Mohl jsem si nalhávat všemožné věci. Že nemám city, že nejsem tolerantní vůči lidem, že nemám svědomí nebo stud. Možná to byla pravda, třeba jsem takový byl, ale také jsem byl tím typem vraha a mučedníka, který nezapomínal. Pamatuji si je všechny. Znám jejich jména, tváře, kolikrát i životní příběhy, sny, naděje, poslední slova a bolestné výkřiky.

Nedělalo mě to odlišným?

Možná mě nedělalo odlišným to, že jsem si své oběti pamatoval, ale to, že na rozdíl od jiných vrahů jsem byl jimi pronásledován ve svých snech a pokaždé, když jsem zavřel oči. Jejich tváře zkroucené bolestí, nadávky, prosíky, slzy tekoucí jim po tvářích, litry krve, co smáčely mé ruce... Takto vypadala každá moje noc.

A každé ráno?

S bolestným hrknutím jsem se probudil. Pot mi poléval celé tělo, třásl jsem se a oči vytřeštěné do prázdna. Posadil jsem se, deka se na mě lepila, ruce se mi třásly jako starci a mnohokrát jsem ani pár sekund netušil, kde se nacházím.

Každé dopoledne jsem se však probudil v tvrdé posteli v ledové cele a neúprosném tichu. Nikde nikdo. Žádné zvuky okolí, jen občasné šelestění větru nebo bubnování deště, které jsem slyšel přes vymlácená okna všude okolo. I když okolí bylo i na začátku léta teplé, tak v cele byla celoroční zima... A nejhorší byla kupodivu právě zima. Ořechovi však zima nevadila, proože byl z části medvědem, já si na chlad zvykl již před lety, když se i mé srdce pokrylo tlustou vrstvou ledu a Myšák si zatím nestěžoval. Ale na zimu mu budu muset pořídit teplejší oblečení nebo více dek, pomyslel jsem si a rovnou si i uvědomil fakt, že to samé budu muset udělat pro Teri... Protože byla od včerejšího dne se mnou.

Otočil jsem hlavu do strany na vedlejší pryčnu, ale byla prázdná. Deka odkopaná k nohám a nic víc. Pochopil jsem, že byla Teri pryč. Utekla nebo se vydala prozkoumat věznici? Toť otázka... Doufal jsem však v to, že se šla porozhlédnout po místě, do kterého se dobrovolně uvrtala.

Vylezl jsem z postele, abych se šel přesvědčit, kde se Teri nachází. Boty jsem po většinu časů nenosil a s oblečením jsem měl problém s tím, že jsem si ho nekupoval a to, co jsem měl, mi bylo velké. Moje tělesná hmota se snížila na naprosté minimum, tak mi vše padalo a nic nebylo dostatečné na mojí postavu. Až na jedny kalhoty, v kterých jsem chodil, spal, pracoval a prakticky vše. Nevím, kde skončil můj nátělník, ale koho to trápilo? Prakticky nikoho jsem pohoršit nemohl, jen jsem mohl být odstrašujícím příkladem podvýživy.

Po těle mi naskákala okamžitě husí kůže. Ledový pot se snad okamžitě proměnil v led a tělo se mi dostalo do neskutečného třesu. Veškeré chlupy na těle se mi zježily a cítil jsem podivné vibrace v konečcích prstů na levé ruce. Vibrace se však proměnili v bolest. Bylo to neúprosné, otravné a hlavně jsem pociťoval neskutečnou potřebu do něčeho seknout. Potřeboval jsem vyžít to, co mi bylo nedobrovolně a násilně dáno.

Ale nebylo na kom... V mé blízkosti nebyl člověk, co by si zasloužil, abych své drápy zaryl do jeho stehna, ruky nebo třeba i krku... Existovalo mnoho osob, kterým bych to udělal, ale žádný nebyl v mé blízkosti. Doufal jsem, že pokud zdokonalím svůj plán, tak to koneckonců vyjde a budu to moci udělat, ale to bych musel pochodit věci týkající se mechaniky... A to pro mě bylo španělskou vesnicí.

Pravdou zůstávalo, že jsem mohl lidi zkrátka změnit proti jejich vůli, ale jejich držení by bylo složitější... i když žiji ve věznici. Mohl jsem také sehnat někoho, kdo by myslel podobně jako já a zároveň znal mechaniku, ale bylo vůbec možné, aby se takový člověk na světě nacházel? Asi ne, protože tyhle dvě podmínky byly poměrně složité... A navíc bych tomu člověku nevěřil, protože by nebyl monstrem. Musel být monstrem.

Seběhl jsem bos jedny rozvrzané, kovové shody, nadával přitom na jejich děsivý vzor čtverečků, takže se mi kov neustále zabodával do nohou, ale já botám vážně nehodoval. Alespoň ne doma. A vězení mi bylo domovem.

Sotva moje nohy dopadly na betonovou podlahu, zvedl ke mně zrak Myšák, který seděl na staré židli u stolu. Nohy měl v tureckém sedu, ručkama se držel za kotníky a díval se přitom na malou holčičku, co seděla proti němu na stole.

