Od jejich hádky uběhly dva dny a oni na sebe ani jednou nepromluvili. Vlastně se celé dva dny neviděli, takže na sebe nemohli ani mluvit. Oba dva to byli paličáci a ani jeden z nich se nehodlal omlouvat, či snad prosit o odpuštění. Vee seděla opět v kavárně, ale tentokrát sama s třetím šálkem kávy, zatím co bedlivě pročítala složku, kterou jí Dee předevčírem hrubě vrazil do rukou. Týkala se jisté Veronicy Strasmorové, která už třikrát záhadně ovdověla, při čemž měla za manžele velmi bohaté muže, ale nikdy se jí nic nedokázalo, neb to vše byly obyčejné nehody, ale Peklo samozřejmě vědělo, že je za tím ona. 

  „Můžu si přisednout, nebo se zas staví tvůj šéf a bude mi vyhrožovat?" ozval se nad ní lehce podrážděný hlas. Vzhlédla od papírů a na tváři se jí objevil malý úsměv, když zjistila, že je to Aiden.

  „Můžeš, ale nemluvil o něm takhle. Nemyslel to zle," odpověděla váhavě. Jistě, přehnal to, ale pořád byl její rodina. A krom toho, dobírat si jej mohla jen ona. 

  „Uděláme to takhle, posadím se pod podmínkou, že ho nebudeš obhajovat," řekl a ona pozvedla obočí. Takže on ji bude udávat podmínky?! Asi mu bude muset připomenout, že ona není holka, které někdo bude říkat, co má dělat. 

  „Ne, posadíš se pod podmínkou, že o něm nebudeš mluvit," obořila se a věnovala mu autoritativní pohled, po kterém ji každý smrtelník vždy poslechl. Pořád byla na Dea naštvaná, ale to neznamenalo, že chce poslouchat Aidena, jak uráží jediného člena její rodiny.

  „To zní jako kompromis," zamumlal a konečně se posadil.

  „Ani to nebolelo, viď?" ušklíbla se.

  „Hmm... Co to vlastně čteš?" zeptal se s pohledem upřeným na složky.

  „Něco do práce," odpověděla a schovala papíry do tašky. 

  „No, minule jsem ti o sobě vyprávěl já, tak mi teď pověz něco ty," navrhl, aby změnil téma a přerušil trapné ticho, které mezi nimi na chvíli nastalo. 

  „A co?"

  „Nevím, cokoliv."

  „Není co, vše už víš. Má maminka zemřela a já teď bydlím sama," řekla a pokrčila rameny. Myslela si, že touhle dobou už bude vědět, že nebyla příliš sdílná, co se týkalo jejího osobního života. 

  „Myslel jsem, že bydlíš s tím chlapem," řekl zmateně s kapkou trpkostí v jeho hlase a ona jej probodla varovným pohledem. Co s ním bylo špatně, že ji musel pořád pokoušet? Vega nebyla příliš trpělivý člověk a Aiden ji často doháněl k šílenství. Vlastně samu sebe překvapila tím, že Aiden je ještě naživu. 

  „Dee se o mě stará a pracujeme spolu, ale bydlíme každý sám. Máme se rádi, ale dokážeme spolu strávit jen určité procento času."

  „A co tvůj otec? Toho jsi ani jednou nezmínila."

  „Zmizel," odpověděla jednoduše.

  „Zmizel? Jak?"

  „Co na tom nechápeš?" odsekla a sevřela ruce v pěst. Nerada vzpomínala na toho bastarda.

  „Nikdo jen tak nezmizí," vysvětlil.

  „On ano," procedila skrz zaťaté zuby a snažila se uklidnit. Aiden něco povídal, ale ona jej neposlouchala. V mysli se jí vynořily všechny ty příšerné vzpomínky. Chtěla se jich zbavit, ale nešlo to. Jedna vzpomínka střídala druhou. Začala ji sužovat bolest a vztek. „Prostě zmizel!" vyštěkla a rychle strčila ruku pod stůl, neb zapomněla na svůj menší problém s plameny a rukáv od trička jí začal hořet. Naštěstí jej stihla schovat a uhasit dřív, než si toho někdo všiml.

  „Do-bře," zachraptěl Aiden, který byl v šoku. Věděl, že umí být dost nepříjemná, když chce, ale tohle rozhodně nečekal. 

  „Víš, co? Nechme to být, právě jsem dostala úžasnej nápad!" řekla opět s úsměvem na tváři, až se Aiden divil, jak rychle dokáže měnit nálady.

  „Jakej?" zeptal se rozpačitě, protože se docela bál s čím na něj přijde.

  „Pomůžeš mi dopadnout můj další cíl."

  „Co? A jak asi?" vyhrkl.

