Bylo mi patnáct, když strýc pochopil, že má výchova není snadná, a že to nezvládne. Dle všeho jsem podléhal depresím ze smrti, co mě potkala jako malého, z fyzického týrání od otce – takto se vysvětlovali mé rány po těle, co mi způsobily injekce a pokusy, co na mě otec začal provádět – nadále geniální mozek a potřeba rvát se, abych obhájil sebe samého.

Odjakživa jsem však byl hubený a slabý, tudíž jsem veškeré rvačky ve škole prohrál, byl zmlácen, ale přesto si odnesl největší trest, jelikož já ostatní napadl... A bylo mi jedno, zda byla osoba starší, mladší, větší, menší a dokonce, zda to byla dívka nebo chlapec. Napadl jsem každého, koho jsem chtěl a kdo si to zasloužil.

A tak si strýc Robert usmyslil, že poslat mě na internát, kde budu problémem jiných, bude nejlepším řešením. Tak se tomu v patnácti letech stalo. Pro mou smůlu mě však strýc neposlal na internát jen z důvodu, aby se mě zbavil, ale také kvůli tomu, že... Prostě musel. Nejdříve tam totiž přešel bratranec Gabriel, jelikož na tu poměrně dlahou školu dostal stipendium nebo něco takového. Spíše to bylo strýci nabídnuto od nějakého jeho obchodního partnera a on přijal. No a s vidinou klidného života tam poslal i mě samotného, i když za mě musel zaplatit velké peníze.

Takže jsem v patnácti sbalil jednu tašku svých věcí a odjel kdo ví kam do školy, kde jsem měl znát jen Gabriela, zlepšit si známky, využít mozek a přestat se rvát, protože to tam tolerováno nebylo.

Pravdou bylo, že moje známky se nezlepšili, nechtěl jsem. Nepřestal jsem se rvát a to hlavně kvůli tomu, že mě ostatní provokovali... Neustále říkali mé příjmení a srovnávali mě s otcem. Nebyl jsem otec! A nenašel jsem si na škole ani přátele.

Avšak po roce, co jsem prošel s roztrženým obočím, nalomenou rukou, skoro propadl a pomlátil pár kluků, přišla na školu Karin.

Bylo to září. Jako školní trest jsem měl za povinnost provést nové studenty po škole, ukázat jim pokoj, školu, školní pozemek a zkrátka vše potřebné.

V teplém podzimním dni jsem se opíral o jeden sloup, zatímco do mě neustále hučel Gabriel, který měl ve škole zcela jinou reputaci... Bohužel však musel nosit nálepku „Blackův bratranec" a posměšky kvůli tomu.

„Kdyby ses nerval, tak můžeš hrát basket," poučoval mě podobně, jako to dělával strýc Robert.

„Kdyby byly v prdeli ryby, tak by nemusely být rybníky," opáčil jsem s kamennou tváří a čekal, než přijedou noví studenti, kterým jsem měl dělat celý den poskoka.

„Ty seš debil," odsekl s úsměvem Gabriel.

„A ty debilův bratranec," pokrčil jsem rameny.

„Jdi do háje, Nicholasi," odsekl s povzdechem a raději odešel. Gabriel se mnou nikdy nedokázal vést dlouhou konverzaci.

Společně se mnou tam stálo ještě pár kluků, kteří udělali podobný přečin jako já... A tak se z nás stali pikolíci, průvodci a kdo ví co ještě.

Netušil jsem však, že toho dne poprvé potkám Karin...

•••

Dveře nikdo neotevíral... Kruci, pomyslel jsem si. Napadlo mě, že nikdo není doma a bude tedy lepší odejít, tudíž jsem se otočil na patách a s rukama v kapsách se vydal zpět k autu.

