Nebe – tisíce let před naším letopočtem

  Lucifer byl stvořen teprve před pár lety, ale velmi rychle si v Nebi našel své čestné místo. Od svého otce byl pověřen přinášet smrtelníkům světlo – naději, a on tento úkol bral velmi vážně. Miloval své poslání. Miloval svůj život. Všichni kolem něj byli tak laskaví. Byl velice překvapen, jak jsou všichni přátelští a zajímají se o to, jak jeho den vypadal. Kolika lidem přinesl světlo. Nebe bylo zkrátka místem, kam patřil a byl tolik vděčný svému otci, že jej stvořil a obdařil jej tak významným posláním. 

  Nebyl nejstarším dítětem svého otce a rozhodně nebyl ani tím nejmladším. Čas od času byl potřeba nový anděl. Tak to bylo koneckonců i s Luciferem. Byl stvořen za účelem vyššího dobra. Nicméně v Nebi i na Zemi bylo tolik práce, že bylo potřeba několik set andělů, což znamenalo, že Lucifer ani  za několik let své existence neměl šanci potkat všechny své bratry a sestry. Vlastně se znal jen s bližším kruhem Boha. Nejblíž si byl však se svým nejstarším bratrem Cygnusem. Když byl stvořen, Cygnus si jej vzal pod svá ochranná křídla a od té doby byli nerozlučitelní. Aspoň tak si to Lucifer myslíval. 

  Vrátil se do Nebe po jednom extrémně těžkém dni rozdávání světla, když nevědomky vešel na tajné setkání andělů, které vedl Cygnus. Zprvu byl Lucifer nadšený tím, že po tak dlouhém a unavujícím dni vidí svého bratra, než měl ale šanci dát najevo svou přítomnost, bratrova slova dolehla k jeho uším a na čele se mu objevila vráska. Myslel si, že snad špatně slyší, ale to bylo nemožné, neb andělé měli perfektní smysly. Schoval se proto za mohutný sloup a pečlivě poslouchal každé slovo, které jeho bratr vypustil z úst. 

  „... tudíž je naší povinností toho starého pošetilce odstavit. Koneckonců, příliš dlouho si užíval své moci. Lidi stvořil tak, aby stárli a nakonec umřeli, proč by on měl žít věčně? Proč by měl právě on vládnout navěky věků?! Stvořil nás jen proto, že potřeboval, aby za něj někdo odváděl práci. Mluví o nás jako o svých dětech, ale já se vás ptám, kde je ta láska? Den, co den nám rozkazuje, co máme dělat a já už toho má dost!" Cygnus burcoval dav svým pevným hlasem. Andělé, kteří byli přítomní, začal i jeden přes druhého vykřikovat podobné věty, čímž Cygnusovi dali najevo, že s ním souhlasí. 

  A Luciferovi se na moment zatočila hlava. Před očima měl roj hvězdiček a náhle se mu udělalo nevolno. Do té doby si ani nemyslel, že je to možné. Jenže teď tu stál a poslouchal, jak se jeho milovaný bratr chystá vzbouřit jejich otci a měl pocit, že to s ním sekne a on se propadne až na Zem. Musel to být nějaký příšerný sen, jinak si to nedokázal vysvětlit. Proč by to jeho bratr dělal? Cygnus, který nikdy nebyl nic méně než laskavý a moudrý.  Jeden z prvních andělů...

  „Vím, že jsi tu, bratře," promluvil klidným hlasem a Lucifer ztěžka polkl. Musel ztratit pojem o tom, co se kolem něj dělo, neboť když opatrným krokem vyšel zpoza sloupu, čekal tu na něj jen Cygnus. 

  „Zrovna jsem se vrátit," vysvětlil svou přítomnost mladší anděl. Neměl strach, ale lhal by, kdyby řekl, že nebyl zmatený. Celý jeho život nezažil nic než dobro. Byl zvyklý jej dávat lidem. V Nebi jste na nic jiného než na dobré anděly a lidi, kteří se sem dostali po smrti, nenarazili. Tohle pro něj byla dobře mířená rána. Zasáhlo jej to více, než by kdy čekal. Pocit, který se v něm usídlil byl pro něj doposud neznámý, ale on už teď mohl říct, že se mu nelíbil. 

  Cygnus byl mohutné postavu, o hlavu vyšší než Lucifer a pár století života v jeho tváři zanechalo své. Kdyby chtěl, mohl by Lucifera rozmáčknout jako malinu (což nemohl, neboť andělé si nedokázali ublížit, tedy zabít se). I tak se jen usmál a přešel ke svému mladšímu bratrovi, aby jej mohl objat kolem ramen. 