„Takže Nicholas je tvůj táta?" ptal se jí nevěřícně. Jenom přikývla a zamávala nožičkami ve vzduchu.

Nejspíše si mě nevšimli, protože mluvili dál, jako kdybych tam nebyl. Ale... Teri mě musela cítit... Spíše mě ignorovala nebo byla zaujatá faktem, že z Mickeyho není cítit člověk, nýbrž myš.

„Taky bych chtěl mít tátu jako je on," zafňukal. Nechápal jsem, proč mě Mickey bral stále jako... Hrdinu. Děkoval mi, obdivoval mě, měl mě snad i rád a to i přesto, že jsem se netajil faktem, že z lidí dělám monstra a pár jsem jich nedopatřením zabil. Samozřejmě jsem mu neřekl, že jsem zabil i lidi ze vzteku a pomsty... To nebylo pro dětské uši. Pravdou bylo, že Mickeyho otec, opilec, nebyl dobrým vzorem a tak jsem pro něho mohl být... Vzorem.

„Kdo byl tvůj táta?" zeptala se Teri Mickeyho.

Sklopil posmutněle hlavu. „Hodně pil... A nepracoval. Většinou byl v hospodě s mámou..."

„Proto tě vzal táta k sobě?" zeptala se Teri s nakloněním hlavy zvědavě do strany.

„Slíbil mi, že mi přivede kamarádku...," zamumlal až ztrapněně.

Přistoupil jsem k nim, vyšel jsem ze stínu s rukama v kapsách a po přiblížení položil Mickeymu zlehka ruku na ramena. „A nelhal jsem, že?"

Usmál se, Teri se usmála...

Já se usmál.

•••

Má první vzpomínka na světě je na mé rodiče. Pamatuji si, že jsem seděl v obývacím pokoji, hrál si s dřevěnými figurkami různých exotických zvířátek. Máma byla v kuchyni, otec seděl za mnou v křesle a prohlížel si mě. V té době už svůj výzkum měl, ale byl spíše v teoretické fázi.

Není to záživná vzpomínka, nic se nedělo. Máma akorát přišla do obývacího pokoje, že večeře je hotová. Táta mě zvedl, donesl mě ke stolu, kde mě usadil za jídlo, posadil se na své místo a máma každému nandala porci. Poté se také posadila, dopřáli jsme si dobrou chuť a pustili se do jídla.

V té době však u nás nebylo ještě ticho. Máma s tátou si povídali, mluvili i na mě, krájeli mi maso, které jsem sám neukrojil a odpovídali na mé otázky, které jsem na ně kolikrát u jídla vychrlil.

Vše bylo dokonalé, měl jsem matku, otce, domov, byl jsem nevinným dítětem. Chtěl jsem mít sourozence, stát se veterinářem, chtěl jsem psa a to, aby byla má rodina šťastná.

Pak se můj domeček z karet rozsypal a já najednou seděl ve skříni s vědomím, že v prvním patře domu můj otec zcela mění můj dosavadní život a jiný zase ukončuje.

•••

Po nalezení Ořecha jsem mu svěřil určitý obnos peněz s rozkazem, že má zajet do města více na východ, od toho, kde bydlela Teri, aby koupil nějaké oblečení pro holčičku jeho věku. Jako vždycky nic nenamítal a zmizel.

Měl jsem docela strach z toho, že jsem tam Ořecha poslal. Teri zmizela včera, pátrání po ní muselo být již vyhlášené a pokud byl někdo pozorný, tak si mohl všimnout toho, že se kolem školy nějakou dobu potloukal obří chlap s bílými vlasy a velmi tupým výrazem.

Ale přesto jsem Ořecha do města poslal a čekal na něho hovící si ve svém starém křesle, nohy hozené na stole. Pospával jsem, přemýšlel, snažil jsem se vymyslet, co provedu s tím, aby mě monstra poslouchala.

Ač se počet obyvatel věznice zvýšil o jednoho, tak tam bylo neuvěřitelné ticho. Kde byla Teri s Mickeym? Netušil jsem to po celý den. Kde byl Ořech? Někde... Ujištění, že jsou všichni tři v pořádku, přišlo až pozdě odpoledne, když už slunce pomalu zapadalo. Opíral jsem se o židli, hlavu jsem měl spadlou do strany, bosé nohy hozené na stole a zadek mi sjížděl z židle. Ale spalo se mi pohodlně.

Pak jsem však ucítil, jak do mě něco vráží a přitom tiše bručí. Unaveně jsem rozlepil oči, rozmazaně pohlédl na Ořecha a okřikl ho, ať mě příště nebudí. Sklopil zrak, ale ihned ho zvedl, podal mi igelitovou tašku a nažloutlý papír.

Nejdříeve jsem nahlédl do tašky plné oblečení všemožných barev. „Hodnej kluk," pochválil jsem ho a s těmi slovy už rozevíral přehnutý papír.

Vykoukla na mě Teriina usměvavá fotka s nápisem „Viděli jste mě?"

Bez váhání jsem papír zmuchlal a řekl Ořechovi do očí: „Žádnou takovou holčičku jsme neviděli, že?"

Přikývl a mlčky odešel se sklopenou hlavou hledat něco k jídlu.