Nedošel jsem však ani k brance, když se otevřeli dveře a v nich se objevil ten, jehož musela nazývat miláčkem, zlatem a kdo ví, čím ještě. Oproti mě to byla hora. Svěží blonďák, který mohl být mého věku, ale oproti mě vypadal jako mladíček a já proti němu jako unavený třicátník. Naparoval se v těsném bílém tričku a kraťasech s mnoha kapsami a dokonce bez bot... Nedivil jsem se. Bylo děsný vedro, ale já se vařil v dlouhém rukávu.

„Co tu děláš?" vyjel na mě ihned.

„Pozoruju motýly... Co myslíš? Chci vidět Teri," zamračil jsem se na něho a už v té chvíli měl co dělat, abych mu nevrazil pěstí.

„Jenže ji neuvidíš," oznámil mi zcela klidně.

„Jestli není neviditelná, tak ji uvidim. Jsem totiž její otec... Mám na to právo," vyjel jsem na něho ihned. Na toho chlapa jsem neměl náladu. Chtěl jsem vidět jen Karin a Teri.

„Nemáš právo na nic!" vyjel na mě a přikráčel blíže. Stál necelý metr ode mě, mračil se a zatínal pěsti s tím, že mi vrazí. „Zbouchnul si Karin, pak zmizel, neplatíš, nemáš o Karin zájem, jen ji stěžuješ život svým jménem!"

„Mám o ni zájem!" zakřičel jsem tak hlasitě, že to muselo slyšet nejbližší okolí.

„Neuvidíš Teri nikdy!" zařval ještě hlasitěji než já předtím.

Nejspíše kvůli tomu řevu vyšla ze dveří Karin, která chtěla vědět, co se děje.

Ani trochu se nezměnila. Vlasy měla rudé – obarvené, oči velké v barvě moře. Pokožku světlou a rty tenoučké, ale říkaly si o políbení. Jediné, co na ní bylo však jiné, bylo malé břicho, které jsem už od někud znal. Těhotenské.

„Karin?" polkl jsem její jméno při pohledu na ni.

Podívala se na mě z výšky, zakroutila hlavou, stiskla rty, aby nezačala křičet a se slzami na krajíčku raději zmizela v baráku.

„Karin!" zakřičel jsem na ni.

Obřík se na mě jen podíval, proklel mě a vyběhl za svou snoubenkou se zabouchnutím dveří.

Nikdy bych se nevzdal. A už vůbec ne ve snaze vidět svou dceru, ale tentokrát jsem to nezvládl.

Loudavým krokem jsem se dopotácel do dodávky, kde jsem se usadil na sedačku, pevně sevřel koženku volantu a koukal do prázdna.

Poté jsem však hlasitě zakřičel, zavřel oči, čelo si opřel o volant a rozplakal se jako malý harant.

Karin pro mě byla stále otevřenou kapitolou, ale já pro ni očividně již neexistoval.

•••

Zástupce ředitele mě pověřil, abych vytáhl tašky jedné holky do třetího patra a provedl ji. Ani jsem se na tu holku nepodíval, jelikož ona sama mě ignorovala. Dlouho se loučila s rodiči, což mě unavovalo... Byla to taková klasická tatínkova holčička – už od pohledu.

Celou cestu k jejímu pokoji jsme šli mlčky, já tahal kufry, ona jen jednu malou tašku.

Vztekle a dost unaveně jsem odhodil kufry před dveře pokoje C5 a jako správný poslíček natáhl ruku, že bych chtěl nějaké dýško.

Zasmála se tomu velice tichým smíchem a zavřela přitom oči. „Vtipné," poznamenala upřímně.

S mlasknutím jsem strčil ruku do kapes a byl odhodlaný odejít.

Popravdě jsem už odcházel, když mě však zastavil její hlas. Na patách jsem se otočil a chvíli šel pozadu, ale vážně pomaličku.

„Jak se jmenuješ?" zeptala se s tím úsměvem bělostných zoubků.

„Nicholas Black," zamumlal jsem.

„Já jsem Karin Callitová... Děkuji za kufry" a usmála se ještě více.

„Není za co," pokrčil jsem rameny, otočil se a odcházel.

V té chvíli jsem ještě netušil, že už nic nebude jako dříve.