menšíma očima.

Bylo to neslušné, ale musel jsem na svého otce zavrčet: „Já nejsem Gabriel. A ani ‚všechny děti‘, stále říkáš, že jsem jiný, tak proč mě srovnáváš?“ zatnul jsem zuby. „Chci psa od malička… proč mi to nedovolíš? A když se o něj nebudu starat, tak proč neuděláš to, co furt dělá strýc Robert?“ moje zlost se začala proti otci stupňovat. „Gabrielův pes je teďka dědův pes… Hlídá jeho farmu, třeba by děda chtěl dalšího psa…“ ukončil jsem svj nemilý rozhovor s otcem, otočil se a vyběhnul po schodech do domu, zabouchnul dveře a jen slyšel, jak otec volá mé celé jméno „Nicholasi!“

•••

Byl čas oběda, boloňské špagety, které jsem miloval, jsem tentokrát nechtěl. Dloubal jsem se v nich, tiše mručel a koutkem oka sledoval matku, která se skláněla nad svým talířem jídla. „Půjde se táta najíst nebo jíme sami?“ zeptal jsem se jí.

„Volala jsem ho, je to jenom na něm.“ pověděla tiše, zvedla ke mně světle modré oči a utrápeně se usmála. Poslední měsíce byla zamlklá, utrápená kvůli otci. Chtěla se s ním rozvést, chtěla se mnou odejít k jinému muži, s kterým se seznámila před pár měsíci, věděl jsem vše, ač si myslela, že nevím nic. Nesoudil jsem ji, byla žena a nechtěla žít s mužem, co jí nevěnoval ani kapku pozornosti.

„Toho psa mi nedovolil,“ pověděl jsem tiše, jako by to snad ani nebylo jasné. Máma mi psa dovolila již před lety, věřila mi, ale řekla, že musí dovolit otec, jinak pes nebude.

„Já vím, pochopila jsem to z tvého výrazu. Je mi to líto,“ pověděla, natáhla ke mně ruku, pohladila mě po mé a usmála se. Nemohl jsem jí ignorovat, téže jsem se usmál a nabral si trochu jídla na vidličku.

V té chvíli se také otevřeli se zaskřípáním dveře od sklepa, poté se zavřeli a otcovi těžké kroky doléhaly blíže k nám. Mluvil s někým v telefonu, neslyšel jsem rozhovor, pouze poslední slova: „Máte pravdu, pomůže to, udělám, co budu moct.“

Objevil se ve dveřích, bez brýlí, letmo se usmál a posadil se proti mámě ke stolu. Jeho talíř už dávno ležel na stole, studený, ale ležel a nikdo se neměl k tomu, aby jídlo ohřál. Otec tedy začal jíst studené jídlo a po pár soustech řekl: „Přemýšlel jsem nad tím… Možná přeci jen nejsi jako ‚všechny děti‘ a pes by ti prospěl. A když ne tobě, tak rodině ano.“ pověděl zcela prostě a zvedl ke mně zrak.

Ze široka jsem se usmál, zvednul se ze židle a běžel otce po dlouhé době obejmout, čekal jsem na to několik let a přeci jen se dočkal.

•••

Psa jsme vybrali následujícího dne v útulku. Byla to fenka Border teriéra stará asi rok a půl, pojmenoval jsem ji Kaya, což znamená „čistá.“ Měl jsem ji pár měsíců a už jsem ji miloval, chodil jsem s ní ven, aportoval, přetahoval se s ní o hračku, krmil ji a spal s ní v posteli. Vždy spala se mnou pod dekou, objímal jsem ji jednou rukou a poslouchal její dech, než jsem usnul.

Obvykle jsem se v noci probudil, když jsem ji u sebe necítil, byla to panika, že se můj přítel ztratil. Obvykle zmizela jen na chvíli, šla se napít nebo tak a pak se vrátila, ale jednoho večera ne.

Necítil jsem ji u sebe pět minut, nepanikařil jsem, ale po patnácti minutách mi to začínalo být divné. Zvedl jsem se, abych se po ní šel podívat, bos a prochladlý z říjnové noci. Našlapoval jsem opatrně a šel rovnou do chodby, kde měla svůj pelech, ale byl prázdný. Zmocnil se mě strach a jak jsem později zjistil, byl oprávněný.

Dveře od sklepa byly pootevřené, z mezery mezi dveřmi a futry se protahovala úzká škvíra světla, která naznačovala to, že otec je stále dole a pracuje. Mnohokrát pracoval dlouho do noci a nepřekvapovalo mě to. Chtěl jsem nakouknout dovnitř, opatrně jsem dveře pootevřel, protáhl se jimi a stál na schodech. Chtěl jsem sejít dolu, ale bál jsem se vrzajících schodů, stál jsem tam nahoře, díval se dolu a přemýšlel, co tam vlastně dělám, když hledám svého psa.

Pak mě však napadlo, že Kaya mohla jít dolu, mezera nebyla tak úzká, aby se neprotáhla. Zhluboka jsem se nadechl a udělal několik kroků ze schodů, slyšel jsem otcovy kroky a cinkání kovových nástrojů.

Udělal jsem další kroky a viděl otce, nad něčím se skláněl ve svém bílém plášti, nezaregistroval mě, což bylo dobře. Pak ustoupil, šel ke svým papírům a něco zapisoval. Můj zrak však zůstal na věci, od které odešel. Byla to Kaya, ležela napojená na kapačku, dívala se na mě sklenenýma očima, ale nehýbala se. Kousek od ní ležel zakrvácený skalpel a mnoho kádinek, petriho misek a dalšího.

Chtělo se mi zvracet, ale nemohl jsem. Místo toho jsem se složil na schody, rozklepal se a díval se na svého psa. Nedýchal, měl jsem ho jen pár měsíců a můj otec ho zabil.

Kvůli pitomému výzkumu. Který, jak jsem zjistil, pokračoval skrze mě.