Uprostřed noci jsem pocítil, že se mi žaludek obrací vzhůru nohama. Jelikož jsem jedl naposledy ráno snídani, než jsem jel za otcem a to jsem vyzvracel už po příchodu do cimry, věděl jsem, že budu zvracet akorát žaludeční šťávy a vodu. A bylo tomu tak. Kolem třetí ráno jsem klečel nad záchodovou mísou, vyvracel do ni kyselý obsah svého žaludku a cítil, se, jako by to měl být mj poslední den na planetě. Po vpichu se mi na rameni vytvořila obří boule, sotva jsem mohl zvednout ruku, jak to bolelo. Vlasy jsem měl zplihlé k hlavě, z krku a čela mi odkapával pot. Profesor Enderwood tvrdil, že neumím zvracet, že já se ze sebe snažim tekutiny tak urputně dostat, že se dávim a křičim. Takže jsem profesora samozřejmě probudil a donutil ho tak stát nad mým ochablým tělem, co se sotva drželo a poslouchat jeho myšlenkové pochody, proč mám takovou obří bouli na rameni a proč zvracim. „Možná špatná konzistence... Nebo si tvé tělo musí zvyknout na cizí geny..." slyšel jsem akorát mezi zvracením.

Když jsem svůj žaludek vyprázdnil i o šťávy a veškeré hleny, mohl jsem odejít od záchoda a umýt se. Ústa jsem měl tak nesmírně suchá, že jsem se odhodlal alespoň k tomu, abych se vykloktal čistou vodou. Po celou dobu mě sledoval profesor Enderwood a přitom si něco o mém stavu zapisoval do papírů, znervózňovalo mě to...

„Bylo by vhodné, aby ses zítra odpoledne se mnou stavil v laboratoři, ráno zavolám ostatním, abych to domluvil, takže..." opět jsem nenechal profesora domluvit. Ani v téhle ranní hodině a v mém příšerném stavu.

„Pochybuju, že dokážu vstát z postele... Je mi blbě..." zachroptěl jsem z posledních sil, zapřel se pažemi o kuchyňskou linku, sklopil hlavu, zavřel oči a doufal, že se mi tak přestane motat hlava. Vážně to pomáhalo, ale to byla také jediná póza, v jiné mi bylo na zvracení.

Enderwood se zvedl ze své židle, odložil papíry a přišel blíže ke mně. Stoupnul si na druhou stranu pultu, který zároveň sloužil jako jídelní stůl. Enderwood byl o pár centimetrů nižší než já, ale zase nevypadal o tolik starší. Mohlo mu být asi čtyřicet pět, já kvůli všem testům, pokusům a všem ostatním vypadal na dobrých třicet, i když mi bylo teprve dvacet dva. „Vstaneš, je to důležitý, protože ještě pár týdnů testování a bude to... Nicu, mi uspějeme, vím to, cítím to. Všechno dopadne lépe, než si vůbec dokážeš představit, budeš tím nejúžasnějším člověkem, co po téhle planetě kdy chodil a kdo ví... Třeba se o tobě budou jednou učit, budou si o tobě vyprávět. Budou mluvit o Nicholasu Blackovi, muži s duší a silou zvířete..."

Bylo to naposledy, co jsem profesora Enderwooda nenechal domluvit. Jeho slova mě napumpovala adrenalinem a hněvem, nedokázal jsem sníst to pomyšlení, že budu něčím. Jako malý jsem pochopil, že jsem nikdo, protože se mě pokoušeli změnit k lepšímu. Po slovech profesora Enderwooda a posledním rozhovoru s otcem, s chováním ostatních profesorů a vědců proti mně jsem pochopil, že jsem ten, co nemá být na dobré straně. Přepadl mě vteřinový pocit, že jsem ten zlý z tohoto světa a tak jsem se i zachoval. Má levá ruka vystřelila proti profesorovi Enderwoodovi, původně jsem mu chtěl dát facku, za ta slova, ale má ruka sklouzla níže a vztek společně s cizími geny zapříčinil to, že mé nehty se staly ostrými nástroji smrti, co projeli hrdlem profesora Enderwooda. Dříve, než bolest a má reakce přišla krev, vytékala ze čtyř sečných ran na krku, stékala po krku a jedna stružka až silou vystříkla na můj obličej. Můj obličej ztuhl, nemohl jsem odpoutat zrak od krvácejícího Enderwooda, který se sesunul k zemi jako hadrová panenka.

Chtě-nechtě, nevnímající svojí nevolnost a náhlý nával vzteku jsem oběhl pult a kleknul si k chroptícímu Enderwoodovi na zem. Bylo vidět, jak se mu z těla ztrácí život, stáhl jsem z pultu jednu kuchyňskou utěrku a přitiskl ji profesorovi na krk. „Bu-bude to dobrý..." vykoktal jsem ze sebe, otřel z Enderwoodových úst krev a doufal, že pouhé přitisknutí hadru na ránu zastaví krvácení. Marně, hadr do pár vteřin nasál krev a původní světle žlutá barva nešla už ani trochu vidět. Enderwood mě sledoval světlýma očima, nic jiného nedělal, ani se nehýbal... nedýchal. „Profesore?" vykoktal jsem ze sebe a lehce s ním zatřásl.

