„Vypadá to, že tvůj čas konečně nadešel," promluvila mladá žena s dlouhými tmavými vlasy.

  „Ach ano, také to cítím. Tahle díra mi bude chybět," ušklíbl se a vysloužil si chladný pohled od jeho společnice. 

  „Ráj to není, ale má to něco do sebe. Děláš, jak kdyby se ti tady těch několik set staletí, co jsi tu musel strávit, nelíbilo," odfrkla si.

  „Neboj se, až naplním svůj osud, budeš znovu volná. O to se postarám."

  „Nezapomeň na mé milované děti. A jen, aby bylo jasno, nevěřím ti," řekla a Cygnus se zasmál. Tahle žena byla úplně něco jiného. Jediná vada na ní byla její slabost pro jeho mladšího bratra. 

  „Neměla bys, ale pro jednou myslím vážně to, co říkám."

  „Jistě, jistě. Proč tu vlastně ještě jsi? Myslela jsem, že touhle dobou budeš už na zemi trýznit tu malou holku," řekla jedovatě. Cygnus nebyl hloupý. Věděl, že žárlí na tu holku, i když podle něj neměla nejmenší důvod. Ale kdo byl on, aby do toho zasahoval? Byla to pro něj malichernost. Nikdy plně nepochopil, že někdo jako Lilith, byl schopen emoce, jako byla láska. 

  „Chci si pořádně užít poslední chvíle tady," odpověděl galantně.  Ani za ty staletí tady neztratil svůj šarm. Ostatně ani ona ne. 

  „Ach, snad teď nejsi sentimentální. Měl bys jít. Nevidět tvůj otravný obličej mi prospěje. I když to bude jen chvíle. Doufám, že plánuješ rychlý konec. Nemohu se dočkat až mou pokožku opět pohladí paprsky slunce."

  „Tady máš také slunce," namítl nechápavě.

  „Myslíš tu ošklivou červenou kouli? To už jsme probírali snad milionkrát. To se nedá považovat za slunce," řekla otráveně. Jestli jí něco nebude chybět, bude to právě ta rudá koule. 

  „No dobře, snad je opravdu čas, abych šel. Mám od tebe pozdravovat mého malého bratříčka, nebo ho svou návštěvou poctíš sama, až budeš volná?" zeptal se škádlivě.

  „Samozřejmě, že ho poctím svou návštěvou. Za to, co mi udělal se bude smažit v Pekle," neváhala se svou odpovědí hnědovláska. Jistě, chtěla, aby trpěl za to, co jí udělal, ale mnohem víc si přála, aby byli zase spolu. Byli dokonalý pár. To ovšem Cygnus vědět nemusel. 

  „Ale, ale. Myslel jsem, že to tady máš ráda. A pokud si zapomněla, on už se v Pekle smaží."

  „Ty víš, co tím myslím. Byl jsi vždy takhle otravný, nebo se to začalo projevovat až teď?"

  „Uvidíme se za minutku, Lilith," řekl s mrknutím oka a zmizel.

  „Konečně ticho," zašeptala si pro sebe Lilith a začala se připravovat na odchod z Edomu.

•••

  „Uhm, pane, kam to jdeme?" zeptala se patnáctiletá Vega, která před hodinou opustila svůj domov s cizím mužem.

  „Už jsem ti to řekl, Vego," odpověděl jednoduše.

  „Jasně, řekl jste, že jdeme do Pekla. Má to být nějaké synonymum, nebo tak?" položila další otázku a neznámý muž se konečně zastavil a poprvé od doby, co opustili její dům, se na ni podíval.

  „Ne.  Není to synonymum. Nepůjdeme vlastně do Pekla, půjdeme jen na místo, kde je brána do Pekel. Když o tom, ale teď přemýšlím, možná to necháme na zítra a dnes ti jen ukážu tvůj nový domov," řekl a znovu se rozešel.

  „Nedáváte vůbec žádný smysl," zamumlala. 

  „Možná ne."

  Vega chtěla něco namítnout, ale než tak stihla učinit, muž opět zastavil. Tentokrát před jednou z těch luxusních budov, ve které se nacházely přepychové apartmány. Aspoň to si Vega myslela, podle toho, co vypozorovala z filmů. Sama nikdy v takové budově nebyla.

  „Je dobré vás znovu vidět, pane," pozdravil muže vrátný, který stál u vchodu.

  „Už to byla celá věčnost, že?" opětoval pozdrav sympaticky.

  Vega jen kývla na pozdrav a pak následovala toho chlapíka dovnitř. Jedna její část věděla, že by neměla věřit cizímu člověku, ale kupodivu byla docela klidná. Nakonec, co jí zbývalo?

