„Tati? Jak je možný, že tě cítím?" zeptala se mě. Ptal jsem se Teri, zda chce jít dnes domu, aby si mohla vzít nějaké věci, že bych ji ráno před školou vyzvednul, ale ona odpověděla, že to není potřeba. Navrhnul jsem, že pošlu Ořecha, aby něco sehnal... Nechápala sice, kdo je Ořech, ale souhlasila.

„Je to složité na vysvětlení... Až potkáš Ořecha a Mickeyho, tak to možná pochopíš," povzdechl jsem si. Držel jsem svou dceru za ruku... Poprvé v životě a cítil zvláštní pocit štěstí, který jsem nezažil už mnoho let.

Podívala se na mou pravačku, kterou držela svou dětskou ručkou. Zastavila se, chytila můj rukáv a vyhrnula ho, aby mohla nakouknout na varaní šupiny, které jsem před pár lety získal. „A co je tohle?" zeptala se.

„To ti vysvětlím společně s Mickeym a Ořechem," ztuhl jsem, stáhnul rukáv zpět a mířil dál k autu.

„David o tobě říkal, že jsi příšera... Myslel to kvůli tomu, co máš na ruce?" zeptala se. Byla to ta nevinná dětská otázka, ale přesto mě neuvěřitelně štvala.

„Ne, myslel to kvůli tomu, co jsem nikdy neudělal," podal jsem vysvětlení, když jsme už stáli u auta. Otevřel jsem Teri dveře, aby si mohla sednout na prostřední sedadlo dodávky, ale ztuhla, když spatřila Ořecha. „Nic ti neudělá. Je neškodnej," ujistil jsem ji.

Polkla, ale nastoupila do auta. Ořecha nespouštěla z očí a vyjekla, když k ní natáhl hlavu a očichal ji. Okřikl jsem horu svalů a přitom uklidnil svou dceru, že je neškodný. Moc mi nevěřila, natiskla se ke mně a odmítla přestat sledovat Ořecha. Jestli cítila pachy lidí, tak to bylo logické. Pes, člověk a medvěd zároveň.

„Proč David říkal, že jsi příšera? Říkal to i děda... I máma, proč?" promluvila po delší chvíli. Už jsme byli z města pryč, Karin si možná říkala, že se Teri zdržela ve škole... Kolik času jí dá ještě předtím, než se po ní bude shánět?

„Protože můj táta byl příšerou a oni si mysleli, že jsem i já," vysvětlil jsem krátce.

„Děda měl na ruce taky to, co máš ty?" zeptala se. Očividně měla o příšerách jednu představu – bylo to něco, co neexistovalo. Nebyl to člověk, co se jenom choval ke světu hnusně.

„Ne, děda byl jiné monstrum," zavrtěl jsem hlavou. Děda byl to nejhorší monstrum, chtěl jsem říct, ale kousl jsem se do jazyka a nechal to být.

„Tak co udělal?"

Povzdechl jsem si, opřel jsem si hlavu o okénko a přemýšlel, jak mírně to říct, ale nešlo to. Nebylo v pořádku, že jsem to chtěl říct desetiletému dítěti, ale ona se ptala, chtěla to vědět a... Bylo to její rozhodnutý. „Když jsem byl o trochu menší než ty, tak zabil moji maminku. Předtím udělal ještě pár špatných věcí, ale tohle bylo nejhorší. Před pěti lety zemřel... Nech to být. Ani to nebyl tvůj dědeček, nemůžeš ho za to považovat," vysvětlil jsem ji a kapitolu mého otce tím ukončil. Více jsem o tom mluvit nechtěl... Bolelo to a nenáviděl jsem vědomí, že jsem synem někoho takového.

Popravdě jsem nebyl o nic odlišný. Měl jsem na triku několik vražd, únosů, sebevraždu, nelegální pokusy na lidech a nakonec také únos vlastního dítěte. Jenže... Tohle Teri vědět nemusela.

„Proč zabil babičku?" vyptávala se dále.

