Vzpomínala si, jaký byl život v Edenu. O něčem takovém byste ani nesnili. Milovala všechnu tu přírodu kolem ní, milovala slunce, které vždy hřálo v plné síle a nikdy ho nezastínil ani jeden mrak. Jenže, jestli milovala ještě něco víc, než pocit slunečních paprsků na své kůži, byl to jejich nebeský potůček. Byla to opravdu malá říčka, ale za to voda v ní byla vždy křišťálové průzračná a ona se v ní každé ráno bosa procházela. Byl to takový její rituál. Vždy ráno po probuzení se procházela v mělké říční vodě a poté vyměnila kamenné vodní dno za jemná stébla trávy. Bylo to něco, co měla jen pro sebe. Hodina vždycky po ránu, kdy si mohla užívat trochu volnosti, než se její muž vzbudil a ona se musela podřídit jeho přáním. 

  Nyní seděla u jediné tekoucí vody, která se v Edomu nacházela a snažila se ze svých krásných bílých šatů vyprat všechen ten usazený prach z místní půdy. Voda zde nebyla tak hrozná, jak by se dalo předpokládat, ale za tu dobu, co je tady uvězněna, se v ní ani jednou neprocházela. Jenom ta představa se jí hnusila a při pomyšlení, že by se poté svými krásně hebkými nožkami měla dotknout toho ošklivého štěrku skoro až oranžové barvy, se jí udělalo lehce nevolno. 

  „Již zítra budeme volní, můj drahý," promluvila po chvíli ticha a Asmodeus, který jí dělal společnost, zafuněl. 

  „Tak je to v plánu, má drahá," přitakal Cygnus, který se k ní potichu přikradl před dlouhou dobou a jen pozoroval její činnost. Asmodeus, který nevycítil žádné nebezpečí ze strany bývalého anděla, nic neřekl. 

  „Ty už jsi tu zase?" vyplivla otráveně. Poslední dobou se na její vkus vídali opravdu často. Bývaly doby, kdy se neviděli i celé měsíce a ani jednomu z nich to nevadilo.

  „Opatrně. Víš, že tvá volnost záleží pouze na mně," řekl varovně Cygnus a ona se dala do smíchu. Ani Asmodeus po jeho prohlášení nezůstal potichu a z místa, kde byste běžně nalezli nos, vypustil páru a z otvoru, kde měl nejspíše ústa, vydal zvláštní zvuk, který měl být pravděpodobně smích. 

  „Slyšíš to, synu? Prý to záleží pouze na něm!" zasmála se a postavila se, aby byla s Cygnusem na stejné úrovni. No, aspoň na bližší úrovni, vzhledem k tomu, že byl Cygnus o hlavu vyšší než ona. 

  „Jsi jen bláhová ženská!" vyštěkl se zamračením. 

  „Ty nemáš vůbec tušení, kdo jsem. Pokud je tady někdo bláhový, tak jsi to jenom ty. Opravdu si myslíš, že má svoboda závisí na tobě? Jsi tak pošetilý, pokud tomu věříš! Nezapomínej na to, kdo jsem," řekla zlověstně. Takový hlupák! Po všech těch staletí, které tu spolu strávili, se odvážil jí říct tohle do očí! 

  „Nevím, co ti na to říct. Nakonec jsem pořád anděl a ty jen žena stvořena z prachu země," promluvil klidně a ona by přísahala, že v ten moment se nad nimi stáhla mračna a svět kolem nich nabral rudý odstín. 

„Bacha na jazyk!" procedila skrz zuby a chytla jej za lem košile. „Jsi tak moc hloupý, Cygnusi. Podceňuješ tu malou holku, která by tě mohla zabít. Rozumíš tomu vůbec? Tentokrát už žádná další šance nepřijde. Zabije tě a je konec! Ale jak je libo, klidně si ji dál podceňuj, je to tvoje blbost, ale to by z tebe ještě nedělalo úplného hlupáka. Ne, víš, co z tebe dělá blbce, Cygnusi? Ty podceňuješ mě. A víš jak dopadli ti, co mě podceňovali?" zeptala se chladně, ale Cygnus dál pokračoval se svou hloupostí a vysmál se jí do obličeje. 

  „Dobře, máš mě za blázna, ale co jsi pak ty? Tvou největší silou jsou tvé démonické děti! Bez nich jsi naprosto bezbranná."