  „Tak, tohle je tvůj byt. Mám ho už celé věky, ale nikdy jsem pro něj nenašel využití," vytrhl ji z myšlenek muž, když se výtah zastavil a oni vešli do krásného střešního bytu.

  „Dáváte mi byt?" zeptala se šokovaně a pomalu přešla k velkému oknu, které se táhlo po celé délce obývacího pokoje. Nádherný výhled na město a ještě hezčí Central Park, který se nacházel hned u budovy.

  „Jistě."

  „Nemůžete mi jen tak dát byt. Vždyť mě vůbec neznáte a já nemohu bydlet sama!"

  „Proč ne?" zeptal se zmateně.

  „Nevím, jestli jste si všiml, ale je mi patnáct."

  „Oh, to není problém. Dokážeš se o sebe postarat, ne? Navíc, já bydlím kousek odtud a přes den stejně budeme většinu času spolu."

  „Tohle je naprostá šílenost a já se musím probudit hned teď," vydechla a štípla se do ruky v naději, že tohle všechno je jen zlý sen.

  „Chápu, že toho na tebe teď musí být dost, ale snaž se uklidnit a zhluboka dýchat," řekl poněkud jemně muž, který se od ní od rána nehnul ani nakrok. Lucifer začínal sám panikařit, neb na takovéhle věci nebyl klasifikovaný! Byl to Ďáběl!

  „Kdo jste?!"

  „Jsem ten, kdo vládne Peklu, ale věřím, že pro tebe bude příjemnější mě oslovovat jenom Dee."

  „Tak dobře, jenom Dee. Co kdybyste mi teď zkusil říct pravdu?"

  „Já ti říkám pravdu, Vego. A mohu ti říct, že jednu věc už máme společnou a to averzi vůči vlastnímu otci. Pojďme se dohodnout, že to je téma, o kterém se nikdy nebudeme bavit." Dobře, tohle byla lež, ale jelikož si pohrál s jejími vzpomínkami, byla to pro ni vlastně pravda. Z vlastní zkušenosti věděl, jak taková nenávist člověka pohání a byl si jist, že jí to do budoucna pomůže.

  „Dobře," zamumlala.

  „Možná bys se měla trochu prospat. Já tu zůstanu a pro dnes budu pracovat odsud."

  Vega jen přikývla a šla prozkoumat 'svůj' byt, při čemž hned jak narazila na ložnici, ubrečela sama sebe k spánku. Lucifer se mezitím rozhodl, že by měl napsat dopis svému otci a informovat ho o stavu věcí. Napsal mu, že tu dívku má pod dohledem, ale že by nejspíš bylo lepší, kdyby se o ni postaral někdo jiný. Možná, že kdyby byl ještě andělem, nedělalo by mu to problém, ale strávil příliš mnoho času v Pekle. Ve vyhnanství. On už anděl nebyl a cit a emoce, které kdysi míval, postupně zmizely. Nemohl se o ni postarat.

  Když si pak po sobě dopis přečetl, uslyšel v hlavě otcova slova, jak si jen vymýšlí a že nemá věci přehnaně dramatizovat. Popsaný papír v jeho ruce shořel na popel. Nakonec se Lucifer uskromnil na pouhou větu, která jeho otci oznámila, že má Vegu Carterovou pod svým dohledem.

  Bylo to zvláštní. Vzpomínal na den, kdy poprvé Vegu poznal a pak jej zničehonic přemohl spánek. Nepamatoval si, že by byl unavený. A rozhodně by nešel spát v takové situaci. Musel najít Vegu, spánek nebylo něco, co si mohl zrovna dovolit. Nevěděl, kde se nachází, ale všude kolem něj bylo jen bílo, a on tak nějak tušil, že to co přijde, se mu nebude líbit.

  „Lucifere," promluvil hlas za ním a on těžce polkl. Neslyšel toho muže několik set staletí, ale i tak jeho hlas nikdy nezapomněl. Jak by mohl, když to byl právě tento hlas, který vyřknul jeho trest. 

  Padlý anděl se ke starci otočil čelem a věnoval mu krátký pohled. „Otče," pozdravil jej nakonec, i když velmi nerad. 

  „Dlouho jsme se neviděli," řekl, jako by to snad byla Luciferova vina, že se každou neděli nezastavil na kávu a neprobíral s ním nejnovější věci, které se děly v Nebi a v Pekle.

  „A čí je to asi chyba?" odsekl. Na tohle opravdu neměl čas. Otec ho mohl kontaktovat kdykoliv, ale nikdy to neudělal, tak proč teď? Proč jej zdržoval od věci pro něj mnohem důležitější? 

  „Ach, pořád vůči mně chováš tu svou averzi," řekl snad až zklamaně.