Co jsem na tohle měl odpovědět? Že se máma spustila s jiným chlapem? Že to byl psychopat? Že zešílel? Proč to dítě nechápalo, že mluvení o zavražděné matce bolelo. V jejím věku jsem byl zcela jiný... Zvědavost mi nic neříkala, ale za to mohla zkušenost s minulých dob... Teri taková nebyla. Byla obyčejným dítětem, co bylo zvědavé, jen nevychytala správnou rodinu a tak se svéhlavě rozhodla, že zmizí s člověkem, kterého si matně pamatuje a neví, co je zač. „To je složité. Možná, až budeš starší, se ti to pokusím vysvětlit," vykroutil jsem se z toho všeho jak kluzký had a mlčel.

I Teri mlčela. Buď neměla otázky nebo se bála zeptat se.

•••

„Ne," odsekl jsem ke strýci. Choulil jsem se na gauči v obývacím pokoji, trhal jsem si přitom nehty na bosých nohou a přitom ještě stíhal sledovat reality show, co běžela v televizi. Gabriel seděl na druhém gauči a občas si neodpustil toho, aby do mě nedloubnul plesnivým palcem u nohy... A kolikrát mě dloubl i do hlavy. Vždycky jsem ho za to sám kopl. Tentokrát jsem však odmlouval strýci, protože se mě snažil donutit k něčemu, do čeho se mi ani trochu nechtělo.

„Proč ne?" zeptal se. Postavil se přitom před televizi, takže mi znemožnil výhled a donutil mě tak sledovat ho.

„Chápeš, na co se mě tu teď ptáš?" zakřenil jsem se na něho. Nejdříve mi připadalo, že si ze mě dělá srandu, ale vypadalo to, že si nedělá srandu... Myslel to vážně.

„Na naprosto banální věc."

„Roberte," zvážněl jsem. Nepřišlo mi to jako zábava a jemu po tom oslovení také ne. Nenáviděl, když jsem mu říkal jménem. „Tohle není banální. Je to vrah, nemám důvod, proč se za ním jet podívat," zamračil jsem se na něho.

„Je to tvůj otec," namítl.

„Stačí mi, když se musim koukat na tebe a vidim ho. Nepotřebuju s ním mluvit," zvedl jsem se z gauče a mířil do pokoje, ale Robert mě ještě zastavil.

„Jenom jednou za ním zajdi. Chce se ti omluvit... Netvrdím, že tu omluvu musíš přijmout, že se s ním musíš bavit nebo ho mít rád, ale... Jenom za ním zajdi, Nicholasi," prosil mě.

Jenže já nechtěl.

Nechtěl jsem vidět svého otce...

Nechtěl.

•••

Bylo už pozdě, když jsme dorazili k opuštěné věznici. Teri se mi opírala o rameno, před více jak půl hodinou usnula a já neměl to srdce jí budit. Jenže jsem po několika letech takřka mimo civilizaci ani neměl sílu, abych svou dceru odnesl, tak jsem to poručil Ořechovi a jen mu nadiktoval, kam ji odnést.

Když jsem před více jak čtyřmi let narazil na věznici, tak už byla mnoho let opuštěná. Vzal jsem to jako obydlí, než se dám dohromady, ale nakonec se mi tam zalíbilo. Umístění na samotě, daleko od města, nikdo tam nejezdil, mnoho prostoru, ale absence tepla a elektřiny. Bez toho jsem se však naučil žít a dokonce mi to i vyhovovalo.

„Dej ji do mé cely," poručil jsem mu. Když jsem se dokázal dostat do cel, tak jsem je určil jako provizorní ložnice. Bylo jich mnoho, nebyly nic moc, ale... Co člověk v tomhle světě potřeboval? Prakticky jenom jídlo, pití a postel. To všechno jsem dokázal sobě i ostatním svým pokusům zařídit.

Ořech odešel do mé cely, já si šel hledat práci. Za těch pár let jsem se naučil zcela omezit svůj spánek na pouhých pár hodin v noci a maximálně hodinu nebo dvě přes den. Kupodivu jsem byl se svým životem spokojený, i když mi momentálně chyběla jedna podstatná věc, abych mohl kontrolovat všechna svá budoucí monstra. Potřeboval jsem něco, co bude kontrolovat jejich myšlení... Nemohl jsem ze všech udělat dutého Ořecha.

