Vega si to úsměvem na tváři nakráčela zpět do hotelu a nemohla se dočkat až svůj úspěch oslaví s jedním nejmenovaným klukem, který na ni čekal v jejich přepychovém apartmá.

„Paní Millerová. Paní Millerová!" ozvalo se za jejími zády naléhavě a ona se zastavila. Otočila se a uviděla, jak za ní pospíchá recepční. Ach, správně, to ona byla paní Millerová.

„Stalo se něco?" zeptala se a nezapomněla při tom na svůj britský přízvuk.

„Tohle pro vás nechal váš manžel na recepci," odpověděla a předala ji obálku. Vega se neubránila zamračení, když obálku otevřela a vyndala z ní malý papír.

„Musel jsem jít, omlouvám se. Gratuluji k zadržení," přečetla nahlas a její zamračení se výrazně prohloubilo. Veškeré její nadšení se ve vteřině vytratilo. Nevěděla, jestli být naštvaná, zklamaná nebo smutná.

„Všechno v pořádku?" zeptala se recepční, když za ní Vega přišla na recepci.

„Ne, ale to hned napravíme. Ráda bych si objednala lahev šampaňského a k tomu čokoládový dort. Pokoj číslo 666," řekla a opustila recepci, aby nedala recepční prostor pro další otázky.

Tohle měl být její den.

Ale Aiden jí ho zkazil a ona to nenechá jen tak být.

•••

Našla jej opět stát uprostřed ničeho, jak se zaujetím, či snad obdivem pozoruje tu ošklivou červenou kouli. Nechápala to. Oba byli kdysi obyvatelé Nebe a tohle bylo doslova a do písmene opakem toho, na co byli zvyklí. A přitom se zdálo, že on si zde svůj pobyt užívá.

„Vím, že mě pozoruješ," promluvil, ale neotočil se na ni.

„Jen se snažím pochopit, proč vždy sleduješ tu věc," řekla a postavila se vedle něj.

„Myslíš slunce?"

„Jistě, pokud to tak chceš nazývat. Možná už jsi tu příliš dlouho a zapomněl jsi, jak opravdové slunce vypadá."

„Proč jsi stále tak zatrpklá?" zeptal se a koutkem oka na ni pohlédl.

„Vážně? A jaká mám být? Šťastná, že mohu žít na místě, jako je tohle? Já žila v Ráji, Cygnusi, tak co ode mě očekáváš? Sluneční paprsky hladily mou pokožku každý každičký den. V zahradě rostly květiny všeho druhu, některé byly tak krásné, že jsi od nich nemohl ani odtrhnout pohled. Čerstvé ovoce sis mohl kdykoliv utrhnout přímo z keře. A tady? Jen se rozhlédni," odpověděla mu a sklopila pohled na zem. Co by dala za to, kdyby jen na chvíli mohla cítit ten hřejivý pocit slunečního záření nebo si snad pochutnat na čerstvých jahodách.

„Ale i přes to jsi nebyla šťastná," poznamenal Cygnus.

„Vždycky tomu tak nebylo. Svého muže jsem možná nikdy nemilovala, ale ráda jsem s ním strávila čas. Pak se začal chovat příliš povýšeně, tak jsem od něj odešla."

„Ten příběh znám."

„Jsi jeden z mála."

„Kdyby jsi mohla cokoliv změnit, co by to bylo?" zeptal se zvědavostí.

„Postarala bych se o to, aby se nikdy nedozvěděl, co dělám z ublížení," odpověděla, tak tiše, že ji skoro neslyšel.

„Nenávidíš ho za to, že tě sem zavřel?"

„Mezi nenávistí a láskou je příliš tenká hranice. Chci, aby trpěl? Jistě, ale pokud bychom spolu měli druhou šanci, tak bych jí využila."

„Zní to, jako bys mi říkala, že jsi zamilovaná do mého bratra," uchechtl se Cygnus a ona mu věnovala pohled, který nebyl příliš láskyplný.

„Věřím, že do toho ti nic není," odsekla.

„Tak se hned nečerti. Jen si tě dobírám, moc dobře vím, že ty žádné srdce nemáš."

„A ty nějaké máš?" zeptala se ostře.

„Pokud chceš dělat, to co já, srdce se musíš zbavit. Podívej se na mého otce, myslíš si, že v jeho hrudi srdce bije? Myslím, že odpověď všichni moc dobře známe. Vždy vše dělal pro vyšší dobro a bylo mu jednu, koho při tom obětuje."