  „To jsou jen další pošetilé myšlenky. Víš, neříkám, že pobyt zde s tebou by byl zvláště příšerný, ale že bych si jej nějak užívala také říct nemůžu. Udělej nám oběma laskavost a už mi nechoď na oči. Nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc tebou momentálně pohrdám a jak bych tě nejradši uškrtila hned teď. Nikdy jsi mě neposlouchal a doplatíš na to, tomu věř," řekla bez špetky citu a pustila jej. Asmodeus stál v jejich těsné blízkosti, kdykoliv připravený zasáhnout, kdyby se Cygnus rozhodl nějak ohrozit ženu, která před ním stála.  

  „Říkáš slova, která nemůžeš vzít zpátky," zamumlal a ona se posadil zpátky k pramínku a pokračovala ve své předchozí činnosti. 

  „Nechci je vzít zpátky. Sám si řekl, že žádné srdce nemáš, tak se netvař moc ublíženě, stejně ti to nevěřím. Máš potenciál, to ti neberu, ale jsi příliš zahleděný sám do sebe. Proto si v Nebi své první povstání prohrál, a také proto prohraješ i to druhé."

  „Je to jen obyčejná holka, ksakru! Nemůže mě porazit," vyplivl. V žilách se mu zlostí vařila krev. Nechápal, proč mu tohle říkala. Během těch staletí, co zde oba žili se samozřejmě hádali v jednom kuse, ale tohle bylo z nějakého neznámého důvodu jiné. Zasáhlo jej, jakým způsobem s ním mluvila. 

  „Prostě jen odejdi. Běž si užít poslední chvíle s tou tvou oblíbenou koulí, kterou tak rád nazýváš sluncem. A možná si při tom zkus promyslet tvou zítřejší strategii, nebo zemřeš dřív, než se vůbec stihneš pokusit svrhnout tvého otce."

•••

  Vega šla spát až v brzkých ranních hodinách, neb si z Deovi kanceláře půjčila pár knih o místech vytvořené Bohem. O místech jako byl Eden, Edom nebo i samotné Peklo, kterému se již zítra stane právoplatnou spoluředitelkou. Měla v plánu si přečíst jen pár stránek, ale nechala se unést a četla si ve starodávných knihách tak dlouho, dokud během čtení neusnula. Na dnešek žádné plány neměla, takže mohla spát, jak dlouho chtěla, což také chtěla udělat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu  se z její kuchyně linuly hlasité tóny klasické hudby a to její krásný spánek přerušilo. 

  „Dobré ráno, ospalče. Nebo bych spíše měl říct dobré poledne?" pozdravil ji s úsměvem Dee, který seděl u stolu s hrnkem kávy a dnešními novinami. 

  „Co tady sakra děláš?" zamumlala ospale a dobelhala se ke stolu, aby se mohla posadit. Byla tak unavená, že měla pocit, že pokud by stála byť jen o sekundu déle, nohy by ji zradily a ona by se rozplácla na podlaze. 

  „Přinesl jsem ti snídani," odpověděl s úsměvem na tváři a poukázal na stůl, na kterém byl její oblíbený obložený bagel s avokádem. Hrnek čerstvě filtrované kávy samozřejmě také nechyběl. 

  „Hm, podezřele milé," řekla se zívnutím a okamžitě se natáhla po hrnku s tmavě hnědým až skoro černým nápojem. 

  „Tak to si vyprošuji."

  „Nebuď fajnovka," odfrkla si. Chvíli si vychutnávala ten báječný pocit, který se jí rozlil po celém těle a poté se ihned s chutí pustila do jídla. Dee se schoval za noviny a Vega přemýšlela, jestli stále nespí a tohle není jen sen. Když se totiž pořádně zamyslela, uvědomila si, že nikdy neviděla Dea číst noviny. Ani jednou jedinkrát za celých pět let.

  „Musíme si promluvit," vyhrkl zčistajasna a hudba, která je po dobu snídaně doprovázela, najednou utichla. Dee odložil noviny na stůl a věnoval jí pohled. Vee na něj se zájmem hleděla a on ztěžka polkl. Zítra se to mělo celé odehrát a on jí musel říct pravdu. Jenže jak? 

  Pamatoval si, jak ji našel před pěti lety vyděšenou, jak se schovávala v chodbě pod schody. Byla svědkem smrti svých milovaných rodičů a byla naprosto zlomená. Dee nebyl příliš empatické stvoření, ale pohled na ni jej těžce zasáhl. A tak se rozhodl. Udělal rozhodnutí, že její minulost bude jiná. Dal jí hnací motor a překvapilo jej, jak dobře jeho plán zafungoval. Problém byl, že nikdy nepřemýšlel nad tím, jak bude Vee reagovat, až se stane nesmrtelnou a jeho iluze přestane fungovat.  Jím vytvořená minulost se rozplyne v mlze a ona bude znát její skutečnou minulost. Skutečnost, že oba její rodiče byli zavražděni stvořením tak ohavným, jako byl Asmodeus. A na příkaz koho? Na příkaz ženy, kterou v hloubi srdce miloval i teď. I potom všem, co udělala. 