Zalezl jsem do jedné staré kanceláře, sebral tam zbytky kovového šrotu a součástek, co jsem si různě přitahal a pustil se do práce. Bylo to zcela mimo můj obor, ale přesto jsem se snažil o to, abych uspěl a vyvinul čip, který by má monstra dostal pod kontrolu.

Zatím jsem si jenom tak skládat různé pitomosti dohromady a čekal, jestli dostanu nějakou myšlenku... Po několika měsících neúspěch.

Má úžasná lucerna na baterky občas už problikla. Potřebovala by nové baterie, ale nechtěl jsem za ně utrácet... Tolik peněz jsem zase neměl.

Do něčeho jsem toho večera jenom šťoural, nic jsem nemontoval, nad ničím jsem nepřemýšlel. Byl jsem unavený, šťastný, ale hlavně unavený. Podle toho, že bylo ticho, jsem usoudil, že si Ořech sám šel lehnout, ale přesto jsem měl pocit, že nejsem sám.

Pak jsem svého malého společníka i uslyšel.

„Proč nespíš?" zeptal jsem se ho.

„Nemohu," pípl tiše a přistoupil blíže.

„Bolí to?" položil jsem mu další otázku a přitom se nepřestal rýpat v destičce od počítače.

„Trochu... Víc než odpoledne," zamumlal.

Odložil jsem destičku na stůl, promnul si unavené oči a jednou rukou zašmátral v šuplíku stolu, kde jsem vyhrabal léky proti bolesti. Jeden jsem z platíčka vytáhl, dal ho Mickeymu a pokynul mu ihned sklenici s vodou, co tam stála... i když už trochu déle.

„Děkuju," zamumlal, vrátil mi sklenici a přišel blíže ke stolu.

Zvedl jsem k němu zrak. Ještě toho moc vidět nebylo, ale přesto mi přišlo, že mu trochu vystoupla brada... Jako by se mu snad tvořil předkus.

„Změnilo se něco, když jsme byli pryč?" Musel jsem se zeptat. Kdyby tu někdo šmejdil... Byl by problém.

Zakroutil však hlavou.

„A ty?"

„Jsem v pořádku... Koukal jsem na ten výběžek na zádech... Roste mi ocásek, že jo?" zeptal se posmutněle.

„Vadí ti to?" Opět jsem se začal šťourat ve šrotu, ale Mickeyho jsem stále vnímal.

Všiml jsem si už dávno, že jsem k dětem měl zcela jiný vztah. Alespoň k těm dětem, které mi připomínali mě. Mickeyho rodiče byli... Alkoholici. Prakticky vyrůstal sám, nikomu na něm nezáleželo a jemu také na nikom nezáleželo. Nabídl jsem mu, že mže jít se mnou, že mě zajímá. A on souhlasil. Teri byla nucena žít v přesvědčení, že je její otec mrtvý, nenáviděl svého otčíma a byla odstrkována na úkor nevlastních sourozenců. Bylo tohle fér? Zasloužili si to? Ne... Nezasloužili.

Kdyby byl Mickey dospělým, asi by mi bylo jedno, že ho něco bolí, že ho něco trápí... ale Mickey byl dítě.

„Nevadí mi to, jen... Není to normální," zamumlal.

Opět jsem položil šrot na stůl a odsunul se na židli. Pokynul jsem Mickeymu, aby šel ke mně, posadil jsem si ho na klín a následně se opřel o opěradlo. „My nejsme normální, Mickey."

„My?" zeptal se a přitom se tělem natočil ke mně.

„Ořech je tak trochu medvěd, viděl si ho, ne?"

Přikývl.

„Já mám svoje šupiny, pruhy a drápy," pokračoval jsem, vyhrnul si rukávy a své ruce mu ukázal. Sáhl si na šupiny, ale okamžitě ruku odtáhl a raději se dotkl pruhů.

„Teri sice jako my nevypadá, ale... Je stejná. Věř mi," zašeptal jsem. Trápilo mě, že má dcera schytala hnusnou pomstu svého dědy, ale... Nedalo se s tím nic dělat.

„A co jsme?" zeptal se a přitom mě propaloval černýma očima.

„Jsme lidé," šeptl jsem.

„Ale lidé nevypadají jako my," opáčil.

„Zatím," usmál jsem se lehce.