  Lucifer mu věnoval překvapený pohled. Samozřejmě, že ho stále nenáviděl. Sebral mu všechno, co na svém životě miloval a nechal jej shnít v Pekle. „Neměl bych? Myslel jsem, že jsme rodina! Obdivoval jsem tě. Dokonce i uctíval! A pak? Pak jsi mě poslal do Pekla za čin, který jsem ani nespáchal. V tu chvíli jsem si připadal jako on. Připadal jsem si jako Cygnus a dlouhá léta jsem přemýšlel, jestli nakonec přece jen neměl pravdu. Jestli jeho vzpoura nebyla náležitá," vyštěkl. 

  „Pořád jsi to nepochopil, můj synu. Myslíš si, že jsem tě poslal do Pekla za trest, ale tak no není a nikdy nebylo. Všechno má svůj význam. Věděl jsem, že jestli někdo může vládnout místu, jako je Peklo, jsi to ty. Byl jsi Světlonoš. Nosil si lidem světlo, jejich naději. Tím, že je ochráníš od zlých jedinců, děláš to samé," vysvětlil a Lucifer se zamračil. Jeho slova byla podezřele podobná těm Vegy.

  „A jak to mám vědět? Nechal jsi mě předstoupit před soud. Obvinil jsi mě z toho, že jsem chtěl tvůj trůn! Vážně se mi snažíš namluvit, že to vše bylo pro mé dobro? Pro dobro lidí?"

  „Ano, pro vyšší dobro. Byli jste si se svým bratrem blízcí a musel si to být ty, kdo se postará o slečnu Carterovou. Kdo ji připraví na jejich střet. Sledoval jsem tě, Lucifere. Vždy jsi odváděl skvělou práci, i když jsi to nikdy dělat nechtěl. Pravda byla taková, že tvůj pravý úděl jsem znal ještě před tvým stvořením. Věděl jsem, že tě jednou budu muset poslat do Pekla. Po Cygnusově směšném pokusu o převrat se v Nebi začaly roznášet drby a já je musel utnout. Musel jsem z toho někoho veřejně obvinit a ten někdo jsi musel být ty."

  „Přestaň! Jak tohle můžeš říct? Protože, nevím jestli sis všiml, ale naše vyvolená ode mě právě utekla a odmítla dokončit poslední fázi, takže jsem selhal, nemýlím-li se."

  Bůh si ztěžka povzdechl. Lucifer měl odjakživa sklony být na sebe příliš tvrdý, ale plně se to začalo projevovat až v Pekle. „Malý zádrhel. Až se probudíš zpátky na zemi, najdeš ji a dokončíte to. Není příliš času, synu. On přichází a než domluvíme, bude už zpátky."

  „Necháš mě vrátit se do Nebe, až bude po všem?" zeptal se. 

  „Ne. Byl jsi skvělý anděl, Lucifere, ale patříš do Pekla. Narodil jsi se proto, abys se stal vládcem. Vím, co tě trápí. Chceš zpátky jejich úctu. Byli ti vděční, že jsi jim nosil světlo, ale teď tebou mnozí pohrdají. Myslí si, že jsi špatný. Zlý. Co na tom, že si neuvědomují, že ty je toho zla zbavuješ?"

  „Tobě se to lehko řekne. Jsi Bůh."

  „Být Bůh nic neznamená, synu. Jsi vládce Pekel, a tím už budeš navždy. Čím dříve se s tím smíříš, tím lépe pro tebe. Máš tu dívku. Našel sis rodinu. Teď už se jen musíš ujistit, že neselže."

  „Nevím, jestli zvládnu žít dál pokud selže. Mám ji rád."

  „Vím, že ano. Má potenciál. Myslím, že to dokáže a pokud ne. Pak už nám nepomůžu ani já. Cygnus se nezastaví dokud nebude po jeho. Kdysi jste si byli blízcí, ale jak se ohledně tebe teď cítí? To se těžko odhaduje. Mě chce mrtvého, to víme všichni. Co má v plánu dál, nevíme nikdo," řekl se smutným tónem v hlasu a Lucifer ztěžka polkl.

  „Opravdu není něco, co bychom mohli udělat? Máme jen sedět a nechat to na Vee?" zeptal se lehce zoufale.

  „Je mi to líto, Lucifere. Opatruj se."

  „Ty též, otče. Ty též," zamumlal a pak se probudil ve svém bytě.

  Nebylo pro něj těžké ihned určit, že něco bylo jinak. Bylo to přesně, jak jeho otec řekl. Až se probudí, Cygnus už bude zpátky. A taky, že byl. Vteřinu po tom, co otevřel oči, ucítil jeho andělskou auru. 

  Bylo to tady.

  Den, kterého se tolik bál. 

  A on měl jeden jediný úkol.

  Musel najít Vegu dřív, než ji najde Cygnus.