Kapitola třináctá: Strach seká hlouběji než meče
Bylo tomu již pět let, co znala samotného Ďábla, ale nikdy se jí nestalo nic tak podivného, jako to co se jí dělo teď. Pamatovala si, že byla v kavárně, a že si k ní přisedl Aiden. To, co se dělo potom, má v mlze. Takže neměla nejmenší tušení, jak se u všech svatých ocitla v svém starém domě.
„Dee?" křikla, ale žádné odezvy se jí nedostalo. Dům vypadal stejně, jak si ho pamatovala, ale zároveň působil chladně. Byl zahalen do tmy a jen občas byl zvenčí osvícen blesky. Lhala by, kdyby řekla, že necítila, jak jí po zádech přejel mráz. Ne příliš příjemný pocit se usadil v celém jejím těle a ona se bála udělat sebemenší pohyb.
Bylo to zvláštní. Už pět let chytala ty nejhorší lidi, kteří páchali zločiny, které byste si nepředstavili ani v tom nejšílenějším snu, ale nikdy při své práci nepocítila sebemenší záchvěv strachu. Ani jednou jedinkrát. A teď měla pocit, že ji strach přímo ochromil.
„Pojmenujeme ji po tobě, lásko. Budeme jí říkat Vega, neb je to ta nejjasnější hvězda Lyry. Bude to náš nejjasnější bod v životě. Miluju tě, Lyro," ozvalo se najednou a Vega leknutím poskočila. Ten hlas moc dobře znala. Patřil jejímu zpropadenému otci.
„Má stejně hnědé oči jako ty, drahý. Je ti tak moc podobná."
„Mami," vydechla překvapeně Vee a rozběhla se nahoru po schodech do ložnice svých rodičů, ale ta byla prázdná stejně jako předsíň.
„Lyro! Naše malá hvězda právě udělala její první kroky!" promluvil znovu mužský hlas a Vega velmi rychle zapomněla na strach, který ještě před pár vteřinami sídlil v každé části jejího těla. Místo strachu teď cítila vztek. Byla si naprosto jistá, že to byl hlas jejího otce, ale něco na něm znělo jinak. Tenhle hlas byl vřelý a příjemný. Hlas Jakea, který si pamatovala byl ostrý a nebyla v něm slyšet ani kapka citu. Byl chladnější než led.
„Jednou ozáříš celý svět, tím jsem si jistá."
„Mami!" vykřikla a tentokrát zkusila svůj pokoj, ale ani v něm nepochodila. Nakonec musela oběhnout celý dům, aby si uvědomila, že hlasy vycházely ze zdí domu.
„Škola se ti bude líbit, uvidíš. Najdeš si tam spoustu kamarádů."
„To už stačí!" vyjekla, když znovu slyšela Jakeův hlas. Musela přijít na to, co se stalo, když odešla z té kavárny. Její hlava s ní hrála zvrácenou hru a ona v tom nehodlala pokračovat. Cítila se, jako by jí někdo vrazil nůž do zranění, které už se zahojilo. Připadala si jako by se ocitla ve svém vlastním pekle.
„Vím, že teď to bolí, ale paní doktorka tě té bolestí zbaví, broučku. Slibuju, a víš, že táta své sliby plní."
„Prosím, přestaň! Ty nejsi můj otec!"
V očích ji štípaly slzy, ale ona nehodlala kvůli tomu bastardovi brečet. Otočila se na patách a zamířila si to rovnou ke vchodovým dveřím. Přepadl ji pocit déjá vu, když se rukou dotkla ledové kliky. Jenže tentokrát se za dveřmi Dee neobjevil. Ne, tentokrát totiž ty dveře ani nešly otevřít. Lomcovala s klikou se vší svou silou, ale dveře se nehnuly ani o milimetr.
Byla vězněm ve svém starém domě.
Byla vězněm ve své vlastní hlavě. A hlava byla a vždycky bude náš největší nepřítel.
„To je pěkný obrázek! Jsem si jistá, že tatínek z něj bude mít velkou radost."
„Je to lež, je to jen lež. Soustřeď se, Vego. Tohle není tvůj život," mumlala si pro sebe stále dokola, jakoby to byla její osobní mantra. Jakoby si snad myslela, že když to zopakuje vícekrát po sobě, tak ji to odsud dostane.
„Byl to dlouhý den, hvězdičko. Čas jít do postele."
„Není to pravda," vzlykla a opřela se zády o dveře, po kterých následně sjela dolů na zem. Nikdy by neřekla, že slyšet něco tak pěkného, bude její noční můra. Že jí to bude způsobovat tolik bolesti.
„Přestaňte dělat blbosti a pojďte dovnitř! Udělala jsem vaše oblíbené palačinky."
