Trvá to několik let, než je nezvěstný člověk prohlášen za mrtvého. Ve většině případů je ten nezvěstný mrtvý, jen se jeho tělo nikdy nenalezlo. Mezi ně jsem však nepatřil. Byl jsem živý, zdravý, silný, odhodlaný, geniální, ďábelský, workoholik, pomstychtivý a... osamělý.

Devět let svého života jsem strávil se svou rodinou v klamu, že jsem od nich milován. Matka však byla děvka, co se nedokázala postavit chlapovi, co o ni neměl zájem a otec byl šmejd, jenž využil svého syna na zrůdné pokusy.

Dalších sedm let jsem byl u strýce. Marně se mě snažil vychovat, někde hluboko uvnitř mě nenáviděl a já nenáviděl jeho. Teta se mě bála jako moru. Bratranec Gabrielem se mě marně snažil začlenit do společnosti.

Další čtyři roky jsem byl na internátě. Zamiloval jsem se, společně s Karin na svět přivedl krásnou holčičku a kvůli tomu byl nazván špínou společnosti a hajzlem, kterýmu utrhnou hlavu, pokud se někdy podívá na svou dceru.

Čtyři roky jsem byl pokusným morčetem otcových kolegů a stal se tak... Jiným. Má pravačka se stala brněním, zatímco levačka všemocnou zbraní.

Poté jsem se stal vrahem, ale za své činy jsem nikdy nebyl potrestán.

Ani ne týden po tomto činu jsem poslal strýci dopis. Na rozloučenou. Popsal jsem, jak si jdu vzít život, že moje bytí už nemá cenu a nikdy ani nemělo. Vím, kde leží můj prázdný hrob. Je hned vedle matky a otce. Jednou jsem tam byl. Plivl jsem na hrob svého otce, rozkopl malou vázu s květinou, co mi nejspíše přinesl strýc a odešel.

A poté jsem odešel pracovat.

Co jsem dělal celých pět let?

To, co ti pitomci nezvládli.

Zdokonalil jsem jejich výzkum, dokázal jsem a naučil se implantovat zvířecí DNA do lidské s mnohem vyšší úspěšností, ač mě to stálo také mnoho obětí. Většinou to byl bezdomovec nebo ztracené dítě. Bezdomovci jsem nabídl práci, dítěti lízátko. Pak jsem se pokusil je pozměnit. Medvěd síla, kočičí zrak, jedové žlázy od hadů. Mnohokrát se to nepovedlo... Ale jednoho dne.

Uspěl jsem.

•••

Bylo o toho dne, co jsem dovedl Karin ke koním a pak odešel. Ležel jsem v noci ve své posteli, díval se na bílý strop a rukou se jen občas podrbal na hrudníku.

„Nicu?" zaslechl jsem Gabrielův hlas z vedlejší postele.

„Co chceš?" odsekl jsem.

„Co budeš dělat?"

„Proč se mě o půlnoci ptáš, co budu dělat?" zavrčel jsem, usadil se na postel a přes tmu v pokoji ho zamračeně sledoval.

Také se posadil, objal si rukama kolena a bradu si zapřel o kolena. „Dnes mi volal táta, protože mu volal ředitel. Říkal, že jestli nezlepšíš svůj průměr, tak tě bude muset ze školy vyloučit. A jestli tě vyloučí, tak... Prostě, kým chceš jednou být? Co chceš dělat, jestli tuhle školu dokončíš?"

Neodpovídal jsem. Nad svou budoucností jsem nikdy nepřemýšlel a nezajímal se o ni.

„Chtěl si být veterinářem... Když si byl malý. Co se zkusit soustředit na to?" zeptal se.

„Nechci bejt žádnej pitomej veterinář," odsekl jsem. Ne potom, co otec provedl Kaye.

„Nicu," zasténal. Slyšel jsem, jak se zvedal z postele. A pak jsem ho i viděl. Posadil se na mou postel. Nedobrovolně jsem mu uhnul nohama, aby se posadil a sledoval jsem ho. „Nemáš právo zlobit se na svět celej život. Stala se ti zlá věc, ale to ti nedává právo, abys navždycky nenáviděl sebe i všechny okolo."

„Jak tohle může říct člověk, který nepřišel o rodinu?" procedil jsem skrze zatnuté zuby.

I přes tmu jsem viděl, jak sklopil zelené oči ke svým rukou v klíně. „Strejda Will byl také moje rodina. A teta Laura také... Ty jsi také moje rodina. A můj táta s mámou jsou zase tvojí rodinou a... Nezapomínej na dědu," zašeptal poslední osobu, jako by bylo zakázané to vyslovit. „Neztratil si celou rodinu."