  „Zahrajeme si na manželskej pár, co se zrovna rozvádí a hádá se o majetek, a tak. To ji určitě naláká."

  „To nezní jako něco, co bych chtěl udělat."

  „Nemám ve zvyku prosit," odfrkla si a zamrkala na něj svými dlouhými řasami.

  „Tak fajn," povzdechl si a ona se ušklíbla. Mrkání vždycky zabere.

  „Ha! Věděla jsem, že přistoupíš," prohlásila vítězně. „A teď mi prozraď. Vlastníš smoking?"

  „Na co by kluk jako já měl v šatníku smoking?!"

  „V tom případě budeme muset na nákupy. Zvedej se, čeká nás ještě dost práce a nemáme na to celej den. Večer už se musíme ubytovat v hotelu Plaza," řekla, popadla tašku a už byla na cestě ven z kavárny. 

  „Plaza? Zbláznila jsi se? To je jeden z nejdražších a nejluxusnějších hotelů v celým New Yorku!" vyhrkl Aiden, když se konečně trochu vzpamatoval a dohnal ji. Ach ta jeho nevinnost. Byl tak roztomilý.

  „Jsi roztomilý, víš o tom?" zeptala se smíchem.

  „Díky, aspoň hádám," zamumlal.

  „Tohle bude ještě sranda. Cítím to."

  „Tak to jsi jediná."

  „Nebuď takový morous. Užijeme si to. Firma všechno zaplatí, uvolni se trochu," řekla a úsměv neopouštěl její tvář. Její práce ji bavila, o tom žádná, ale vždy všechno dělala sama. Mít společnost by nemuselo být tak špatné. A speciálně u hříšníka jako byla Veronica Strasmorová. Měli před sebou obrovskou show a ona už se nemohla dočkat. 

  „Stále si nejsem jistý, že je to dobrý nápad. Možná bys si na to měla najít někoho jiného."

  „Nesmysl. Není se čeho bát. Copak se nechceš trochu odvázat?" zeptala se nevinně a on si povzdechl. Tahle  holka ho dokázala přesvědčit snad o všem.

  „No, pokud to platí firma, tak chci ten nejlepší smoking," řekl hravě a Vee nadšeně vyjekla.

  „To si piš. Musíme působit jako mocný pár, kterému to ale bohužel nevyšlo. Takže, jsi spíš pro Armaniho nebo Versaceho?"

  „Upřímně? Nemám tušení, o čem mluvíš," zasmál se a Vee se zhluboka nadechla. Tohle bude složitější, než si myslela.

  „Ach, jsi beznadějný," zamumlala a pak se konečně pustili do příprav jejich malého divadélka. 

•••

  „Co to děláš?" zeptala se nechápavě hnědovláska, když našla Cygnuse stát uprostřed pouště, jak zírá na slunce. Tedy, pokud se to za slunce dalo považovat. V podstatě se jednalo o velkou ošklivou kouli rudé barvy, která se nacházela kdesi na konci Edomu a byla vidět, i když byla noc. Byla to asi ta nejohavnější věc, kterou byste zde našli. Edom nebyl žádný Ráj, přesně řečeno to byl pravý opak Edenu. Všude byla poušť, rostliny byste tu těžko nějaké našli a zvířata se tu mihla málo kdy. 

  „Chytám bronz," odpověděl jednoduše a ona nad tím protočila oči. 

  „Nemohu se dočkat, až si každý půjdeme svou cestou. Tohle místo je pro nás dva malé."

  „Ale co to slyším? Má společnost už ti nevyhovuje?" řekl s úšklebkem na tváři a ona se zasmála.

  „Kdybych měla na výběr, nestrávila bych s tebou ani sekundu."

  „A já si myslel, že za ta staletí, co tady spolu trávíme, jsem ti přirostl k srdci. Počkat, moje chyba, ty vlastně srdce nemáš."

  „Haha, myslíš si, jak jsi vtipný, že?" odsekla. 

  „Já to vím, drahá." 

  „Dál si to sám sobě namlouvej," řekla s falešným úsměvem.

  „Však počkej, ona ti má společnost bude chybět, až budu pryč."

  „Nemohu se dočkat."

  „Občas se divím, že jsme se navzájem nezabili."

  „Na to se máme příliš rádi," zamumlala a on se zasmál.

  „Věděl jsem, že máš pro mě slabost," prohodil ledabyle.

  „Tak ať ti to moc nezvedne tvé už tak velké ego. Stále platí to, že se nemohu dočkat až tě pár tisíc let neuvidím," řekla otráveně a šla si po svém. Jistě, bylo hezké, že tu nemusela trčet celá ta staletí sama, ale Cygnuse už by nikdy nemusela vidět a nevadilo by jí to.