Hlavu si opřela o kolena a nechala slzy volně stékat po její tváři. Nemělo cenu se tomu bránit. Nikdo krom ní tady nebyl a ona to ze sebe potřebovala dostat. Potřebovala, aby ta bolest, kterou právě cítila, byla pryč. Tolik si přála, aby tady s ní teď byl Dee. Aby se objevil stejně, jak to udělal před pěti lety a odvedl ji odsud pryč.
„Holky! Koupil jsem letenky do Severní Dakoty. O víkendu vyrážíme za dobrodružstvím."
Celé to bylo špatně. On s nimi nikdy nikam nejel. A ona za to byla ráda. Byla vděčná za víkendy, kdy ji maminka odvezla pryč a strávily spolu čas jen ony dvě.
Zvedla hlavu a rukávy si otřela slzy. Když její zrak přestal být rozostřený slzami, pohleděla před sebe a její dech se zadrhl. Přímo před ní stálo stvoření, které nikdy v životě neviděla a rozhodně by se bez toho obešla. Velmi opatrně se zvedla se zády stále opřenými od dveře. Příšera k ní byla otočená zády, takže alespoň to bylo malé plus. Strach si rychle našel cestu zpět. Nemyslela si, že někdy za celý svůj život byla vyděšená tak, jako byla teď.
„Snídaně!" ozval se hlas její maminky, ale tentokrát bylo poznat, že pochází z kuchyně. Ze shora byl slyšet dupot a Vega byla velmi překvapená, když uviděla svou mladší verzi seběhnout do kuchyně. Ovšem nebyla sama, kdo to viděl a to nehezké stvoření se rozešlo za ní. Vega neváhala ani sekundu, než jej následovala.
A tam byli.
Seděli v kuchyni u jídelního stolu, každý z nich měl úsměv na tváři a vypadali jako šťastná rodinka. Jake políbil její maminku na tvář a pak se začetl do novin, zatím co Vega jim vyprávěla, co všechno ji ten den čeká. Věděla, že to nebyla skutečnost, ale jen pěkný sen. I tak se neubránila výkřiku, když to rohaté monstrum natáhlo svůj ohavný pařát k jejímu otci.
Scéna kolem ní se ztratila v mlze a ona se znovu objevila u vchodových dveřích. Zhluboka se nadechla a roztřesenou rukou sáhla na kliku a pomalu otevřela dveře, za kterými stál jediný člověk, který ji z tohohle mohl dostat.
„Je čas, pojď se mnou," řekl a natáhl k ní ruku, kterou velmi rychle a ráda přijala. Hned jak se jejich ruce dotkly, Vee se cítila v bezpečí. Všechna bolest a strach, se rozplynuly pryč.
„Mundus vult decipi, ergo decipiatur. A nihilo nihil. A posteriori. Abyssus abyssum invocat. Ante portam inferam. Mundus vult decipi, ergo decipiatur," zamumlal Dee a než se Vega stihla zeptat, co to znamená, obklopila ji tma.
•••
Dee seděl vedle ní na posteli a s obavami vepsanými ve tváři ji pozoroval. Jednu ruku držel nad jejím obličejem a hrál si s jejími vzpomínkami. Necítil se dobře a v žádném případě z toho neměl radost, ale byl přesvědčený o tom, že to musí udělat.
„Ach, Vee. Já vím, že tě to bolí, ale ještě nejsi připravená na to, znát pravdu. Ještě ne," zašeptal a pokračoval ve své práci. Když ji našel v bezvědomí ležet v tom výtahu, jeho srdce puklo. Byl to pohled, který rozhodně vidět nikdy nechtěl. Ne, když se jednalo o ni.
Věděl, že za tři dny stejně bude konec. Ale pokud ji mohl před pravdou ty tři dny ještě ochránit, udělá to. Pro ni udělá všechno.
„Mundus vult decipi, ergo decipiatur. A nihilo nihil. A posteriori. Abyssus abyssum invocat. Ante portam inferam. Mundus vult decipi, ergo decipiatur," zamumlal latinsky a stáhl ruku pryč. Vega teď poklidně ležela a nejevila žádné známky bolesti, což znamenalo, že jeho iluze zabraly. Tentokrát to trvalo velice dlouho a v jeho hrudi se usadil nepříjemný pocit, když ji musel po celou dobu sledovat, jak se svíjí v bolestech. S povzdechnutím ji políbil na čelo a zvedl se, aby se mohl posadit zpátky ke svému stolu, kde měl rozdělanou práci.