  „Jak se ti dnes dařilo? Vypadáš, že máš za sebou těžký den," řekl, jako by se nic nestalo a tohle byl jejich další běžný den. 

  „Zažil jsem i lepší, ale nebylo to nic hrozného," odpověděl zdvořile brunet, ale zmatení ze své tváře vymazat nedokázal. Nemohl jen tak hodit za hlavu, co po návratu do Nebe uslyšel. Byla to závažná věc a on z toho musel Cygnuse dostat. Musel mu to rozmluvit. 

  Cygnus si jej přeměřil pohledem a zhluboka si povzdechl. „Poslyš Lee, já vím, že tě trápí, co jsi zaslechl. Vidím tvé zmatení, ale pravda je, že nechci, abys se do toho přimíchal, rozumíš mi? Pro tebe bude zítřek jako každý jiný den. Ráno vstaneš a vydáš se dolů, abys lidem dával světlo, ano? A  až se vrátíš, oslavíme náš úspěch."

  „Ale já to nechápu," povzdechl si Lucifer. To od něj opravdu očekával, že nic neudělá? „Co se děje?" 

  „Jsi ještě mladý na to, abys to chápal. Vím, že otce miluješ. Býval jsem stejný, když jsem byl v tvém věku. Ta naivnost je krásná, ale po pár tisíciletích ji ztratíš. Tvůj pohled se začne měnit a ty zjistíš, že otec není tak dokonalý, jak se jeví. Ach, Lucifere, má tolik chyb a pokud něco neuděláme my, tak kdo? Nikdo přece nemůže vládnout navždy. To není správné a on by to měl vědět. Sám by měl odstoupit a svěřit vládnu jednomu z nás. Jsme přece jeho děti! Máme na to nárok. Ten trůn je náš stejně jako je jeho. Nemůže na něm sedět věčně, časem to pochopíš. Já vím, že ano, jsi přece jeden z těch nemoudřejších andělů. Troufám si říct, že s věkem se staneš tím nejmoudřejším z nás. Jednoho dne to budeš třeba ty, kdo nám bude vládnout. Není to hezká představa?" chlácholil jej Cygnus. A proč by taky ne? Věřil tomu. Nechtěl ten trůn jen pro sebe. To jediné, co chtěl, bylo aby Bůh odstoupil. Aby dal prostor svým dětem. 

  Lucifer se na chvíli odmlčel. Aby řekl pravdu, tato představa se mu zase tolik nezamlouvala. Byl spokojený s tím, jak se věci měly. Miloval své poslání. Nikdy ani na vteřinu netoužil po ničem jiném. A jejich otec byl perfektní vládce, takže nedokázal pochopit o čem to jeho bratr mluvil. 

  „Možná... Ale proč to musí být takhle? Bratře, vždycky jsi byl moudrý. Proč bys dělal něco takového, jako je svržení našeho otce?" 

  „Věděl jsem, že to nepochopíš, proto jsem nechtěl, abys se do toho míchal. To ale nevadí, jak jsem řekl; s věkem na to přijdeš sám. Teď si běž odpočinout, zítra tě určitě čeká náročný den. Ostatně jako nás všechny. Dobrou noc, bratře," uzavřel jejich konverzaci klidným hlasem a než stihl Lucifer něco dodat, zanechal jej v místnosti samotného. 

  Jenže, jak můžete jít spát s klidnou duší, když se dozvíte tak hroznou věc, jako byl čin, který se Cygnus chystal s zítřejším úsvitem spáchat? Jak byste mohli jen na vteřinu zamhouřit oči, když víte, že se vám tolik blízká osoba snaží provést něco vám další blízké osobě. Na čí stranu se postavíte? Jak můžete vědět, co je správné, když v tom hrají roli emoce. Tu noc Lucifer nespal. I když by si spánek dopřál velmi rád, nemohl. Jeho myšlenky mu to nedovolily. Ve skutečnosti o tom tolik přemýšlet nemusel. V hloubi srdce věděl, co je správné už v momentě, kdy svého bratra omylem zaslechl. Jenže jak mohl jen tak jít a udat bratra, který pro něj byl vždycky vzorem? Který se o něj staral celý jeho život. Jak? 

  Ráno přišlo dříve, než by si Lucifer přál. Nebyl připravený na to, co se hodlal udělat, ale věděl, že jinak to nešlo. Jeho bratr učinil nešťastné rozhodnutí a musel čelit následkům. Doufal jen, že jeho otec bude shovívavý. Doufal, že mu Cygnus jednou odpustí. 

