Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Kapitola jedenáctá: Ještě čtyři

 Další byl Irwing. Chlápek, kterýho jsem ze všech nenáviděl nejvíce. Byl to hajzl, šmejd, arogantní kretén, co si myslel, že mu patří svět. Bohužel, minimálně jemu patřila tělocvična a síla pravého háku. Hlava mi od jeho rány do obličeje duněla. Měl jsem mžitky před očima a nedokázal dlouho zkoordinovat své pohyby.

Napadl jsem ho u něho doma, kde jsem doufal, že to bude rychlé, protože popadnu nějaký nůž nebo tupý předmět, kterým mu rozmlátím lebku a seberu mu klíč. Jenže on se bránil. Viděl mě, jak ho pronásleduji a čekal, že se mu vloupám v noci do bytu. Přesně to jsem udělal a on to čekal. Já se vloupal a on mě ihned srazil k zemi. Dal mi několik ran do hlavy a přitom dost funěl, zatímco já trpěl jako pes.

„Ty hajzle!" zakřičel na mě ihned poté, co jsem ho kopl do kolene a on musel tedy poodstoupit.

Za těch pár sekund jsem se probral z ran do obličeje, vysunul drápy na své ruce a poukázal je na Irwinga. „Chceš to do krku nebo prdele?" zasyčel jsem se zazubením.

Irwing zareagoval podobně. Vytáhl z poza pasu zbraň. Ráži 22, která mi měla provrat lebku nebo alespoň žaludek. Zvedl ji, namířil mi zbraň na čelo a přitum se nemile zubil. „Vyřídil jsem si tuhle račku ihned, jak jsem tě poznal, parchante. Věděl jsem, že tohle přijde!" zakřičel.

Díval jsem se zbrani do přímo do hlavně, na jedné ruce zbraň spojenou se svým tělem a na té druhé zase svůj štít.

„Dneska umřeš. Bylo ti to souzeno už před lety!" zavrčel na mě Irwing.

Já se mu však vysmál. „Jeden z nás zemře, ale já to nebudu." Načež jsem proti němu vyběhl, ignoroval zbraň namířenou proti mému obličeji a udělal jsem dobře. Irwing nečekal, že se proti němu ihned vrhnu, vystřelil ze zbraně až ve chvíli, kdy jsem vrazil do jeho ruky a hlaveň tak namířil do stropu. Kromě skoro ohluchnutí na mě dopadl i kus omítky.

Ruku bez drápů jsem namířil proti Irwingovu krku, abych ho pod ním mohl chytit a přidusit. Okamžitě znehibněl, jen se snažil nehty zarýt do mého předloktí, což se mu však nevedlo, takže jen držel v pěsti rukáv mého trika a sýpal. Jednou rukou nebyl schopný nabý zbraň, ale já byl schopný seknout ho do prstů a přinutit ho zbraň pro jistotu upustit na zem. Ihned jsem ji odkopl pryč od nás, kdyby se mi náhodou ještě vymanil ze sevření.

Jeho volná ruka se pokusila uhodit mě, ale byl jsem rychlejší a bystřejší. Zabodl jsem své drápy do jeho předloktí co nejhlouběji a kromě zakřičení se také z jeho ruky vyvalilo obrovské množství krve. Zem se začala zaplňovat krví a Irwing se klepal – pochopil to.

Jeho postup ke mně se okamžitě změnil. „Prosím," sténal s rozechvělými rty.

„Choval ses ke mně jako k věci!" vyprskl jsem na chlápka jen o pár let starší, než jsem byl já. „Bodal si do mě jehly, jedy, udělal si ze mě pokusný morče a teprve teď prosíš?" ptal jsem se ho konečně povýšenecky já sám. Poprvé jsem byl mocnější než on.

Drápem na ukazováku jsem se dotkl Irwingovi tváře, zabodl do ní lehce dráp, ale nezpůsobil mu jedinou krvavou ranku. Nechtěl jsem mu zničit obličej... Na to byl moc pěkný. „Jak dlouho trvá vykrvácení z krční tepny? Enderwood lehl ihned na zem a do několika sekund byl mrtvý..."