Takřka okamžitě jeho tělo začalo tuhnout a chladnout. Nechápal jsem, co se stalo. Jen jsem chtěl dát profesorovi pohlavek, nic více. A najednou ležel mrtvý, ruce, tělo i obličej jsem měl potříštěný jeho krví, ve vzduchu byla cítit smrt.

Přepadl mě náhlý záchvat toho, že já jsem zlý, a proto je na mě takový život. Proto jsem tak zareagoval a najednou... najednou jsem byl vrah, stejně jako vlastní otec.

Položil jsem mrtvé tělo na zem, pomalu vstal ze země a vlastní nevolnost už ani nevnímal. To jediné, co jsem stačil v té chvíli vnímat, byla krev na mých rukou a překvapivý pocit. Byl jsem... Klidný. Zbavil jsem se jedné hrozby ve svém životě a to mě činilo šťastným. Usmál jsem se, podíval se na profesorovo tělo a... Srdce mi poskočilo štěstím.

„Můžeš za to, že jsem monstrum..." zašeptal jsem k mrtvému, kolem kterého se pozvolně začala tvořit louže tmavě rudé krve.

•••

„Nico... synáčku, vstávej," mužská ruka lehce třásla mým ramenem ve snaze probudit mě. Snažil jsem se udržet ve snu, ale nešlo to, musel jsem otevřít zalepené oči a podívat se oči do unaveného obličeje.

Opatrně jsem se posadil a snažil se z otcova výrazu poznat, co má na srdci.

„Obleč se a pojď dolu... Do sklepa." aniž by čekal na moji odpověď, odešel, nechal v mém studeném pokoji samotného, rozklepaného zimou a ve tmě. Bál jsem se.

•••

Netušil jsem, co mám dělat. Nechal jsem Enderwoodovo tělo na zemi a šel se umýt. Nechal jsem na sebe pozvolna stékat vlažnou vodu, hlavu jsem si zapřel o ledové kachličky, zavřel oči a jen vnímal to stékání vody po nahém těle. Všude jsem cítil krev, na rukou, na hrudníku, na obličeji. Na obličej mi však voda netekla, musel jsem se tedy přestat opírat, zaklonil jsem hlavu a nechal vodu stékat i po obličeji.

Jednu chvíli jsem si myslel, že jsem z bytu zaslechl zvuky, opatrně jsem vypnul vodu, uvázal si kolem těla ručník a šel se podívat do kuchyně, kde leželo Enderwoodovo tělo. Tentokrát se mi při pohledu na něj zvedl žaludek, ale neměl jsem co zvracet. Zcela jsem zapomněl, že v bytě bydlel kromě profesora Enderwooda ještě bezsrstý kocour jménem Mau. Zrovna očichával Enderwoodovo tělo, když jsem ho popadl, položil si ho na ruku a lehce mu přejížděl po kůži. Nic nenamítal, byl to klidný kocour a mě měl svým způsobem rád. „Co mám udělat s tělem?" zeptal jsem se kocoura, položil ho na linku, sehnul se k Enderwoodovi a zavřel mu stěží oči, jeho mrtvý pohled mě děsil.

„Ten člověk ze mě udělal monstrum, ale přesto... On sám byl monstrem," pověděl jsem Mauovi, klečel nad Enderwoodovým tělem a přitom se snažil vyhnout louži krve.

Když jsem tak sledoval Enderwoodovo tělo, došlo mi to.

Došlo mi, že jsem vrah.

Došlo mi, že jsem monstrum.

Došlo mi, že i Enderwood je monstrum.

Mallik, Irwing, Austin a Song i oni byli monstra.

Celý svět tvořila monstra.

Jenže všechna ta monstra se skrývala uvnitř pod lidskou schránkou. Dříve jsem byl taky skrytým monstrem, ale můj vlastní otec mě ukázal světu.

A tak jsem se rozhodl, že já zbytku světa ukážu, jaká monstra jsou oni sami.

Vstal jsem od Enderwoodova těla, protestně založil ruce na prsou a prstama u nohou se dotkl tváře profesora. Studená a napuchlá.

Z neznámého důvodu mě to rozesmálo. Cítit pod nohou mrtvolu, která byla vždycky mě nadřazená, teď nemohla nic namítat. Na mé tváři po dlouhé době hrál upřímný úsměv, jak kdysi řekla jedna dívka: „Úsměv na tobě je jako břitva na krku. Smrtící, ojedinělá a pro některé vzrušující" poté se dotkla mé tváře, protože patřila mezi ty, kteří brali břitvu na krku jako vzrušující.

„Dobrou noc, Davide," zašeptal jsem k mrtvému a šel si lehnout. Mrtvolu jsem nechal tam, kam padla, však on si ji někdo najde.