  Toho rána to bylo poprvé, co se netěšil, že svého otce uvidí. Bylo to poprvé, co mu ztěžkly nohy. Každý jeho krok byl těžší a těžší a on měl pocit, že ke svému otci ani nezvládne dojít, natož mu sdělit tu nepříjemnou pravdu. Toho dne ani nezaklepal, jak měl ve zvyku. Trvalo mu tak dlouho, než před brány trůnního sálu vůbec došel, a tak si teď nemohl dovolit ztrácet další minuty. Cygnus už mohl být na cestě sem. 

  „Otče, měl bys vědět-" začal ihned, jak vkročil dovnitř, ale další slova mu z úst nevyšla, když jeho pohled padl na otce, který seděl na svém trůně, zatím co byl obklopen anděli, kteří byli poněkud více vyzbrojeni, než by Lucifer čekal. Cygnus stál před jejich otcem a ve tváři se mu mihlo zklamaní, když se Světlonoš objevil. 

  „Ach, Lucifere, měl jsem vědět, že tvá zaslepená oddanost k otci nakonec zvítězí. Ale nestrachuj se, bratře. Býval jsem stejný, takže jsem schopen ti odpustit," promluvil po chvilce ticha Cygnus, načež se stařík na trůně rozesmál. 

  „Mé pošetilé dítě! Opravdu si myslíš, že ti to vyšlo? V Nebi se neděje nic, o čem bych nevěděl," informoval je jejich otec a pak se jeho výraz rapidně změnil. Tvář měl skoro jak vytesanou z kamene a Lucifer poznal, jak moc se hněvá, i když na sobě nedal nic znát. „Zklamali jste mě, mé děti. Trest vás nemine a bude to ten nejhorší trest, jaký anděl může dostat. Tímto dnem jste vyhoštěni z Nebe a už nic víc nejste anděli, od této chvíle jste anděli padlými," zahřměl a s jedním jediným lusknutím prstů všem zmizela křídla a mraky pod jejich nohami se rozplynuly. 

  Lucifer byl zděšen osudem jeho bratrů, ale daleko víc se obával, co Bůh chystá provést Cygnusovi, neb ten tu jako jediný zůstal. Pokud by tohle pro anděla nejhorší trest, co čeká jeho dalšího bratra? Bratra na kterém mu tolik záleželo. 

  „Myslíš si, že je tohle konec?!" vykřikl naštvaně Cygnus. Nehodlal přiznat porážku. Ne, před tím starým bláznem. 

  „Nikoliv. Vím, že to konec není, ale nějakou dobu se neuvidíme, můj synu. Snad ti čas o samotě prospěje," odvětil v klidu stařec a s dalším lusknutím prstů byl Cygnus pryč. 

  „Otče, já-"

  „Máš někde být, nemýlím-li se," přerušil jej otec a věnoval mu zkoumavý pohled. Věděl, že tenhle den přijde, nakonec mu neříkali všemohoucí pro nic za nic, ale nelíbilo se mu, co má následovat. Ze začátku nevěděl, který z jeho synů se proti němu postaví, ale brzy začal tušit, že to bude právě Cygnus. Otec takové věci zkrátka pozná. Nelíbilo se mu to, ale smířil se s tím. Cygnus se mu až příliš podobal, tudíž nepatřil mezi jeho oblíbence. Koho měl ale opravdu rád, byl Lucifer. Jeho mladý Světlonoš. Jeho osud znal ale ještě dřív, než jej vůbec stvořil. A nebyl připravený na to, co musel udělat. 

  „Nerozumím tomu, to je všechno?" zeptal se zmateně mladý anděl. Posledních pár hodin měl v hlavě opravdu chaos a chtěl znát odpovědi. Co se stalo? Kam Cygnus zmizel?

  „Jistě, co víc bys čekal? Hrozba byla nereálná. Není potřeba dělat kvůli tomu v Nebi rozruch. Tvůj bratr byl pošetilý a doplatil na to. Konec. Nyní běž, tvá práce nepočká."

  Lucifer se zachoval jako dobrý anděl, kterým byl, a beze slova se odebral na Zem, aby se věnoval své práci. Věděl, že všechno má svůj význam a že jeho otec ví, co dělá. Co nevěděl bylo to, že za pár dní jej čeká něco daleko horšího. 

