Dee často vzpomínal na její oříškově hnědé oči a její kouzelný úsměv, který vždy patřil jen jemu. Byla to jeho druhá největší zrada v životě a on si nepřál zažít další. Slepě uctíval svého otce a jak to dopadlo už všichni víme. Poté se zamiloval do Lilith a na chvíli si myslel, že by na všechnu tu zášť, kterou ke svému otci přechovával, mohl zapomenout. Nikdy se nesmířil s tím, co mu udělal, ale měl po svém boku Lilith a na malou chvíli byl zase šťastný. Jenže ani zde se nevyhnul zradě. Byl oklamán a zneužíván tou, kterou považoval za lásku svého života. A to jej bolelo víc, než zrada ze strany otce. 

  A teď, když pozoroval jeho milovanou Vegu, jak tráví čas s Aidenem, obával se, že bude opět zrazen. Ne, že by si myslel, že by jej Vega dobrovolně opustila, ale moc dobře si pamatoval, jak na něj láska působila. A pokud Vega byla pod stejným kouzlem jako on, kdo jí zabraní v tom, aby od něj odešla a žila normální život? 

  „Myslel jsem, že už tě neuvidím," řekl, ale pohled od dvojice, která seděla na trávě v bezpečné vzdálenosti od něj, neodtrhl. Bál se, že pokud by se třeba jen na sekundu podíval jinam, Vega by byla pryč. 

  „Tak zněl plán, ale věci se mění." 

  „Mám se vůbec ptát?" 

  „S Michaelem a Natanaelem je to občas k nevydržení. Potřebuji rozptýlení."

  „Milé," odsekl. Všem jim ubíhal čas, ale nikdo nedělal nic, aby přicházející katastrofě zabránil. Ne, všichni se rozhodli, že to nechají na dvacetileté holce, protože to tak bylo vepsané ve hvězdách. A nezáleželo na tom, že s tím Vee neměla v prvé řadě vůbec nic společného, ale tak to prostě bylo. Nebe vždycky nechalo řešit své problémy smrtelníky. Nejspíš to bylo tím, že obyvatelé Nebe byli příliš honosní na to, aby si ušpinili ruce. 

  „Nemusíš ji sledovat. Cygnus se ven nedostane dřív, než je určeno."

  „Jak si můžeš být tak jistý? Protože tak to řekly hvězdy?"

  „Dneska jsi nějaký kousavý," zamumlal Gabriel a zkoumavě si jej prohlédl. Lucifer byl opřený o strom, ruce v kapsách od kalhot a pohled ani na desetinu sekundy neodtrhl od jeho chráněnky.

  „Za dva dny může být člověk, na kterém mi momentálně záleží v mém životě úplně nejvíce, mrtvý. Takže ano, Gabriely, jsem kapku nevrlý. Její tělo sílí a připravuje se na věčný život, a ty víš moc dobře, co to znamená. Má iluze slábne. Budu jí muset říct pravdu nejen o jejím osudu, ale i pravdu o její minulosti. A aby toho nebylo málo, musel se do toho přimotat tenhle bídný človíček, kterého bych nejradši osobně stáhl z kůže a na celou věčnost jej nechal hnít u nás v Pekle," procedil skrz zuby naštvaně a konečně svému bratrovi věnoval pohled. 

  „Páni, máš toho opravdu hodně na talíři, bráško, nebudu ti lhát. Ale musím říct, že nejvíce mě zaujala ta poslední část."

  „Přál bych si, abych byl jen paranoidní, Gabriely, opravdu ano. Jenže tenhle kluk je pro mě úplně nečitelný a to se mi nelíbí. Ne v době, v které se právě nacházíme," povzdechl si. Nelíbila se mu možnost, že se by se do něj Vega zamilovala, ale s tím by se smířil. Nakonec. Co jej doopravdy trápilo bylo to, že ten kluk byl pro něj naprostá záhada. A to se mu nikdy nestalo. On byl Ďábel! Číst v lidech byla jeho každodenní práce. 

  „Možná si jen rozrušený. To se stává i těm nejlepším z nás, ale nemusíš se bát. Nemůže to být nikdo od Cygnuse. Z Edomu nemůže nikoho kontaktovat a jen hrstka z nás ví, kdy se má vrátit. Je to jen pozemský kluk, Lucifere."

