Položím vám otázku...

Když nemáte v životě štěstí, jak přežijete?

Moc možností nemáte. Musíte mít důvtip, být chytřejší než ostatní, musíte být zvrhlejší, lehce masochistický a v neposlední řadě se musíte smířit s tím, že nikdy nebudete hrdinou.

Byl to poslední večer v nemocnici, dalšího dne jsem měl skončit na místě, kde umřu. Ve vězení.

Zhluboka jsem dýchal, potřeboval jsem se uklidnit, ale zároveň jsem si potřeboval řádně okysličit mozek, abych vymyslel způsob, jak si zachránit život.

Podíval jsem se z okna, viděl jsem tam břízy. Koruny sahaly kousek nad rám okna, vypadaly mladě, nemohly být více než patnáct metrů vysoké. Hranice pádu, který jsem mohl přežít, bylo dvacet pět metrů, pokud byste mě považovali za člověka. S vylepšením všemožných i nemožných zvířat bych mohl říct, že dokážu přežít takový pád s menší újmou, ale přesto hrozilo mé zranění. Pokud se vezme v potaz zraněná noha, která se i přes mé regenerační schopnosti a schopnosti lékařů ještě zcela nezahojila, dalo se říct, že skok z patnácti metrů na neznámý povrch by mi způsobil nemalou bolest, možná větší zranění, ale smrt by mi nehrozila, pokud bych neskákal rovnou do žhavé lávy.

Odhadem mohlo být po dávno po půlnoci. Možná i druhá nebo třetí hodina ranní, ale podstatné bylo, že byl čas, kdy spí nejvíce lidí a monstrum má čas na útěk.

Hlídali mě, ale jak jsem řekl... Třetí hodina ranní, když máte nudnou práci, spí se to i s otevřenýma očima. Koutkem oka jsem se podíval na popruhy, které drželi mé ruce. Vyměnili je za kožené, protože želízka mi rozedírala zápěstí do krve. Hlupáci...

Svaly jsem měl ochablé, ale přesto jsem je dokázal zatnout, šupinatá kůže na pravé ruce se zatnula o kožený popruh, na levé ruce jsem trpěl ty drápy, které vyjížděly z mé kůže.

Vždy jsem měl v levé ruce více síly a podstatně větší obratnost. Posunul jsem popruh co nejvýše na ruku jsem mohl, pak jsem zápěstí musel co nejvíce ohnout k vnitřku paže a s lehkou křečí se snažil o to, aby se dráp zasekl do koženého popruhu a začal ho trhat.

Z počátku to bylo těžké,ale postupoval jsem, kůže se trhala, já byl svobodnější. Roztrhl jsem popruh do půlky, pak stačilo prudce trhnout a popruh byl v háji.

„Chmf," odfrkl jsem si, opatrně se posadil, nechal své drápy schovat a druhý popruh jsem prostě rozepnul.

Vstal jsem, v noze mě brnilo, bolest byla pronikavá, bylo mi jasné, že budu kulhat, ale co na to.

Problémem bylo, že jsem neměl oblečení. Akorát tu proklatou nemocniční košili a žádné spodní prádlo. Brr.

Zoufalé situace volají po zoufalém řešení, prostě jsem si na sobě tu plachtu, kde mi byl vidět zadek, nechal a doufal, že si brzy najdu něco lepšího.

Zkontroloval jsem, zda mě někdo nevidí, ale strážný byl pořád v polospánku.

Proplížil jsem se k oknu, podíval se dolů a poklepal si na imaginární rameno, protože jsem měl pravdu. Mohlo to být tak dvanáct metrů a dole bylo mnoho okrasných keřů, do kterých jsem mohl spadnout a zmírnit tak svůj pád.

Opatrně jsem otevřel to okno, trochu vrzalo, což mi drásalo nervy. Prolezl jsem tou nejmenší škvírou, která šla a vyhoupl se přes rám.

Chladný noční vzduch mi zamotal hlavu, cítil jsem ho po několika dlouhých týdnech a nedělal mi zrovna dobře.

„Nemysli a skoč," pošeptal jsem si, podíval se dolů na ty tmavě zelené listy a větve, které měli zmírnit můj pád, zadržel dech, zavřel oči a pocítil, jak mé tělo objímá proudící vzduch.

Bylo mi z toho špatně, za těch pár sekund mě přepadla myšlenka, že jsem idiot, že jsem to neměl dělat, že si akorát zase o něco zničím život.

Ale bylo pozdě, pohltila mě temnota, probodala mé tělo a já měl co dělat, abych nezařval bolestí.

Ty keře byly trnité...