Dee nemohl uvěřit tomu, že se nyní nacházel na trajektu, který mířil na Ostrov svobody. Byl ležérně opřený o zábradlí a s těžkým srdcem sledoval vzdalující se Manhattan. Loď byla přeplněna turisty a on sem oblečen ve svém černém obleku příliš nezapadal. Ovšem i přes jeho nepohodlí, se rozhodl, že dnešní den si s Vegou užijí jako by to měl být jejich poslední den v životě. S čímž nebyl daleko od pravdy. Možná, že to jejich poslední den v životě byl. 

  Odtrhl zrak od pevniny a podíval se na Vee, která stála po jeho pravici a stejně jako on se opírala o zábradlí. Ona však s širokým úsměvem na tváři sledovala přibližující se Sochu Svobody a Dee mohl říct, že si dokonce užívala jarní vánek, který si hrál s jejími sněhově bílými vlasy. Což upřímně nechápal. Kdyby byl na jejím místě, už dávno by si vlasy smotal do drdolu, aby mu nelítaly všude po obličeji, ale on už se za pět let, co ji znal, naučil, že ona pocit větru ve svých vlasech milovala.

  „Dee! Nebuď pořád tak vážný a užívej si trochu," řekla Vee s úsměvem, když se na něj otočila a všimla si, že byl lehce ustaraný. On se tvářil vážně skoro pořád, ale v posledních dnech jí také připadal dost unavený a strhaný, a kdyby nevěděla, že to není možné, řekla by dokonce, že o pár let zestárnul. 

  „Já a vážný? O čem to mluvíš? Vždyť já jsem samá zábava," řekl s menším úšklebkem na tváři, aby zamaskoval své pravé pocity. 

  „Kdysi ano, ale ne v poslední době. Mám trochu pocit, že je to moje vinna," zamumlala a sklopila zrak na vodní hladinu, která pod pohybem lodi vířila. 

  „Jak to myslíš?" vyhrkl překvapeně. 

  „Začal si být jiný po celé té záležitosti s uprchlým hříšníkem a Aidenem."

  „To je pouhá shoda náhod," řekl možná až příliš rychle, neb mu Vee věnovala zkoumavý pohled. Byl to sice Ďábel, ale ani on se necítil extra dobře pod jejím ostrým pohledem. Měl pocit, že pokud jen špatně mrkne, Vee mu ublíží. Ve vrhání pohledů byla vážně excelentní. 

  „Opravdu? Protože chci, abys věděl, že ať už mezi mnou a ním bylo cokoliv, je to minulost-"

  „Počkej, počkej. Mezi vámi něco bylo?!" přerušil ji hrubě. Vždyť mu celou dobu tvrdila, že byli jen přátelé!

  „Nebylo. Potenciálně mezi námi v budoucnu něco být mohlo, ale řekla jsem mu, že k tomu nikdy nedojde. Přiznávám, že když jsi mi tehdy řekl, že láska je privilegium, které my nemáme, zaskočilo mě to způsobem, jakým bych nikdy nečekala. Víš, že nejsem vyloženě typ pro lásku, ale po tvých slovech jsem se rozhodla, že bych chtěla aspoň na chvíli poznat čeho se vlastně vzdám. Včera mě pozval na rande a mně došlo, že jsi měl pravdu. A pomyslela jsem si, že nemá cenu si zbytečně ubližovat kvůli chvilce lásky. Dává ti to smysl?" 

  „Dává. A chci ti říct, že jsem na tebe hrozně pyšný. Rozhodnutí, které jsi udělala bylo těžké, ale nakonec správné," řekl a jednou rukou ji objal kolem ramen, načež si Vee opřela hlavu o jeho paži.

  „Dee? Já vím, že ji pořád miluješ," zašeptala jemně a jemu se na moment zadrhl dech v hrdle. Srdce mu bušilo takovou rychlostí, jako by právě doběhl maraton. Doběhl právě maraton? Na chvíli  byl dezorientovaný a zapomněl, kde se nacházel. 

  „Co?" řekl jen nakonec. Vyslovit i tohle jedno jediné slovo mu ovšem dělalo problémy. Před očima se mu znovu objevila Lilith a on pohlédl do jejích oříškově hnědých očí, které tolik zářily. 

  „Já to vím, Dee. Přede mnou své city skrývat nemusíš."

  „Mýlíš se. Pokud se jedná o tyto konkrétní city, musí zůstat pohřebné hluboko v mém nitru. Říkal jsem ti, že láska na mě působila jako opium a já už znovu nechci přijít o své smysly. Nechci být v něčí moci," vysvětlil s tíživým pocitem na hrudi a zavrtěl hlavou, aby obrázek krásné ženy dostal pryč ze své mysli. Teď se tím nemohl rozptylovat. Byla to minulost. 

  „Mrzí mě to. Možná jsi Ďábel, ale zasloužíš si jen to nejlepší z celého světa," řekla, aniž by tušila, co těmito slovy způsobí.