  „Asmodeus unikl," řekl a úplně se tím dostal k jinému tématu konverzace. Věděl, že Gabriel má pravděpodobně pravdu. V poslední době nebyl příliš soustředěný a Aiden nevypadal jako někdo, kdo by mohl někoho ohrozit. 

  „A? Je to démon, to se stává."

  „Nepochybuji o tom, že se vrátil do Edomu. A to mě donutilo přemýšlet. Pozastavili jsme se někdy nad faktem, že ti dva tam jsou zavření spolu?"

  „Je to velké místo, Lucifere. Prosím, nezačínej to teď komplikovat ještě více, než už to je. Vím, že ty city k ní stále máš, ale teď je musíš nechat pohřbené hluboko ve tvém nitru víc, než kdy jindy. Ona tam zůstane, o to se postarám. Cygnuse zastavit nemůžeme, ale ji ano. Už nikdy nespatří světlo našeho světa. Rozumíš mi?" 

  „Nepodceňujte ji, Gabriely," řekl varovně a Gabriel se uchechtl.

  „Všichni víme, jak to minule dopadlo, ale nic to nemění na faktu, že je to jen obyčejná žena. Pokud sis jen na vteřinu myslel, že by se mohla dostat ven..."

  „Obyčejná žena, která je čirou náhodou matkou všech démonů. Její děti ji milují a udělají pro ni cokoliv. Nevím, jestli tomu rozumíš."

  „Zvážím tvé obavy, bratře. Mimochodem, Vega a ten kluk už dávno odešli," řekl a Dee se podíval na místo, kde před tím seděla zmiňovaná dvojice, ale už tam nikdo nebyl. 

  „To jsi mi to nemohl říct dřív!" zamumlal naštvaně, ale když svůj pohled přesunul zpátky na Gabriela, našel jen další prázdné místo. A tak s malým povzdechnutím zmizel i on sám. 

  Místo parku se teď nacházel na nejtemnějším místě, které byste mohli najít. Obklopovala jej ta nejčernější tma, která byla místy osvícena rudými plameny. Ty svou karmínovou barvu získávaly z krve odsouzenců. Oheň nikdy nezhasnul a Dee se příliš nezajímal, jak to funguje, ale předpokládal, že dokud bude v Pekle aspoň jedna jediná bídná duše, plameny budou divoce plápolat navěky věků. 

  Zhluboka se nadechl a posadil se svůj zlatý trůn. Byl doma. 

  Když nad tím přemýšlel, bylo to zvláštní. Nikdy svému otci neodpustil za to, že jej sem poslal. Nezměnil to ani fakt, že se zde cítil jako doma. Býval jedním z nejhezčích a největších andělů. Jenže anděl, kterým býval, zmizel neznámo kam a on už si ani nebyl jistý tím, jestli chce, aby se vracel. Nikdy po otcově moci netoužil, ale teď když byl sám svým pánem, proč by se měl chtít vracet do Nebe? Čím déle v Pekle byl, tím více se jeho andělská část začala vytrácet a on se jen malinko bál, že ji ztratí úplně. Nešlo ani tak o jeho andělskou část, jako to, co by se z něj pak mohlo stát. Nesnesl pomyšlení na to, že by se stal tím děsivým panovníkem, za kterého jej už beztak všichni mají. A občas sám sebe přistihl, jak moc si svou moc užívá. Jak moc jej baví sledovat hříšníky pykat a trpět. 

  „Ticho!" zahřměl hlubokým hlasem. Nářek hříšníků malinko utichl, ale nezmizel úplně. To byla velká nevýhoda Pekla. Nikdy tu nebyl klid. Do jisté míry to pro něj byla satisfakce. Poslouchat všechny ty prosby o milost a výkřiky bolesti. Ale i Ďábel potřeboval chvíli ticha, aby si mohl utřídit myšlenky. 

  „Kaifáši! Kdepak jsi?" zvolal do útrob Pekla. Do příchodu Cygnuse zbývaly jen dva dny a on se musel postarat o to, že v pátek nebudou mít více problémů, než bylo potřeba. Chtěl Gabrielovi věřit, ale měl docela problém svěřit život Vegy do rukou své andělské rodiny. A proč by taky neměl mít? Vždy jej jen zradili. 

  „Přejete si, sss, můj pane, sss," zasyčel černý had, který se nyní plazil u jeho nohou. 

  „Budeš hlídat smrtelníka jménem Aiden Wess. Jakmile udělá něco, co by ohrozilo Vegu, budoucí spoluvládkyni Pekla, chci, abys své tělo obmotal kolem jeho krku a vysál z něj všechen jeho bídný život, rozumíš mi?" 

  „Jak si, sss, přejete, sss, můj pane," zasyčel Kaifáš a Dee ho s lusknutím prstů poslal na zem. 

  „To bychom měli. A teď přišel čas, abychom navštívili našeho mazlíčka," řekl si pro sebe a postavil se. Obyčejný člověk by v Pekle neviděl ani na krok, ale Dee moc dobře věděl, kam jde. A i kdyby to nevěděl, stačilo se zaposlouchat do hlasitého funění jejich pekelného miláčka. 

  „Nejsi mi to ale krasavec?" zeptal se s ohrnutým nosem. Musel přiznat, že nebyl úplně velký fanoušek psů. Zvláště pak tohohle. 

  Garm na něj upřeně zíral se všemi svými čtyřmi oči a hrozivě vrčel. Jeho srst byl smáčená krví hříšníků, kteří si již odpykali trest a odebrali se na věčnost. Dee byl vážně znechucen, ale byl to pekelný pes. Nic lepšího se od něj čekat nemohlo.

  „Zase sis dával koupel? Vážně bys s tím měl přestat," řekl a Garmovo vrčení přidalo na nebezpečnosti. Dee možná byl Pánem Pekla, ale ne každý k němu měl tak velký respekt. Zvláště pak bestie jako byl pekelný pes.

  „Dobrá, dobrá. Mám pro tebe prácičku. Co ty na to?" 

  Garm utichl a Dee mohl v jeho očích – všech čtyřech – vidět zájem, o to, co mu chce říct. Byl to sice pekelný pes, ale nikdy si nenechal ujít příležitost na krátký únik pryč odsud. 

  „Moc se neraduj. Jde jen o sledování. Potřebuju, abys se vydal mezi Mrtvé moře a Arabský záliv. Budeš držet hlídku před branami Edomu a nenecháš nikoho odejít, jasné? O Cgynuse se nestarej, to by bylo mrhání sil. Jakmile však před bránu vyjde Lilith, nebo snad nějaké její proradné dítě, postaráš se o to, aby se vrátili tam, kam patří," řekl chladně a nespouštěl z Garma oči. Zahlédl záblesk pochybnosti a zhluboka se nadechl. Mělo jej to napadnout dřív. 

  „Poslyš, kamaráde, vím, že Lilith byla tvá oblíbenkyně, ale to je minulost. Myslím, že tě považovala za jedno ze svých dětí, ale ty patříš sem, hochu. Nenech se jí ošálit. Je nebezpečná a mohla by nás ohrozit, a to přece nechceme." Aby mu dokázal, že tady je jeho místo, natáhl k němu ruku, aby jej mohl podrbat za uchem. Snažil se při tom ignorovat to, jak byla jeho srst slepená zaschlou krví. To bylo opravdu nechutné i na jeho poměry. Pokud se z toho, co je čeká dostanou ven živí, bude mu to muset rozmluvit. Už žádné další krvavé psí lázně.

  „Tak je hodný," řekl spokojeně, když Garm začal zvesela vrtět ocasem. Konec konců, když se to vzalo kolem a kolem, byl to jen obyčejný pes.

  „Nezklam mě," zamumlal a luskl prsty, načež jeho pekelný pes zmizel. 

  Přál by si, aby měl eso v rukávu i na svého bratra, ale věděl, že ať na něj pošle cokoliv, Cygnus nad tím zvítězí.

•••
Jedna z mých oblíbených kapitol, neboť je v ní hlavní postavou náš milovaný Ďábel 🖤.