Poslední roky jsem se dal těžko považovat za člověka. Pach potu byl na mém těle tak silný, že jsem nechápal, jak někdo mohl být v mé blízkosti. Netušil jsem, co se děje ve světě, ani to, kdo je třeba prezidentem nebo tak. Neměl jsem pořádný přísun jídla třikrát denně. Při troše štěstí jsem jedl dvakrát. Poslední měsíce jsem neměl ani přikrývku a polštář, protože jsem je rozdal Devinovi, Mickeymu a Teri.

V nemocnici jsem se také nemyl, takřka jsem nejedl, nepil. Byl jsem držen jako zvíře v ZOO, co je všem na očích.

A jako uprchlík jsem neměl kolikrát ani ten trošek jídla. Zdánlivě jsem vypadal jako člověkem, ale nikdo mě za něho nepovažoval. Až na Devina.

Nakrmil mě, dal mi teplý čaj, který mi rozbouřil žaludek, nabídl mi, že mohu spát v jeho posteli, ale to jsem odmítl. Ta pohovka mi stačila.

Předtím, než šel udělat večeři, mi vtiskl na prsa černou osušku a komínek čistého oblečení, které vonělo aviváží.

„Koupelna je vlevo v chodbě," řekl a poukázal prstem tím směrem.

Čelist mi spadla málem až k zemi. Byl to snad pokyn k tomu, abych se šel umýt teplou vodou, použil sprchový gel, ohřál se a smyl ze sebe několikaměsíční špínu?

„Jdi," poručil mi, když jsem se neměl k odchodu. Nevěřil jsem, že bych se mohl osprchovat, zdálo se mi to tak... cizí.

Ale nakonec jsem šel. Zamkl jsem dveře do koupelny, shodil ze sebe páchnoucí oblečení, odkopl ho do kouta a bez většího rozmýšlení vlezl do sprchového kouta, kde nade mnou visela hlavice, která měla do pár sekund osvěžit mou pokožku.

Roztřesenýma rukama jsem se dotkl dvou kohoutků. Otočil jsem tím červeným, na mé tělo dopadlo z počátku pár ledových kapek, naskákala mi husí kůže, ale ta následně zmizela pod náporem blaženosti.

Přišlo mi, jako kdyby ve mně rozmrzal led, z průzračné vody se stávala kalná hnědošedá břečka, která mizela v odpadu a má našedlá kůže pomalu odhalovala zdravou růžovou barvu normálního člověka.

Nehýbal jsem se. Stál jsem pod náporem teplé, až vařící vody dlouhé minuty, lehce se usmíval, snažil se nerozbrečet a neupadnou. Najednou jsem se cítil zase neskutečně slabý, ač jsem si ty roky nalhával všelijaké věci, nemohl jsem se přesvědčit, že nejsem člověk. Byl jsem jím, měl jsem sice znetvořené ruce, které bych si nejraději usekl, ale přesto jsem měl potřeby jako každý jiný. Potřeboval jsem sprchu, jídlo, pití, teplé místo na spaní...

„Proč jsem si ty roky tolik lhal?" zasténal jsem, otřel si mokrý obličej zkrabatělými prsty a vypl vodu. Pro ten večer to stačilo.

Ze sprchy jsem však nevylézal. Nechal jsem ze sebe kapat vodu, poslouchal to rytmické kap, kap a přitom přemýšlel.

Neskutečně moc jsem svou přítomností ohrozil Devina, ale on se zdál, že mu to nevadí. Sice existovala možnost, že až vylezu, bude tam čekat policie, ale ta šance byla maličká. Vlastně to bylo nemožné, protože Devin by to nikdy neudělal. Věděl jsem proč, ale nepřiznával jsem si to.

Chtěl jsem Devina proplesknout, chtěl jsem mu říct, aby se probudil a nežil ve vzdušném zámku, který si musel ve své choré mysli budovat. Ale nemohl jsem.

Bránil mi v tom fakt, že zatímco sedm miliard lidí se ke mně otočilo zády, Devin mi hleděl do očí jako sobě rovnému a říkal mi, že nejsem sám. Že ty hříchy, špatnosti a zvrácenosti, které jsem v životě udělal, zapříčinili, že se ke mně lidé otočili zády, ale nikdy ne všichni. Vždycky mezi nimi bude někdo, kdo vám odpustí, ale nezapomene, protože jenom tehdy se můžete změnit. Když máte někoho.

Nemohl jsem ho zranit kvůli tomuhle. Protože pak by se i on otočil zády a já bych zemřel. Nikdo by nevěřil mé existenci, takže bych byl mrtvý, ač mé srdce by stále tlouklo.

Zaklepal na dveře koupelny s otázkou, zda jsem v pořádku. To mě vytrhlo z přemýšlení, odpověděl jsem, že za chvíli vylezu, otřel se měkkým ručníkem a oblékl do oblečení, které muselo patřit Devinovi.

I když výškově nebyl o moc větší, váhově se to říct nedalo. Já byl kost a kůže, on byl dobře živený, ale ne tlustý. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc to je s mojí fyzickou zdatností špatné, dokud jsem neviděl svůj hrubý obrys v Devinově zrcadle. Z toho pohledu mi bylo na zvracení.

Raději jsem se na sebe nekoukal, navlékl jsem se do jeho oblečení, dokl se citlivé boule na hlavě, přehodil mokrý ručník přes sprchový kout, odemkl a vrátil se zpět do obývacího pokoje, kde už u stolu seděl Devin a před sebou měl dva talíře s makaróny se sýrem.