  A když už jí přizná, že lhal o něčem tak důležitém, jako bylo její dětství, bude jí muset říct, že jí vlastně lhal i o důvodu pro její budoucí život. Nevybral si ji náhodou, proč by to Dee dělal? Proč by se jednoho dne rozhodl, že potřebuje někoho s kým bude vládnout? Neberte to špatně, Vegu si zamiloval a stala se pro něj sestrou, ale prvotní důvod byl prostý. Jako jediná mohla spasit celé Nebe i Zemi. A on ji dostal na starost. Když mu to Gabriel oznámil, myslel si, že je to jen další trest od jeho otce. Ale teď byl za to rád a svým způsobem to bral jako odměnu. 

  „Dee?!" vykřikla Vega a natáhla se přes stůl, aby mu mohla jednu plesknout. 

  „Hej, proč jsi to udělala?" vydechl Dee šokovaně a instinktivně si položil dlaň na tvář, kam jej uhodila, i když ho to popravdě příliš nebolelo.

  „Odmlčel jsi se asi na dvě minuty. Trochu mě to vyděsilo," vysvětlila. 

  „Ach tak, omlouvám se. Nejspíš jsem se zamyslel hlouběji, než jsem chtěl."

  „O čem jsi chtěl mluvit?" zeptala se a on se znovu zhluboka nadechl. 

Tak jo, teď nebo nikdy, snažil sám sebe povzbudit, ale když se jeho oči setkaly s těmi jejími hnědými, znervóznil. 

  „Jen jsem chtěl vědět, jak se cítíš ohledně zítřka. Poprvé uvidíš Peklo!" vyhrkl nakonec a Vee se na tváři objevil úsměv. 

  „Děláš si srandu? Myslím si, že nebudu moci ani dospat! Možná bys mi konečně mohl prozradit, jak to v Pekle vypadá, abych nebyla příliš překvapená. Hádám, že není tak čisté a moderní jako naše pekelná firma na povrchu zemském."

  „No, čisté asi úplně nebude. Je tam obrovská tma, takže hodně věcí nevidíš, ale na to si zvykneš. Všude, kam se podíváš jsou pověšené pochodně, takže tam není úplně černo. Ovšem, na pochodních nehoří obyčejný oheň. V plamenech se mihotá krev hříšníků, takže oheň má spíše karmínovou barvu a příliš světla nepřináší. Co ti mám povídat, zkrátka je to to nejtemnější místo, které bys kdy našla," řekl a Vega na něj chvíli jen hleděla bez mrknutí oka. Pak se ovšem v jejích očích objevily ďábelské jiskřičky. 

  „Vážně musíme čekat až do zítra?!" zakňourala s psíma očima. 

  „Víš, že musíme. Jsou to jen dva dny, to už vydržíš."

  „To se tobě lehko říká, když si tam můžeš zalézt, kdykoliv chceš," řekla trucovitě a ohrnula na něj spodní ret. 

  „Jsem ohromen, Vee, ty, že jsi budoucí spoluředitelka Pekla? Možná bych se měl ohlédnout jinde," dobíral si jí nad jejím dětinským chováním. Ve skutečnosti ovšem byl velice rád, že Vee má i tuhle svou stránku. Nerad by ji navěky věků viděl, jak s vážností vládne Peklu a chytá hříšníky. I když, pořád tu byla možnost, že zítra to bude naposled, co ji uvidí. 

  Zavrtěl nad tím hlavou a napil se ze svého hrnku kávy. Tyhle myšlenky se jej nechtěly pustit a on se jim nemohl ubránit, ať se snažil sebevíc. 

  „Ty pořád naděláš. Půjdu se dát trochu dohromady a můžeme někam vyrazit," řekla a vstala od stolu.

  „Vážně? Copak ty dnes nemáš plány s Aidenem?" 

  „Dneska ne."

  „Hm, co tedy navrhuješ?" 

  „Víš, je to smutné. Celý svůj život žiji v New Yorku, ale nikdy jsem nebyla u Sochy Svobody," řekla hravě a Dee na ní zděšeně vytřeštil oči. 

  „Ani náhodou!" vykřikl, ale Vee už zmizela ve svém pokoji  a táhl se za ní jen její zvonivý smích.