•••

  Gabriel byl zasvěcen do celé té záležitosti s Cygnusem a proroctvím ještě ten den, co se onen neškodný převrat stal. On, Natanael a Michael. Nebral to příliš osobně. Někteří andělé jsou občas příliš ctižádostiví. Tak to prostě bylo. Co jej trochu zasáhlo bylo, když musel dojít pro svého mladšího bratra, který se nikdy ničím neprovinil a předvést jej před nebeský soud. Archandělé věděli, co jejich bratra čeká a ačkoliv s ním, ani jeden netrávili tolik času, ani jeden z nich z toho nebyl nadšený. Bylo to podle nich kruté, ale vždycky patřili k těm, kteří otcova rozhodnutí nezpochybňovala. Věděli, že je to nutné. Aspoň se v to snažili věřit. 

  „Přivedl jsi jej?" 

  „Jak jsi si přál, otče," odpověděl bez špetky citu Gabriel. 

  „Pak je čas," povzdechl si stařec a rozešel se ke svému trůnu. Věděl, že z toho nikdo ze zasvěcených neměl radost, ale muselo to být vykonáno. Pro vyšší dobro tomu tak muselo být. 

  Světlonoš stál naproti svému otci a čekal na jeho rozsudek. Kdyby mu někdo řekl, že tohle je jeho osud, vysmál by se mu. Vždyť on byl otcův oblíbenec. Byl jedním z největších a nejhezčích andělů.

  Tohle bylo celé špatně.  

  Bůh seděl na svém mohutném trůně, jeho tvář byla jako obvykle strnulá, nedal na sobě znát ani kousek citu. V této chvíli to bylo poprvé, co Světlonoš zapochyboval o tom, jestli jeho otec vůbec nějaké ty city má. Nikdy své emoce nedával najevo, ale ti nejbližší věděli, že mu na nich záleží. Že je má rád. I Světlonoš si tohle myslel, ale teď? Stál tu naproti osobě, kterou celý svůj život obdivoval a vzhlížel k ní. Ta stejná osoba se mu každou  chvíli chystala udělit trest za čin, který ani nespáchal. Andělé a ostatní obyvatelé Nebe byli shromážděni okolo nich a i oni s napětím čekali na rozsudek Boží. Celé Nebe. Ovšem nikdo nevystoupil z řady, aby se postavil za Světlonoše. Za jeho nevinu.

  Lucifer nebyl hloupý, ba naopak. Věděl, co jej čeká, ale i tak to nemohl pochopit. On přece nepatřil k Cygnusově odboji. Tak proč? Měl Cygnus pravdu? Rozhodl se nakonec špatně? Ale vždyť jeho otec byl Bůh! Musel být dobrý... i přes to tu teď Lucifer stál, předvolaný za něco, co neudělal. 

  „Zpychl jsi! Zatoužil si po moci, která ti nenáleží a musíš za to být náležitě potrestán," zahřměl mohutný hlas vládce Nebes. „Pokud jsi chtěl být vladař, rád ti tvé přání splním. Tímto  dnem jsi vyhoštěn z Nebe! Půjdeš do Pekla a budeš se starat o všechny hříšníky světa až do konce tvého života," vyřkl trest a hned na to se v celém Nebi ozvalo špitání všech přítomných.

  „Já jsem Světlonoš! Nemohu jít do Pekla, to mi nemůžeš udělat!" vykřikl pohoršeně Lucifer. Nechápal nic z toho, co se dělo. Měl jít do Pekla? Měl vládnout místu tak temnému, že o něm nikdo z andělů ani nechtěl mluvit? On, o kterém vždycky říkali, že je až příliš laskavý? 

  „Omyl. Ty jsi býval Světlonoš, tímto okamžikem se z tebe stává padlý anděl," opravil jej otec a lusknul prsty, stejně jako to udělal před pár dny. 

  Světlonošova křídla zmizela a mraky pod jeho nohami se rozplynuly. Věnoval poslední pohled svému otci, a pak začal padat. A během toho, co padal, přemýšlel nad tím, čím si tohle zasloužil. Jediné, co kdy chtěl, bylo být jako jeho otec. Být stejně moudrý a rozvážný. Chtěl jeho uznání a hrdost a místo toho dostal na starost Peklo. Místo, kam nikdo nešel dobrovolně. A on? Poslal jej tam vlastní otec. 

  On byl Jitřenka. Měl lidem obstarávat světlo. 

  On byl světlo. 

  Býval světlem. 

  Teď byl poslán na místo tak temné, že i ten nejmenší plamínek světla byl navždy umlčen.

  Toho dne se stal vládcem Pekel a anděl, kterým býval, zmizel neznámo kam.