Kolem jedné hodiny ráno se Devin omluvil, že půjde spát. Ráno musel do práce, už tak tam kvůli mně jeden den nebyl. Slíbil jsem mu, že nevytáhnu paty z bytu a žaluzie nechám zatažené a budu potichu, abych nevzbudil podezření, ale odpověděl mi, že mi věří, že to nemusim slibovat.

A co jsme dělali předtim ty dlouhé hodiny?

Nic. Mlčeli jsme. Seděl jsem u okna, které mířilo do parku. Díval jsem se ven maličkou škvírou mezi zdí a záclonami, přehrával si v hlavě svůj mrský život, uvažoval, co by se stalo, kdybych se v určitých chvílích rozhodl jinak a občas se podíval, co dělá Devin.

Nic. Také mlčel, seděl naproti mně, v ruce držel hrnek se studeným čajem, díval se půl času druhou škvírou ven a tu druhou půlku na mě.

Normální člověk by asi nechápal, proč jsme jenom seděli, mlčeli, střídavě se na sebe dívali a nic víc. Ale my jsme nebyli normální.

Já chtěl mlčet. Nechtěl jsem nic jiného než sedět v teplo, sledovat podzimní noc a přitom cítit cizí přítomnost. Díky Devinově přítomnosti jsem se po dlouhé době zase necítil osamělý, i když jsem byl v tom tichu. Věděl jsem totiž, že kdybych někdy předtím natáhl ruku, jediný, kdo by na moje volání o pomoc odpověděl, by byl vítr, který by mi proklouzával mezi prsty, ale tu noc to bylo jiné. Kdybych natáhl ruku, odpovědí by mi byla Devinova ruka, která by ji chytla, pevně sevřela a nikdy nepustila.

Ale pak odešel. Zavřel za sebou dveře do ložnice, nejspíše se jenom převlékl, zalezl do studené postele a spal.

A já tam seděl. Sledoval jsem, jak stromy shazují zlatě zbarvené listí, jak se listy tetelí ve větru, jak je ten svět neuvěřitelně tichý. Nikdo ve městě netušil, kdo bude poblíž nich spát, nikdo netušil, že ten, kdo vraždil, mučil a unášel přišel zrovna do jejich města, aby splnil slib, který dal chlapci v těle muže.

Hodiny ukazovaly krátce po půl čtvrté ráno, když jsem uznal, že je čas jít spát. Vstal jsem, v zádech mi nemile zakřupalo, zasténal jsem bolestí, protáhl se a vyčerpaně se posadil na gauč.

Chtěl jsem přes sebe přehodit deku, položit hlavu na polštář a spát, ale nemohl jsem. Zrak jsem upíral k dveřím, ve kterých zmizel Devin. Uvědomil jsem si, že jsem mu neřekl dobrou noc, jenom jsem předtím přikývl, když odcházel.

A tak jsem vstal, pomalu jsem kočičím krokem kráčel k jeho dveřím, velice pomalu jsem je otevřel, protože jsem se bál, že zavržou a probudí ho, ale nevrzaly a on se neprobudil.

Spal tvrdě na levém boku na levé straně postele. Deku měl omotanou pevně kolem těla, byl lehce přikrčený a z pod deky mu koukala pouze hlava s lehce pootevřenými rty a levá ruka, která s polootevřenou pěstí visela z postele.

Klekl jsem si k jeho hlavě. S přivřenýma očima únavou jsem sledoval, jak spí. Ne, že bych tyhle věci nedělal, dělal jsem je často. Sledoval jsem Mickeyho, Ořecha, jiná monstra a i jeho. Nevím, co se mi líbilo na spících lidech. Možná to, že zatímco já nad nimi bděl, oni snili, mohl jsem v sekundě ukončit jejich život, aniž by cokoli postřehli a zároveň jsem jejich život mohl ochránit, bez toho, aby se vůbec probudili.

A také jsem na ně mohl tiše mluvit bez toho, aby mne slyšeli.

„Vidím ti do hlavy, i když si myslíš, že ne. Jsi předvídatelný," zašeptal jsem tak tiše, že slova takřka nedolehla ani k mým vlastním uším.

„Nechci tě poučovat, že děláš chybu, chci ti poděkovat. Protože jenom kvůli tobě jsem ještě živý. Kdyby nebylo tebe, nebylo by mě. Život je jedinou věcí, pro kterou jsem skoro třicet let bojoval a jestli jsi ty mojí výhrou, nelituji toho potu a krve, co to doprovázelo.

Bojím se jenom toho, že až se zítra probudíš a půjdeš do práce, budeš si myslet, že mám v hlavě dokonalý plán, že přesně vím, jak se budeme po šachovnici života pohybovat. Ale já nevím, Devine. Nevěřil jsem, že se někdy dostanu až k tobě. Poháněla mě myšlenka, že tě uvidím, ale ta myšlenka a ty jste zaplnili celičkou moji hlavu a nejsem schopný nic vymyslet.

Vlastně si teď jsem v našich životech jistý jedinou věcí..."

Pomalu jsem k němu natáhl levačku, ledovými prsty se jemně dotkl bříšků jeho prstů a reflex zajistil, že se pokusil stisknout předmět, který i ve spánku ucítil. Zatlačil jsem lehce svými dvěma prsty na ty jeho, nechal je, aby se pouze takto jemně dotýkali a přitom mu dořekl to, co jsem musel.