  „Konec depresivních řečí. Dnešek si užijeme!" řekl s úsměvem na tváři a hned na to dopluli na Ostrov svobody. 

  „Tak s tím souhlasím!" 

  „Skvěle, počkej tady a já půjdu obstarat lístky. Předpokládám, že malá iluze by měla udělat své," řekl, když vkročili na pevninu a hned se odebral směrem k pokladnám. 

   Možná jsi Ďábel, ale zasloužíš si jen to nejlepší z celého světa. A tady to bylo. Byl Ďábel a Vega byla možná jediný člověk, který jej považoval za dobráka. Za muže světla, kterým byl, když pobýval v Nebi. Všichni ostatní lidé, kteří v jeho existenci věřili, jej měli za zloducha. Za čiré zlo. A jeho to trápilo. On býval Jitřenka! Nosíval lidem světlo a oni za něj byli vděční. Kdysi míval uznání, ale teď to jediné, co dostal za své jednání bylo pohrdání a nenávist. Čím si tohle zasloužil? Vždyť on jim pomáhal! 

  Sžíralo jej to ve dne v noci, ale on se s tím naučil žít. Přišlo mu to sice dost nemístné, ale co mohl od těch bídných stvoření více očekávat? Co jej tížilo mnohem více bylo to, že nakonec budou mít pravdu. Den co den strávil ve strachu, že se z něj stane monstrum, za které ho všichni mají. Peklo bylo místo, kam nikdo nešel dobrovolně. Bylo to místo tak temné, že i ten nejmenší plamínek světla byl navždy umlčen. A on tím světlem býval. Co když i to poslední dobré, co v něm je, bude navždy umlčeno? Prvních pár staletí v Pekle bylo hrozných. Nesnášel to tam. A teď? Peklo se stalo jeho domovem a on si své vládnutí užíval. 

  Při tom by stačilo, aby lidé otevřeli oči a uvědomili si, že on byl na jejich straně. On je zbavoval špíny a infekce. On přece nikoho nenutí, aby páchal činy kolikrát tak ohavné, že i on sám je znechucen bezcitností některých osob. Stačilo, aby viděli, že je v něm dobro a pak by jej v sobě mohl vidět i on sám. Jenže myslet si, že se tohle stane by od něj bylo naivní. Koneckonců, když nemáte rádi sami sebe, jak to můžete chtít od ostatních? 

  Když se konečně přestal zabývat těmito myšlenkami, obstaral lístky, jak Vee slíbil a vydal se zpátky za ní. Asi by ani neměl být překvapený, že ji nenašel stát na místě, u kterého ji zanechal osamotě. Kdy se taky stalo, že by jej Vega v něčem poslechla? Doufal, že aspoň zítra jej poslechne, neboť zítra půjde úplně o všechno. 

  Zamyšleně sledoval Manhattan na druhé straně, když jeho tělem projela vlna energie, kterou moc dobře znal. Vega vytvořila iluzi. Jednalo se sice o opravdu malou iluzi, ale i tak to Dee cítil. A tak ji mohl bez problému najít. Stačilo následovat proud energie. Nakonec ji našel u zadní části Sochy Svobody. Prostředí se kolem něj ohnulo, když vstoupil do iluze. A právě v ten moment Vega přetáhla nějakého chlápka obřím kusem dřeva po hlavě. Ten se svalil na zem jako hadrová panenka a Dee zůstal na pár vteřin šokovaně stát na místě bez sebemenšího pohybu. 

  „Tys toho chlapa právě praštila do hlavy," informoval ji a trochu i čekal na její potvrzení. Třeba už jen z toho všeho, co se poslední dny dělo, bláznil a ve skutečnosti Vee nikoho neomráčila. 

  „Uznávám, že to nebylo nejchytřejší řešení, ale zaslechla jsem ho, jak mluví o nějaké bombě a zpanikařila jsem," vysvětlila a Dee přešel k nehybnému tělu. Musel říct, že již od pohledu se jednalo o pofidérní individuum. Rozepnul mu mikinu a ani nebyl překvapený, když se pod kusem látky opravdu nacházela bomba se spuštěným odpočtem. Jedním lusknutím prstů odpočet zastavil. 

  „Hádám, že výlet nahoru se odkládá," prohlásil s pohledem upřeným na hlavu majestátní sochy. 

  Vee si povzdechla. „No, budeme žít věčně, takže se tady můžeme zastavit kdykoliv budeme chtít. Hlavní je, že jsme zabránili atentátu," zamumlala lehce zkroušeně. Byla ráda, že toho chlápka zarazila, nakonec ona ještě nesmrtelná nebyla, takže by mohla přijít k úrazu, nebo i hůře. Jenže ona se opravdu těšila, že s Deem podniknou tenhle výlet, který měl být normální. Prostě typický rodinný výlet. 

  „Co jsi vytvořila za iluzi?" 

  „Jen si povídáme," odpověděla prostě. Byla to ta první věc, která ji napadla. A taky to byla ta nejjednodušší věc. 