Od včerejšího večera nedělal nic jiného, než že studoval všechny starodávné knihy, které měl ve své knihovně. Snažil se najít cokoliv, co by mu, respektive Vee, pomohlo vyhnout se střetu s Cygnusem. Začínal se bát, že podcenil svou roli mentora a vůbec na to Vegu nepřipravil. Pořád si říkal, že je to ještě daleko. Že je času dost, ale teď když to bylo na dosah, čas se stal luxusem, který neměli. Nemohl spoléhat na Gabriela a ostatní. Koneckonců, jeho bratr měl pravdu. Mohli se jej pokusit zdržet, ale nikdo z nich tomu příliš nevěřil.
Proto se uchýlil k tak zoufalým činům, jako byla prastará magie, která by mu pomohla ochránit Peklo. Pokud by našel silné kouzlo, které mu umožní kolem Pekla vytvořit obří bariéru, mohli by s Vegou žít poklidný život. Nemusel by se bát, že o ni přijde. Problém byl v tom, že magie silná natolik, aby odvrátila sílu proroctví, neexistovala. Jejich střet byl nevyhnutelný, ať se mu to líbilo nebo ne.
Dee vztekle odhodil knihu, která s ránou narazila do zdi a s další ránou skončila na podlaze.
„Co ti ta kniha udělala?" zamumlal dívčí hlas a Dee se překvapeně podíval na Vegu, která nyní rozespale seděla na posteli. Nečekal by, že se probudí tak brzy.
„Nedala mi odpověď, kterou jsem chtěl," povzdechl si a jedním lusknutím prstů, vrátil knihu do knihovny. „Jak se cítíš?" zeptal se starostlivě. Nesnášel se za to, že jí působil bolest, ale byl přesvědčený o tom, že je to nevyhnutelné.
„Divně. Pamatuji si, že jsem byla ráno v kavárně a pak se mi udělalo hrozně špatně. No, a další věc, kterou vím je, že jsem se probudila tady," odpověděla. „Povím ti, že to nebyl žádný příjemný zážitek. Nemám tušení, co to bylo."
„Myslím, že tě vyčerpala iluze, kterou jsi včera dělala. Přece jen to byla zatím tvá největší iluze a zakryla si s ní dva lidi. A když k tomu připočteme počet lidí, které jsi tomu přinutila uvěřit..." řekl odpověď, kterou si předem přichystal a doufal, že mu to Vee uvěří.
„Počkej, ty o tom víš?!" zeptala se překvapeně.
„Jistě, že ano. Jsem Ďábel, Vee. Vím o všem, co se děje."
„Takže víš i o Aidenovi?" zamumlala opatrně a on se povzdechl.
„Ano, vím i o něm."
„Nic jsi neřekl," řekla nechápavě.
„Protože už mě nebavilo se hádat, Vee. Jsi dospělá a já ti nemůžu zakazovat se s někým stýkat. Dělal jsem to pro tvoje dobro, ale ty naše hádky mě unavovaly."
„Takže, co jsi vlastně hledal?" zeptala se, aby změnila téma. Směr konverzace se nebezpečně moc přibližoval k vyjádření jejich citů. A to ani jeden z nich nedělal příliš rád.
„Snažil jsem se najít způsob, jak více zabezpečit Peklo."
„Co tím myslíš? Vždyť je to jedno z nejvíc zabezpečených míst, které existují."
„Jeden si není nikdy jistý," řekl a Vega se uchechtla.
„Jakoby se snad někdy podařilo nějakému hříšníkovi utéct."
„To sice ne, ale zapomínáš na jednu podstatnou věc. Lidé nejsou jedinými obyvateli Pekla," připomněl jí a ona se zamračila.
„Chceš tím říct, že se dá z Pekla utéct?"
„Stává se to jen zřídka, ale zrovna včera jeden démon unikl. Držel jsem ho pět let a rozhodně jsem měl v plánu nechat ho tam zavřeného mnohem déle. I když místo, na které se vrátil se od Pekla příliš neliší."
„Vrátil se k ní, že? Démoni jsou její děti, pokud si dobře pamatuji."
„Ano, vrátil se do Edomu."
„Jak je možné, že démoni utéct mohou a lidé ne?"
„Peklo bylo vždy určeno pro lidské hříšníky. Pokud chceš někde zavřít bytost, která není lidská, jsou k tomu navržena místa, jako je Edom. Jenže ani ty ti bohužel nezaručí, že uvězněný tam bude navěky. Občas se objeví skulinka."
„Hm, to je opravdu zajímavé. Ráda bych si o tom, něco přečetla, pokud máš o něčem takovém knihu. Ale teď mám hlad, takže navrhuji zajít si na večeři. Přijde mi, že jsme nikde nebyli celé věky."
„Neříkej, že ti má společnost chyběla," poškádlil ji.
„Večeře se mnou. Přijmi, nebo nech být," řekla otráveně a Dee se musel zasmát.
„To je nabídka, která se neodmítá."
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro