„Je to tady! Dneska máme velký den," prohlásila nadšeně Vega, když v pátek časně ráno vešla do Deovi kanceláře. 

  „Já vím, konečně pátek! Vždy se nemohu dočkat, až si o víkendu odpočinu od práce chytání hříšníku," řekl stejně nadšeným hlasem. Vega jeho vtípečkem příliš unesena nebyla.

  „Nejsi vtipný," sdělila mu s kamennou tváří, čímž způsobila malé zamračení na jeho čele. 

  „A pak, kdo tu kazí zábavu," zamumlal si pod nosem. 

  „Takže, jak už jsem dříve říkala, dnes je velký den!" 

  „Ano, ano. Věř mi, že na tenhle den bych jen tak nezapomněl," řekl, ale stále seděl za svým stolem, takže tentokrát to byla ona, kdo se lehce zamračil. 

  „Tak jdeme na to, ne?" zeptala se a nedočkavě přešlapovala na místě. Dneska konečně uvidí Peklo!

  „Víš, že musíme počkat na úplněk," informoval ji nevzrušeně Dee. 

  „To jako fakt? To snad není možný!" 

  „Těch pár hodin to ještě zvládneš vydržet."

  „Máme na těch pár hodin aspoň plán, jak se zabavit?" zeptala se mírně otráveně. Trpělivost nebyla její silnou stránkou a ona už takhle čekala dost dlouho, aby se stala spoluvládkyní Pekla. Vždyť na tenhle moment čekala celých pět let!

  „Nevím, jak ty, ale já budu muset do Pekla. Ujistit se, že všechno šlape tak jak má a vzhledem k tomu, že ještě nejsi nesmrtelná, nemůžeš tam se mnou," odpověděl. 

  „Ty vážně víš, jak mi zkazit radost. Hádám, že tě tedy nechám osamotě a uvidíme se večer."

  „Buď tady včas, nebo budeme muset čekat do dalšího úplňku," řekl a ona si jej přeměřila pohledem. 

  „Další pokus o vtip?" 

  „Možná. A možná taky ne."

  „Já radši jdu," řekla a mávla na něj rukou na rozloučení. 

  Ze včerejška na dnešek pomalu ani oči nezamhouřila. Jakmile věděla, že odbila hodina, kdy už bývá Dee v kanceláři, okamžitě jej poctila svou návštěvu a doufala, že konečně bude nesmrtelnou a právoplatným členem Pekla. A on na ni takhle. To ji vůbec nepotěšilo a zhoršilo jí to ráno. Nevěděla teď, co s jejím volným dnem a tak se skoro až automaticky rozešla k její oblíbené kavárně. Tolik spěchala za Deem, že vynechala svou ranní kávu, a to jí na náladě také nepřidalo. 

  „Dobrý den, ráda bych Kolumbii na filtr," řekl s úsměvem baristce, když v rekordním čase dorazila do kavárny. 

  „Zadržte!" vykřikl za jejími zády někdo dříve, než jí slečna za pultem stihla potvrdit její objednávku. „Ať už sis objednala cokoliv, zruš to a zkus tohle," řekl Aiden, který se náhle objevil vedle ní a strčil jí do ruky hrnek s kávou. 

  „Ale já chci svou Kolumbii!" protestovala Vee. 

  „Věř mi. Tohle je mnohem lepší. Dnes to dostali."

  „Lepší než pečená jablka, javorový sirup a karamelky?" zeptala se jej váhavě. 

  „Prostě to zkus. Je to Rwanda a budeš jedna z prvních, kdo ji ochutná," trval dál na svém Aiden, a tak jej Vega poslechla a dala si malý lok kávy z jeho hrníčku. 

  „To je pomelo?" vyhrkla překvapeně. Sladké tóny ovoce v kávě nebylo nic neobvyklého, ale pomelo? O tom snad slyšela prvně v životě. 

  „Přesná jako vždy," řekl s obdivem Aiden, zatím co Vega si dopřála ještě jeden lok, aby si ujasnila další dvě chutě. 

  „Pomelo, maliny a broskev. Tak to je opravdu zajímavá směs," uznala a vrátila mu hrnek. 

  „Že jo? Nikdy jsem snad něco takového nepil."

  „Já zůstanu u té Kolumbie," řekla směrem k baristce a ta s malým úsměvem přikývla, než se odebrala chystat její objednávku. 

  „Proč? Vždyť tohle je úplně geniální!" divil se Aiden.

  „Uznávám, že to není úplně špatné, ale na můj vkus je to trochu kyselé."

  „Řekl bych něco na způsob, že máš ráda svou kávu stejně sladkou, jako jsi ty sama, ale oba moc dobře víme, že to bych lhal. Ty nejsi sladká," zasmál se a Vega nad tím nevěřícně zakroutila hlavou. Trochu ji jeho prohlášení zaskočilo, ale věděl, jak na tom jsou, takže v tom nic hlubšího nehledala. 

  „Abys věděl, umím být i sladká, ale jen když chci," řekla na svou obranu a převzala si od baristky hrnek čerstvě filtrované kávy, se kterým se pak s Aidenem za zády rozešla ke stolu v rohu, kde seděla vždy, když kavárnu poctila návštěvou. 

  „Uvěřím, až to uvidím na vlastní oči."

  „No, tak to si nejspíš počkáš opravdu hodně dlouho." 

  „A už jsi zase ta mrzutá holka."

  „Co tady vlastně děláš tak brzy?" zeptala se jej, aby změnila téma. Začínalo to trochu vypadat, že tu kavárnu snad ani neopouští. I když by se možná dalo říci to samé také o ní. 

  „Budu tu dnes pomáhat připravovat vše na večerní koncert, jak jsem ti o něm říkal. Majitel mě hned po příchodu informoval o kávě, kterou mají na zkoušku a já ji hned musel ochutnat. Jak už můžeš asi říct, zamiloval jsem si ji. Doufám, že se to u zákazníků chytí a budou ji objednávat nastálo," odpověděl na její otázku a ona v duchu zaúpěla, když si vzpomněla na dnešní koncert. 

  „Každej máme tu svou oblíbenou. Poslyš, abych pravdu řekla, ten dnešní koncert mi tak trochu vypadl z hlavy."

  „Nevadí, stejně se říkala, že máte nějakou akci z práce, ne?" 

  „Ano, to mám. Nevím, jak dlouho to bude trvat, či jestli to bude něco extra, takže bych se možná později zastavila. Jak dlouho to bude trvat tady?" 

  „Dokud budou lidi chtít. Určitě se zastav," řekl s nadějným úsměvem. 

  „Udělám, co budu moci," oznámila mu Vega, která se rozhodla, že to za všech okolností musí stihnout. Srdce už mu zlomila. Nechtěla mu brát i tu naději, kterou vkládal do toho, že se tu večer objeví.  

  „Paráda. Klidně s sebou vezmi i toho tvému nabručeného šéfa alias rodinného přítele," navrhl vážnou tváří, ale koutky úst mu cukaly směrem nahoru. 

  „No to určitě. Úplně ho vidím," zasmála se Vega. Navrhnout by mu to ale mohla zkusit. Třeba se v rámci dnešních oslav trochu uvolní. 

  „Rád bych si s tebou povídal, ale budu muset jít začít něco dělat. Pokud ale nemáš nic na práci, můžeš se přidat," lanařil ji. 

  Vee se moc nechtělo, ale pak si představila ten dlouhý den čekání, který má před sebou a změnila názor. „Hm, tak dobře, ale žádné velké pracovní nasazení nečekej," souhlasila. 

