„Přišel jsi pro mě," hlesla Vega tiše, čímž si vysloužila překvapený výraz. 

„Ovšem, že ano! Copak si myslíš, že bych tě tam nechal umřít? Říkal jsem ti, že mi na tobě záleží," vyjekl poněkud rozhozeně Lucifer. To si opravdu myslela, že ji neměl rád? Že pro něj byla jen nějaký hloupý úkol? 

Na moment se mezi nimi rozlilo ticho. Oba z nich přeplněnou hlavu nejrůznějšími myšlenkami a oba si přáli, aby měli více času a prostoru, ale bohužel neměli ani jedno. A proto Vega přesně věděla, co musí udělat. „Úplněk stále září v celé své kráse, poslední šance na podepsaní," poznamenala odhodlaně. Koneckonců, neměla příliš na výběr. 

„Jsi si jistá?" zeptal se Lucifer. Ten byl za to samozřejmě rád, ale musel vědět, že o to opravdu stojí. Nechtěl, aby to dělala jen kvůli vyššímu dobru. Nechtěl, aby na tom byla stejně jako on. Problém byl v tom, že tohle byla její jediná možná volba, i když se snažil namluvit si něco jiného. 

„Pokud je to tak ve hvězdách... sama jsem přece hvězda," vydechla s menším úsměvem. Bála se, ale nemohla tomu strachu dovolit, aby ji ochromil. „A přece mu to vítězství nedáme zadarmo."

„Tak tedy přejděme k věci," řekl a jedním lusknutím prstů se na jeho stole objevil list papíru a kalamář s brkem. 

Vee rychle přešla ke stolu, kde popadla brk a jedním tahem ruky se chystala podepsat pergamen. Když se ale špičkou brka dotkla nažloutlého papíru, zaváhala. „Lucifere? Ještě než podepíšu, lhal jsi mi jen o důvodu, proč jsi mě k sobě vzal, nebo i o něčem jiném? Dávám ti teď jedinečnou příležitost mi říct pravdu a já slibuju, že se nenaštvu a neodejdu. Ale musíš mi to říct teď a tady," vyzvala jej pevným hlasem. Věděla, že neměli příliš mnoho času na povídání, ale potřebovala znát celou pravdu. Pokud tohle přežije, nerada by za pár let zjistila, že jí lhal i o jiných věcech.

Padlý anděl znejistěl. Cítil, jak se mu v těle napnul každičký jeho sval. Této chvíle se bál ještě více, než sdělení jí jejího osudu. To dopadlo poněkud katastroficky a on si nechtěl představovat, jak zareaguje na tohle, jenže nemohl jednat jinak. Po podepsání si stejně vzpomene. Může se aspoň pokusit vysvětlit, proč to udělat. „Jedna věc by tu byla. Až podepíšeš, prokoukneš všechny iluze. Dostaneš dar vidění," sdělil jí a zhluboka se nadechl. „Když jsem tě před pěti lety našel, byla jsi zničená. Nebylo se čemu divit, když jsi byla svědkem smrti svých rodičů. V ten moment jsem učinil rozhodnutí tě zbavit té bolesti a vyměnit ji za bolest menší. Dal jsem ti hnací motor. Přenesl jsem na tebe svou nenávist vůči otci. Až podepíšeš, všechny ty falešné vzpomínky zmizí. Stále je budeš mít v hlavě a pamatovat si je, ale už budeš vědět, že to byla lež. Že tvůj život doopravdy nebyl tak příšerný. Budeš vědět, že jsi žila v domově plném lásky. Budeš vědět, že Asmodeus zabil tvé milující rodiče, a to jen kvůli tomu, že jsi byla vybrána, abys činila vyšší dobro," pověděl jí ztěžka a pomalým krokem se postavil vedle ní. Povzbudivě jí stiskl rameno, zatímco trpělivě čekal na to, až zpracuje jeho slova. 

Bělovláska nevěděla, jak tuto informaci zpracovat. Na jednu stranu, nebyla z jeho slov překvapená. Na druhou stranu, to odmítala přijmout. Byla si jistá tím, co se stalo. A aby si tento boj, který se uvnitř jejího srdce odehrával, našel vítěze, stačilo udělat jednu jedinou věc. Rychlým pohybem ruky podepsala. A pak ji obklopila temnota. 

„Tohle vážně nenávidím," zamumlal si pro sebe Lucifer, když ji zachytil dříve, než by stihla dopadnout na zem. Věděl, že za pár vteřin bude opět při vědomí, ale i tak nenesl příliš dobře pohled na její bezvládné tělo. 

„Luci?" zachraptěla a pomalu otevřela oči. Její tělo muselo na chvíli vypnout, aby převzalo svůj nový řád. Aby oddělilo iluze od pravdy. Aby opustilo všechno pozemské a stalo něčím víc. „Vážně jsi si myslel, že to tak bude lepší?" optala se a snažila se postavit na vlastní nohy, které byly stále poněkud oslabené. 

„Věřil jsem v to, a jakmile jsem tak učinil, nemohl jsem jinak," odpověděl. 