„Tvá matka mě nenávidí, Robert je... Je jako můj otec a to na pohled bolí. A děda... Moc dobře víš, co si teď myslí. Nenávidí sebe samého za to, že přivedl tu stvůru na svět," otočil jsem hlavu k oknu, ale ani tam jsem nic neviděl. Jen černou tmu.

„Nicholasi, prosím," zasténal. „Nechci, aby se ti něco stalo. Abys nedejbože zemřel... Najdi si důvod, proč žít... Najdi si přítele, kamarádku... Kohokoli. Jenom prosím nebuď sám a nemysli si to."

Nedokážu říct, že Gabrielova slova mě změnila, že mi dal důvod, proč existovat nebo alespoň přežívat, ale... Povzbudil mě. A také jsem na něho mohl hodit to, co se stalo o pár měsíců později. Karin se totiž stala nejen mojí kamarádkou, ale... Zamiloval jsem se do ni a zplodil Teri. Sice mi to nepomohlo a nezbavilo zodpovědnosti a nenávisti Karinina otce, ale alespoň jsem mohl Gabriela obvinit z toho, že mě do tohohle navedl on.

•••

Ale musím Gabrielovi děkovat. Kdyby nebylo jeho, nebylo by přátelství s Karin, nebyla by Teri. Nebyl by důvod, proč žít a existovat. Teri byla mé všechno, ale nemohl jsem s ní být. To se však mělo rychle změnit. Měl jsem plán. Bohužel jsem se bál, že má holčička svého tátu nepozná.

Přednost však měl můj pokus. Mým cílem bylo to, aby oběť trpěla co nejméně. A myslím, že se mi to i vedlo. Chlapec ležel na plechovém stole. Díval se do stropu, mlčel, ani jedna slza mu netekla z očí.

„Mickey?" oslovil jsem ho. Tak se jmenoval. „Bolí tě něco?" zeptal jsem se.

„Ne," špitl. „Jenom mě brní... Na zádech," zašeptal.

Poručil jsem mu, aby se usadil. Udělal tak. Obešel jsem ho, prohlédl si ho a následně mu vyhrnul tričko. Na kříži se mu objevil malý výrostek. Na dotek tvrdý, dalo y se říct, že šupinatý.

„Znáš Mickey Mouse?" zeptal jsem se ho.

Přikývl.

„Budeš jako on... Myšáku," zasmál jsem se tiše a podrbal ho na hlavě.

Nečekal jsem, že zrovna jeho pokus vyjde. Vzal jsem myš, kterou chytil mj první úspěšný pokus – který se potuloval po okolí - a s tou jsem zkusil novou metodu. Nečekal jsem, že to vyjde, že bude možné, aby oběť netrpěla. Ale Mickey byl důkazem, že to vyjde.

Kleknul jsem si před ním, podíval se na něho a zeptal se: „Vzpomínáš, jak jsem ti řekl, že pokud se mnou půjdeš, tak budeš mít kamarádku?"

Přikývnul.

Až se vrátí Ořech – ten velký muž s korálkovýma očima a bílýma vlasama –, tak ti kamarádku přivezu. Ano?" usmál jsem se na něho zlehka.

„Dobře," oplatil mi úsměv.

Zvedl jsem se, abych mohl odejít, ale už při prvních krocích mě Mickey zastavil.

„Nicholasi... Děkuji ti."

Lehce jsem se zasmál.

Udělal jsem z toho dítěte na půl monstrum, odvedl jsem ho od rodiny která se o něho nestarala, znetvořil jsem ho, stal se mým zajatcem a přesto... Děkoval mi.

Postával jsem u starých dveří opuštěné věznice, kterou jsem našel krátce po mém zmizení. Usídlil jsem se tam a začal s výzkumem. Také jsem tam přivedl na svět první monstrum. Pojmenoval jsem ho Ořech. Velký muž, bývalý boxer, který dostal DNA z ledního medvěda... Nechtějte vědět, jak jsem se k tomu dostal – bylo to těžké. Jeho inteligence se rapidně snížila. Byl nezvladatelný. Proto dostal ještě DNA ze psa. A... Rázem se stal věrným. Byl mým slídilem, hledal, pronásledoval, zjišťoval.

A teď měl jediný cíl. Sledovat mou malou holčičku, abych mohl být už navždycky s ní.