  Dee se porozhlédl okolo nich, a když zjistil, že se nikdo nedívá, rychlým pohybem ruky změnil iluzi, takže okolní svět je nyní neviděl vůbec. Jakoby tam nikdy ani nebyli. 

  „Chyť se mě," poručil ji, když jednou rukou chytil chlápka, který stále ležel na zemi a druhou ruku natáhl k ní. Vega udělala, jak jí bylo řečeno a mrknutím oka se scenérie kolem nich změnila. Už nic více nestáli na ostrovní půdě. Ne, nyní byli zpátky v jejich akciové společnosti. Konkrétně u Dea v kanceláři. 

  „Co to sakra bylo? Jak jsi to udělal?" vyjekla překvapeně. Povolila stisk ruky a vymanila se z jeho sevření, aby mohla o pár kroků ustoupit. 

  „Přemístil jsem nás," řekl a lusk prsty, čímž poslal bezvědomého muže do útrob Pekla.

  „A to jako umíš od kdy?!"

  „Od doby, co jsem byl stvořen. Všichni andělé to umějí."

  „Zajímavé, že jsi se o tom nikdy nezmínil," odsekla frustrovaně Vega. Na druhou stranu to vysvětlovalo spoustu jeho záhadných objevení se. 

  „Nerad to používám. Prakticky vůbec," zamumlal se rozešel se ke dveřím, které vedly do jeho vyhřátého domova. 

  „To je fuk. Pojďme radši potrestat toho atentátníka," řekla a následovala jej. 

  „Ha, dobrý pokus, ale víš, že ty těmito dveřmi můžeš projít až zítra," připomněl jí s menším úšklebkem na tváři. 

  „Kazíš mi všechnu zábavu," odfrkla si a šla se posadit za jeho stůl. Z kapsy od kalhot vytáhla mobil a už mu nevěnovala více pozornost. Ještě chvíli ji pozoroval, než si byl plně jist, že neudělá nějakou hloupost, třeba že jej nebude následovat, a prošel dveřmi. 

  Ničím se nezdržoval a přešel rovnou k místu, kde se nacházelo atentátníkovo nové bydlení. Muž stále nebyl při smyslech. Vega ho musela praštit opravdu pořádně. Dee jej pozoroval s nechutí ve tváři a položil mu ruku na obličej. 

  „Podíváme se, jaká je tvá nejhorší noční můra," promluvil a ponořil se do jeho myšlenek, „odpálit bombu u Sochy Svobody? Že se nestydíš! Za to ti dám tisíc přenádherných let, kdy budeš každý den  trávit ve svém nejhorším strachu. Každý den. Znova a znova. Tak mi pomoc a ukaž mi tvou nejhorší noční můru." 

  Jakmile našel myšlenku, kterou hledal, hříšníkův trest započal a on se s klidnou hlavu přesunul ke svému trůnu. Ovšem hned, jak se na něj usadil, čekalo jej jen další nemilé překvapení. Tyhle dny byly vskutku náročné. 

  „Kaifáši, tvá společnost se mi zrovna teď poněkud nelíbí," oznámil černému hadovi, který se mu plazil před trůnem. V hadových očích se objevil záblesk strachu. 

  „Můj pane, sss, nemohu splnit váš rozkaz, sss," zasyčel tiše. Možná to byl had, ale bál se hněvu svého pána. 

  „Nějak ty nerozumím, Kaifáši. Dostal si na starost hlídat pouhého smrtelníka. Primitivnější úkol už jsi snad ani dostat nemohl!" procedil skrz zuby Dee. Ta nesmírná troufalost! Klidně se tu objeví a bude se vzpírat jeho rozkazům. 

  „Nemohu se k němu, sss, přiblížit. Je kolem, sss, něj andělská energie, sss," sdělil Kaifáš důvod neschopnosti splnit pánův rozkaz. 

  „No to je ale pěkná pitomost, Kaifáši. Myslíš si, že bych si nevšiml, kdyby kolem něj byla byť jen sebemenší andělská energie?! Zpochybňuješ mě snad?" 

  „Jen říkám, co jsem, sss, viděl, můj pane, sss," zasyčel had, který se nyní samou nervozitou vlnil. 

  „Kliď se mi z očí, než tě přetrhnu na dva kousky! Budeš jej sledovat z takové vzdálenosti, ze které budeš moci, je ti to jasné? Nechci tě tu vidět, dokud tě sám nepřivolám zpět. Rozumíš mi?!"

  „Ano, pane, sss. Kaifáš už nezklame, sss," sykl vděčně a Dee jej poslal pryč. Kaifášovo tvrzení nedávalo ani v tom nejmenším smysl. Všiml by si, kdyby kolem toho hloupého kluka byla andělská energie. Možná, že Gabriel na něj seslal jakési ochranné kouzlo poté, co se viděli v parku. 

  Nechápal, proč by to jeho bratr dělal, ale momentálně to bylo jediné přijatelné řešení. Bylo to řešení, kterému se rozhodl věřit, neboť na další teorie neměl čas.