„Až bude po všem, musíme si spolu promluvit o tom, jak vůbec lidé fungují," zasmála se zlehka. Cítila se trochu otupělá, a to nejspíše nebylo úplně dobře vzhledem k tomu, že ji každou chvíli čekal boj na život a na smrt. 

„Na mou obranu, jsem Ďábel," připomněl fakt, „a když už je tu řeč o Ďáblovi, nejvyšší čas navštívit  tvůj nový domov. Musím ti něco ukázat, mohl by ti to pomoc v boji s Cygnusem," vyhrkl, načež mávl rukou a v kanceláři se objevily tolik známé dveře. Ale dnes to bude poprvé, co jimi bude moci Vega konečně projít a zavítat do útrob samotného Pekla. 

S hlavou vztyčenou vešla do toho nejtemnějšího místa, které existovalo, jako královna. Zprvu ji překvapila černočerná tma, která se kolem ní objevila, ale až nepřirozeně rychle si na ni zvykla. Nejspíš to bylo teď její součástí. Nevzpomínala by si, že by si někdy tak rychle zvykla na tmu a zorientovala se v ní. A když si zvykla na tmu, její pozornost upoutalo něco jiného. Červené mihotající se plameny. Svou karmínovou barvu sice získávaly z krve hříšníků, ale Vee se zalíbily hned na první pohled. Byly tolik nevšední od obyčejného ohně. O tolik hezčí. 

Z obdivování krvavých pochodní ji vytrhl neurčitý hluk. Chtěla se Lucifera zeptat, odkud to pochází, ale než tak stihla učinit, její uši si zvykly na hluk, stejně jako před tím oči na tmu, a ona tam mohla s jistotou určit, odkud nyní identifikovatelný zvuk přicházel, či snad, co znamenal. Nářek hříšníku. Nářek lidí, které sem dovedla ona sama. Neubránila se malému úsměvu. Bylo na tom něco uklidňujícího, poslouchat jak ti příšerní lidé trpí. 

„Líbí se mi tady," řekla s úsměvem směrem k místu, kde ještě před chvílí stál Lucifer, ale když k němu stočila svůj pohled, zjistila, že je zde sama. 

„Můj písař zaznamenává všechny důležité a nedůležité věci, které se odehrají v Pekle, na zemi, nebo v Nebi-" začal Lucifer hned, jak se u ní zase objevil, ale Vega ho přerušila. 

„Ty máš písaře?" vyhrkla pobaveně. 

„Ovšem, že ano. Jeden z padlých andělů, který se vzbouřil spolu s Cygnusem u mě hledal útočiště, tak jsem mu nabídlo toto místo. Po celá staletí bral svou práci velmi vážně a svědomitě ji plnil. A to se nám teď bude hodit," sdělil jí a podal ji do rukou obří knihu, která snad vážila víc, než ona sama.

„Nenapadlo vás to napsat na víc dílů?" zafuněla, zatímco Lucifer začal listovat knihou. 

„Tohle je pátý díl," zamumlal skoro nepřítomně. „Mám to!"

„O co jde? Říkal jsi, že nejde zastavit kouzlem. Náš střet se musí odehrát," připomněla mu nechápavě Vega, která si pročítala stránku, kterou nalistoval. Předpokládala, že jde o nějaké zaříkadlo. Ona však čarovat neuměla. A pokud ano, tak o této své schopnosti neměla nejmenší tušení. 

„Jedná se sice o druh kouzla, ale je to svým způsobem bojové kouzlo. Nevím, jakou si můj bratr zvolí zbraň, ale tipoval bych, že vsadí na svá křídla. To jest andělova největší a nejsilnější zbraň. Když jsme padli, naše majestátní křídla zmizela, ale časem nám narostla nová. Černá. Tak se dá na první pohled rozeznat pravý anděl od toho padlého. Vydrží toho hodně, ale dají se zranit. Ty ovládáš oheň a to je tvá zbraň. Je to tvá cesta k vítězství," vysvětlil spěšně. Bělovlásku na tom zaujalo hned několik věcí a pevně doufala, že vyhraje, aby mohla spatřit Luciferova křídla černé barvy. Určitě budou ještě krásnější než ta, které míval v Nebi. 

„Jsi si tím jistý? Mám pocit, že oheň spíše ovládá mě, než já jeho," povzdechla si. 

„Sledoval jsem tě, a to že občas ztratíš kontrolu pod návalem emocí, neznamená, že to neovládáš. Viděl jsem, co dokážeš. Nemáme moc času. Nastuduj si to," vyzval ji už malinko zoufale. Cygnus k nim do Pekla nemohl, ale to neznamená, že se zde mohli ukrývat navždy. 

Vega si to pečlivě pročetla. Nevypadalo to příliš složitě. Byla si jistá, že to zvládne. Jenže i tak tam byla část, která ji poněkud trápila. „Opravdu si myslíš, že to může vyjít?" 

„Věřím v to. Jen se k němu budeš muset dostatečně blízko na dostatečně dlouhou dobu bez toho, aby tě zranil."

A to byla právě ta věc, která jí dělala největší starosti.