Zajímalo mě a rovnou jsem tomu týpkovi i způsob smrti navrhoval. Chtěl jsem, aby ho to bolelo. Moc ho to bolelo.

„Minutu," zasípal.

„Zajímavé."

Minutu bylo pro toho bastarda málo. Zatl jsem zuby, podíval se tomu hajzlovi přímo do očí a drápy mu zasekl do stehna. Zase tak slastně zakřičel. A pokračoval jsem. Sjel jsem rkou v ráně níž a tím jeho ránu řádně rozpáral. Řev z jeho úst zněl do té doby, než jsem mu vrazil pěstí a on nespadl na zem. Krvácel jak z nosu, tak i z vážnějších ran na ruce a noze.

Proklínal mě, klel, prosil o pomoc, ale já mu jen pomohl ke smrti. Kopl jsem do něho tolikrát, že jsem mohl počítat praskání žeber a nebylo jich zrovna málo. Nechal jsem toho až poté, co vyplivnul třetí chrchel slin a krve.

Odstoupil jsem od něho, rozbolavělý, zakrvácený od toho parchanta. „Budu to počítat...," ušklíbl jsem se, zvedl ze země zbraň, usadil se s ní na nedaleký gauč a přitom sledoval utrpení Irwinga. Netušil, jakou ránu držet dříve, jestli se pokusit zachránit se nebo proklít mě kletbou všemocnou. Stopoval jsem nástěnnými hodinami čas a jeho momentální čas bylo něco málo přes minutu a půl, když jeho svaly povolily a zůstal nehybně ležet na zemi.

Uchopil jsem do rukou tužku, na malý papírek načmáral čas 1:34, přeložil ho na dvě poloviny a uschoval do náprsní kapsy Irwinga. Jeho klíč jsem sebral z věšáku na klíče, i když mi dělalo potíž sundat ho z kroužku, protože mé do krve okousané nehty nebyly schopné ten kov oddělit od sebe a vyndat tak klíč. Ale nakonec se povedlo a já si tak mohl na provázek na krku nandat už třetí klíč... Stačilo sehnat ještě čtyři.

Už jsem chytal za kliku od Irwingova příbytku, když jsem si uvědomil dvě věci. A jednou z nich bylo to, že bych na klice zanechal otisky. Šel jsem si tedy sehnat nějaký kapesník, kterým bych kliku otevřel a rovnou tak vykonal i druhou věc – nakopl jsem Irwinga do jeho mladičkého obličeje s otevřenýma modrýma očkama. Ten ksicht mu už k ničemu nebyl.

Ještě té noci jsem se vypořádal s veterinářem Songem, kterého mi bylo jako jediného líto. Byl to poměrně dobrý muž, jen se připletl tam, kam neměl. Jeho smrt ho bolet neměla. Prostě usnul. Nejdříve to bylo o vloupání do Songova bytu a neudělat rámus. Tam jsem musel vzít klíče od jho veetrinární ordinace, kterou měl jen dva bloky od domu. Tam jsem si sehnal injekce, které vaše mazlíčky navždycky uspí. Pak jsem se zase musel dostat k Songovi a onu injekci mu dát co nejtišeji a nejopatrněji, abych neprobudil jeho a ani jeho manželku. Vyšlo to. Třeba si budou myslet, že zemřel přirozenou smrtí... Věk na to už měl.

Klíč bylo mnohem těžší najít, ale přesto jsem ho získal. Song ho schovával v šupleti s ponožkama - ostatně jako každý člověk, co měl ěnco důležitého. Šuplík s ponožkama je prostě trezor pro chuďase.

Čtyři klíče jsem měl. Stačilo mi získat ještě tři. A to do rána... Měl jsem na získání dle hodin na náměstí pouze čtyři hodiny. Trochu mě začínal tlačit čas. Song mi to trochu přitížil tím, že jsem musel běhat jak blbeček sem a tam, aby ho to totiž nebolelo. Nebo kdybych se nepatlal s Irwingem, tak jsem mu mohl prostě proseknout hrdlo a neřešit, ale ne... Způsob smrti by se neměl použít dvakrát na různých vraždách.  


Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro