Sníte někdy před spaním?

Dříve jsem to dělával, ale řekněme, že tak v devíti letech jsem přestal. Do té doby jsem si v hlavě přehrával alternativní svět, vytvářel si vzdušné zámky, které jsem chtěl žít a snil jsem o tom, až budu dospělý a kdo ví co dalšího úžasného.

Později jsem snít přestal a místo toho jsem si začal přehrávat minulost, říkal jsem si své chyby, klel nad sebou a vytvářel alternativní konce. Přemýšlel jsem, jestli by můj život byl lepší, kdybych tehdy učinil jiné rozhodnutí a jestli můj život mohl být ještě horší.

Pak jsem přestal i s tímhle. Bylo to hlavně kvůli tomu, že jsem většinou do postele spadl úplně mrtvý a ani jsem nestačil na cokoli pomyslet, protože jsem už dávno spal a ani si to neuvědomoval.

A jednoho dne jsem si šel lehnout. Položil jsem se na ledovou matraci, přikryl se do půl těla, ruce si složil pod hlavu, díval se na starý strop s dlouhou prasklinou a zasnil se nad tím, co mi přinese zítřek.

Měl jsem hodně scénářů.

Ten první byl, že se probudím, všechno bude normální. Půjdu dolů, ohřeju si jídlo, trochu daruju Devinovi a následně půjdu zakopat Mickeyho a ředitelovo tělo.

Druhý byl podobný, ale v tom, že půjdu zakopat více těl, protože má monstra zemřou ve spánku.

Třetí scénář byl o tom, že mě probudí Ořech, který u sebe bude tisknout moji holčičku.

Čtvrtý, že k sobě bude tisknout zakrvácené tělíčko mé dcerušky.

Pátý, že se probudím a kolem mě budou cizinci, kteří mě chtějí zničit.

A ten poslední, šestý, byl o tom, že se už nikdy neprobudím.

A někde mezitím, co jsem přemýšlel, zda smrt bolí, jsem usnul.

A zdál se mi sen.

Z počátku byl pěkný, ale jako všechno v mém životě, změnilo se to v peklo.

Šel jsem po louce, slunce mě hřálo, tráva lechtala na bosých chodidlech a foukal vítr. Byl jsem tam sám, nikdo jiný, kdo by mě rušil při mé cestě rájem.

A pak se přede mnou zjevilo dítě, které jsem moc dobře znal. Lehce zvlněné ebenové vlasy podél výrazných lícních kostí, dva zářivé smaragdy zářící jako maják na moři a křehké dětské tělíčko schované pod vytahaných tričkem s dlouhým rukávem a poničeným obrázkem psa.

Hleděl jsem do minulosti, hleděl jsem na sebe a cítil jakýsi stud z toho, co z toho malého kluka vyrostlo.

On sám na mě hleděl s nevinným úsměvem, schovával ruce za zády, hlavu lehce sklopenou k zemi.

„Vyrostl jsem," řeklo mé malé já stále s úsměvem.

„Jo, ale stále jsem docela malý," odpověděl jsem mu svým dospěláckým hlasem.

„Zabil jsem," pokračoval a přitom se zamračil.

„Ano," přikývl jsem a nervózně si olízl rty.

„Zabil jsem nevinné," zavrčel a úsměv z dětské tváře zmizel.

„Ano," odpověděl jsem a udělal krok dozadu.

„A teď... zabiju sebe!" zakřičel.

Hlava se mi málem rozletěla. Otočil jsem se, abych utekl z té louky před svým mladším já, ale nemohl jsem.

Tráva pod mýma nohama se změnila v tekutý písek, nemohl jsem se pohnout.

„Sebe...," šeptalo dítě. Už neměl ruce za zády, všiml jsem si toho, jak držel kuchyňský nůž, ten nůž, kterým jsem zabil Enderwooda.

„Sebe...," zašeptala desítka dalších dětí. Stály v kruhu, všechny moje malá já se blížila s ostrými noži, šli po písku, opakovaly to jedno prokleté slovo a chtěli mě zabít.

„Nechte mě!" křičel jsem. Oháněl jsem se po dětech rukama, ale oni uhýbaly a pak začaly bodat. Do rukou, do nohou, do zad, do krku, žeber, břicha...

Křičel jsem bolestí, koupal jsem se ve vlastní krvi, oháněl jsem se po mém vlastním já, které mě chtělo zabít.

Ale naštěstí jsem se probudil.

A jeden ze šesti scénářů se stal realitou.