  „Opravdu? Tak to je paráda. Dojdu se domluvit s majitelem, co je potřeba udělat a ty si zatím vychutnej tvou ranní kávu," řekl s úsměvem a když Vee přikývla na souhlas, vstal od stolu, u kterého ji zanechal samotnou. Jí to ale nevadilo. Mohla se v poklidu dívat z okna a dopřát si si chvíli ticha. Které nevydrželo dlouho. 

  „Málem bych zapomněl-" spustil Aiden, který se u ní zase objevil. 

  „To už jsi hotov?" zeptala se překvapeně, čímž jej hrubě přerušila. Nadšení z jejího dnešního velkého dne z ní začalo opadat, když věděla, že ji ta velká chvíle čeká až večer, a nedostatek spánku se začal projevovat. Sice souhlasila s pomocnou rukou, ale nemyslela si, že bude muset začít něco dělat teď hned. Na to bylo ještě opravdu brzo ráno.

  „Ne, ještě jsem za ním ani nedošel. Vzpomněl jsem si, že krom nové kávy přišly také nové dezerty.  Tenhle mrkvový dort musíš zkusit. Jestli tě neoslovila Rwanda, tohle na tebe dojem určitě udělá," odpověděl a položil před ní talířek s kouskem dortu. 

  „Když jinak nedáš, tak já to tedy ochutnám," řekla ledabyle Vee, ale ve skutečnosti byla v sedmém nebi. Mrkvový dort jednoduše milovala a nikdy jej neodmítla. To ovšem Aiden nemusel vědět. 

  „Za pár minut jsem zpátky," informoval ji. 

  „Hm. Hm," zamumlala Vega, který nyní měla plnou pusu vláčného dortu. Aiden se nad tím jen zasmál a znovu ji opustil. 

  Vega musel uznat, že nakonec se její ráno vyvinulo docela dobře. Hrnek vynikající kávy, lahodný mrkváč, na který rozhodně potřebovala recept, a její oblíbený výhled. Kdyby na svou roli spoluvládkyně Pekla nečekala již pět let, řekla by, že tohle bylo mnohem lepší než samotné Peklo. Ale ona na to čekala dlouhých pět let, takže to bylo těsně za Peklem. Doufala, že jí Dee neuměl číst myšlenky, neb kdyby toto slyšel, asi by jí to spoluvládnutí nedal. 

  „Páni, asi ti vážně chutnalo, když už máš snědeno," řekl Aiden, když se posadil zpátky naproti ní. 

  „Co to meleš?" zeptala se a oči se jí nebezpečně zúžily, „byl jsi pryč čtvrt hodiny!" dodala, když zkontrolovala čas na mobilu.  

  „Vždyť já si tě jen dobírám," bránil se rychle. Ten její pohled mu bude nahánět strach nejspíše navždy. 

  „To by mohlo říct každej. Je nějaká šance, že bych mohla dostat ještě kousíček toho dortu?" 

  „Možná jo, ale budeš si to muset nejdříve odpracovat," prohlásil s úšklebkem. 

  „Já ten dort zase vlastně až tak moc nechci," řekla, ale Aiden jí to nevěřil. 

  „Ale jdi, bude to zábava. Začneme něčím jednoduchým... půjdeme vyzvednout výzdobu a až se vrátíme, můžeš si dát kolik jen mrkvových dortů budeš chtít."

  „Buď opatrný, nejsem si jistá, že tady máte tolik dortů, kolik bych jich chtěla," varovala jej s úšklebkem na tváři. „Myslela jsem, že už je všechno na místě. A ne, že budeme muset někam chodit," namítla otráveně. Na to ze sebe musela vydat příliš mnoho energie. Teď by si přála, aby měl tu Deovu přenášecí schopnost, o které se včera dozvěděla. 

  „Nestěžuj si pořád. Je to kousek."

  „No tak fajn. Ať už to máme za sebou," řekla, dopila svou káva a vstala. 

