Opět jsem se snažil pracovat na čipu nebo podobné věci, co by udržela monstra pod mou kontrolou, ale nešlo to. Marně jsem se hrabal v kovových součástkách, a když jsem už začal ztrácet naději a příčetnost, tak se věznicí ozvalo hlasité: „Pusť mě ven!"

Nechápavě jsem vylezl ze svého brlohu, rozhlédl se kolem sebe a spatřil Teri, jak stojí před jednou zavřenou celou a tiše se směje. Mickey stál na druhé straně, držel se mříží a prosil Teri, aby ho pustila ven.

„Doufám, že si uvědomuješ, že tady nejsou klíče, abych ho mohl pustit ven," okřikl jsem ji lehce, když jsem k ní přistupoval.

S lehkým úsměvem zvedla ruku s velkým svazkem klíčů. „Ale jsou!" zasmála se. „Našli jsme je dneska ráno," ušklíbla se.

Vytrhnul jsem jí ty klíče z rukou, pohleděl na ně zcela uchvácen a zcela ignoroval, že mě Mickey prosí, zda bych ho pustil ven. Měl jsem plán. Vrátil jsem zběsile klíče své dceři, doběhl pro tužku a papír, který jsem vrazil do rukou Mickeym a poručil jim: „Obejděte všechny cely, ty, které půjdou zamknout, mi zapište sem... Já teď musím na chvíli odjet..."

•••

Nikdy nezapomenu na jeho tvář. Zapadlé oči v tmavě modré barvě, delší nos, vystouplá brada, vysoké lícní kosti a delší kaštanové vlasy. Díval se na mě z vrchu, vždy mě bral jako méně cenného a vyžíval se v mém mlácení. A já se vyžíval v jeho provokování.

Adam Anders. Poznal jsem ho krátce po smrti mé matky. O rok starší chlapec, jehož otec pracoval u policie a měl o mě tedy dostatek informací, aby mohl každému na potkání říct, co je ten malej kluk se zelenýma očima zač. Nenáviděl jsem ho už jenom kvůli tomu, že si myslel, že je o něco víc než já. Nebyl. Byl to surovec, hlupák, arogantní idiot a navíc populární. Jak je možné, že lidi milují tyhle typy, ač tvrdí, že samotné vlastnosti nenávidí? Neprotiřečí si tak trochu?

Adam byl také prvním člověkem na mém seznamu lidí, co nenávidím. Tvořil jsem ten seznam roky, postupně si zapisoval jména a přísahal, že tito lidé půjdou jako první.

Adamovy rány bolely. Tváře jsem měl dlouho nateklé, neměl jsem daleko do slz, třásl jsem se a popravdě jsem se i bál chvil, kdy mě znova uhodí.

Ale nastal čas odplaty.

•••

Nevěděl jsem, kde Adama po těch letech hledat. Potřeboval jsem internet, abych o něm zjistil co nejvíc, ale internet byl pouze ve městě. Musel jsem jet však mnohem dál, protože momentální pátrání po Teri všechno ztížilo. Využil jsem však situace a před opuštěním věznice jsem popadl nůžky, zkrátil svoje neúhledné delší vlasy po ramena do přijatelnější délky po uši, pokusil se je umýt ve vodě, rozčesal je a uhladil co nejvíce to šlo, oblékl jsem se do lepšího oblečení – alespoň do džín a čistého trička –, od Ořecha jsem převzal klíče od auta a mohl jsem vypadnout.

Měl jsem dvě možnosti. Najít si nějakou internetovou kavárnu nebo zajít do knihovny, kde bych mohl využít počítače. Jedno bylo ve společnosti, to druhé bylo tiché, ale zase jsem mohl být pod neustálo palbou pohledu knihovnice, zatímco v kavárně by mě každý ignoroval. Těžké rozhodnutí, ale nakonec to všechno rozhodla špatná orientace v prostoru.

Knihovnu jsem nenalezl, za to internetová kavárna, kde byla možnost využít počítač byla na každém druhém rohu. Podmínkou však bylo, že jsem si musel něco objednat, tudíž trochu peněz padlo na jemně perlivou vodu a protože mě přemohla chuť, tak i na malý zmrzlinový pohár.

Chuťové pohárky tancovaly, když jsem jim po dlouhých měsících dal ochutnat něco tak neskutečně sladkého a výrazného jako zmrzlina. Ale zároveň se mi zvedl žaludek a měl jsem co dělat, abych nevrhl. Podařilo se a mohl jsem jít vyhledávat milovaného Adama Anderse.

Adam očividně následoval svého otce. Stal se policajtem, žil necelých sto kilometrů od věznice a osvědčil se jako dobrý vyšetřovatel. Měl jsem ho chuť zabít. Teoreticky jsem měl chuť zabít všechny lidi na světě, ale Adam byl na samém vrcholu lidí, co jsem chtěl zabít. Nejlépe brutálně... Třeba omlácením nějakého tupého nástroje o hlavu nebo nabodnutím na kůl.

„Potřebuju něco, co mu patří... Jinak ho Ořech nikdy nenajde," zamyslel jsem se nahlas, když jsem si zoufale něco mumlal do rukou, kterými jsem si překrýval tvář. Nevím, zda jsem tak seděl pouze vteřiny nebo minuty, každopádně jsem věděl, že chlap, co sedí v internetové kavárně, tvář má schovanou v dlaních a na googlu si vyhledává nějakého Adama, tak určitě nemůže budit dojem normálnosti. Spíš zoufalosti.

„Budete si přát ještě něco?" zeptala se s úsměvem štíhlá servírka v černém. Zvedl jsem k ní zrak, poměrně otráveně řekl něco na způsob toho, že platím, zaplatil a zmizel dříve, než si mohla stihnout zapamatovat můj obličej. Raději.

Motal jsem se co nejrychleji městem k autu, kopal naštvaně do každého kamene, co jsem potkal a nedokázal se zbavit pocitu, že tu něco nesedí.

Za svůj život jsem sledoval dostatek lidí, abych poznal, že někdo sleduje mě...

Nemohl jsem se však jenom tak otočit, abych zjistil, kdo mě pronásleduje. Vystrašil bych ho a já se ho naopak potřeboval na dobro zbavit. Ne setřást, ale zbavit.

Snažil jsem se předstírat, že se nic neděje. Klidným krokem jsem kráčel ulicemi města, vyhlížel méně rušné kouty a připravoval se na to, že toho člověka sejmu dříve, než si uvědomí, co se vůbec děje.

Doufejme.