„Nezajímá mě, co uděláš tomu starému bláznovi. Víš, že čím víc bude trpět, tím šťastnější budu. Co mě zajímá je to, co máš v plánu s tvým bratrem."

„Budeš muset být konkrétnější. Víš, že jich mám nespočetně," ušklíbl se.

„Víš, kterého tvého bratra myslím," řekla otráveně. Tyhle jeho vtípečky jí vážně pily krev.

„Je mi líto, nemohu si vzpomenout."

„Přestaň. On o tobě dost mluvil. Záleželo mu na tobě."

„Co ti dnes je? Máš v sobě dnes příliš mnoho citů a mně je z toho vážně na zvracení," řekl lehce opovrženě. Obvykle spolu takovéto rozhovory nevedli. Naopak se jim spíše vyhýbali.

„Jen mě to zajímá. Za tři dny může být všechno jinak, tak bych chtěla vědět na čem jsme," odpověděla ledabyle. Jemu možná bylo souzeno znovu povstat a ujat se vlády v Nebi, ale koho se snažili oblafnout? Kdy v dějinách padouch, dostal, co chtěl? Moc tomu nevěřila, ale hodlala to využít ve svůj prospěch. Ať už Cygnus vyhraje, či ne, ona odsud proklouzne ven.

„A co chceš slyšet? Že mu nezkřivím ani jeden vlásek? To ti na něm opravdu tak moc záleží? I potom všem?" vyplivl znechuceně. Jistě, i jemu na něm v jedné době záleželo, ale jeho malý bratříček mu bodl kudlu do zad. A to se nezapomíná.

„To je moje věc. Jen mě zajímalo, jestli jsi opravdu tak bezcitný, jak se tváříš."

„Co tím myslíš?" zeptal se zmateně.

„Strávili jste spolu hodně času. V podstatě jste byli nerozlučitelní, přece ti na něm musí záležet, ne?"

„Kdysi ano. Ale upřímně je to tak dávno, že si na to jen stěží pamatuji."

„Tak to je pěkná blbost," odfrkla si. Když jste nesmrtelní, většina věcí se vám z paměti pomalu vytratí, ale to důležité tam zůstane. A když strávíte víc jak polovinu svého života na místě, jako je tohle, tak si z té zbylé části pamatujete úplně všechno.

„A proč takto usuzuješ, má drahá?" otázal se, ale ona mu odpověď dát nehodlala. Místo toho mu věnovala úšklebek a bez dalšího slova jej zanechala osamotě.

Na chvíli zaváhala, jestli mu toho neprozradila příliš mnoho, ale hádala, že to bylo stejně jedno. Za tři dny bude všechno jinak a jejich cesty se rozejdou. S trošičkou štěstí nadobro.

„Marnotratný syn se vrátil," zamumlala si pro sebe, když v písku před jeskyní uviděla velmi známé otisky nohou. S pocitem štěstí vešla dovnitř a nemohla uvěřit svým očím. Bylo to příliš dlouho, kdy naposled viděla své milované dítě. „Na Zem jsem tě poslala před pěti lety, co tě tam zdrželo?" zeptala se zájmem a pořádně si jej prohlédla. Neměl na sobě žádné známky zranění a to bylo dobře. Žádná matka nechce vidět své dítě zraněné. Asmodeus nebyl žádný krasavec, ale upřímně, které z jejích dětí bylo? Velké zatočené rohy zdobily jeho lebku, která byla doslova lebkou. Žádný obličej, či snad kůže, jen pouhá kost. Místo rukou pařáty a jeho největším skvostem byl velký majestátní ocas. Takže, opravdu žádný krasavec, ale ona jej milovala i tak. Koneckonců to byl její prvorozený.

„Uvízl jsi v Pekle?" zeptala se překvapeně a znovu mu věnovala pohled, tentokrát bedlivější. Pokud by na něm našla jen sebemenší škrábanec, postará se, aby za to ten parchant trpěl. Možná by se ještě hodilo poznamenat, že se se svými dětmi dorozumívala vnitřně. Měli mezi sebou spojení, které jim k tomu dopomáhalo. „Hm, dobře, neublížil ti. Možná, že mu ještě nějaký rozum zbyl. A teď mi prozraď, mé sladké dítě. Udělal jsi, co jsem ti řekla?" zeptala se a Asmodeus přikývl.

„Hodný chlapec," řekla a položila mu ruku na jeho kostnatou tvář. „Musíme se držet stereotypů. Kdo to kdy viděl, aby vyvolený hrdina nebyl sirotek?" zasmála se zlověstně a Asmodeus ze sebe vydal podivný zvuk, který nejspíše znamenal to, že se svou matkou souhlasí.