  „Tak se mi to líbí!" pochválil ji s úsměvem Aiden a také vstal. Dneska jej snad ani bez úsměvu neviděla. Musel mít opravdu dobrou náladu. Možná jej ta nová káva vážně nadchla...

  „Jak je to daleko?" zeptala se, když vyšli ven z kavárny. 

  „Jen o dvě ulice dál," odpověděl jí a rozešel se směrem, kam měli namířeno. 

  Chvíli vedle sebe kráčeli v tichosti. Ale ani jednomu z nich to nevadilo. Ani jeden neměl potřebu něco říkat. Navíc se Vee zdálo, že pro dnešek té konverzace už stihli opravdu hodně. Tedy, aspoň na její vkus.

  „Co to dnes máte za akci vlastně?" promluvil nakonec Aiden. 

  „Nic převratného, jenom budu povýšena," řekla skoro až lhostejně. Nechtěla, aby z toho zbytečně dělal velké haló. 

  „Cože? Nic převratného? Ty žertuješ! To je skvělá zpráva. Gratuluji!" vykřikl radostně a pak ji najednou sevřel u něj v objetí, což Vegu překvapilo. Hodně překvapilo. Ale bylo to v pořádku, přátelé se přece objímají v jednom kuse. 

  „Děkuji," řekla jednoduše a čekala, až ji pustit, ale vypadalo to, že to zatím neměl v plánu. 

  „Mám z tebe takovou radost! Sice pořád nevím, co přesně děláš, ale i tak máš tu nejvíc super práci na světě."

  „To ráda slyším, ale už mě můžeš pustit," zamumlala nervózně. Takhle dlouhé objetí většinou nemívala ani s Deem. 

  „Oh, jistě," zasmál se, ale Vee v jeho tónu hlasu mohla také slyšet nervozitu. Uvolnil své sevření, ale neustoupil, takže se sice neobjímali, ale stále stáli v těsné blízkosti toho druhého. 

  „Měli bychom jít, určitě před sebou máme spoustu práce," hlesla a chystala od něj ustoupit, než tak stihla ale udělat, Aiden ji chytil za zápěstí. 

  „Za tohle mě budeš nejspíš nenávidět, ale je mi to jedno," zachraptěl a než se Vega stihla zeptat, co tím myslí, ucítila jeho rty na těch svých. 

  Vee zcela ztuhla a byla si jistá, že v té chvíli zamrzlo i samotné Peklo. Byla tak naštvaná! Tak hrozně moc byla naštvaná, že Aiden nedodržel jejich přátelský vztah a políbil ji. A nejvíc ji rozzuřilo, že se jí to líbilo. I tak  se od něj odtáhla a nasadila si na tvář svou kamennou masku, kterou tak dobře uměla. 

  „Víš, co? Teď jsem si vzpomněla, že před tou večerní akcí musím ještě něco připravit," řekla zcela bez emocí a začala kráčet pryč. 

  „Ne, Vego, počkej! Vím, že to bylo blbý a nehodilo se to, ale já to prostě musel zkusit," vyhrkl a rozešel se za ní. 

  „Jsem naštvaná, Aidene, neboť si zcela jasně pamatuji, jak jsem ti řekla, že mezi námi nikdy nebude nic víc, než přátelství."

  „Já vím, ale já si nemohl pomoc. Nemůžeme prostě jen předstírat, že se nic nestalo?"

  „Musím si to promyslet. Teď opravdu potřebuji něco zařídit."

  „A co mrkvové dortíky?" zkusil ji nalákat, ale Vega byla neoblomná. Tohle byl ode něj podraz a ona se teď na něj nemohla ani podívat. Kdyby se totiž podívala do těch jeho čokoládově hnědých očí, určitě by mu podlehla a vrhla se na něj. A to nemohla. To rozhodně nemohla udělat. 

  „Stavím se někdy jindy," řekla rázně a Aiden se konečně zastavil a přestal ji následovat.