Potom, co jej na té ulici zanechala samotného, se rozhodla, že si půjde pročistit hlavu do parku. Potřebovala kolem sebe mnohem více zeleně, aby se jí mohl pořádně okysličit mozek. Upřímně, takhle zmatená byla naposled před pěti lety, když se před dveřmi jejího domu objevil Dee. Líbilo se jí trávit čas s Aidnem a jistě, nějaké city k němu přechovávala, ale když mu sdělila, že vztah nechce a on s ní nakonec souhlasil, vystačila si s jejich kamarádstvím. A pak se Aiden najednou rozhodne, že ji políbí? Co to jako mělo znamenat? Abychom k sobě byli upřímní, ve skutečnosti se jednalo o pouhý letmý dotek rtů, který ani netrval tak dlouho, vzhledem k tomu, že se Vega odtáhla. Jenže i těch pár vteřin stačilo na to, aby se opět vrátila k pochybám a citům, které pohřbila hluboko ve svém srdci. 

  Vega se zhluboka nadechla, než roztřesenou rukou vzala za kliku dveří, které vedly k Deovi do kanceláře. Celý den byla natolik zabraná do svých myšlenek, že úplněk nakonec přišel rychleji, než by čekala. A i přesto, že k tomuhle momentu směřovala od prvního okamžiku, kdy Dea poznala, teď si tím nebyla tak jistá. Ještě ráno se nemohla dočkat, až konečně vstoupí do Pekla a teď váhala... A za to mohl ten pitomec Aiden! Nikdy nebyla velký fanoušek lásky, ale všechny ty řeči o tom, že láska je privilegium, které ona nemá, ji trochu zviklaly. Ale udělala správnou věc a veškeré city zahubila ještě v počátku. Rozhodla se jako budoucí spoluředitelka Pekla a zcela jasně mu řekla, že jejich vztah nikdy nebude nic víc než kamarádský. A pak ji Aiden políbil!  Zpanikařila, když tak učinil, ale lhala by, kdyby řekla, že se jí to nelíbilo. Lhala by, kdyby řekla, že nic necítila. Zatracený Aiden a city, které k němu měla. 

  „Vee! Už jsem se bál, že jsi se někde ztratila," zavtipkoval Dee, když konečně otevřela dveře a vešla do jeho kanceláře. 

  „Stylový pozdní příchod, ne?" ušklíbla se. 

  „Jak jinak. Co tvé pocity? Dnes budeš konečně oficiální spoluředitelkou Pekla," řekl s hrdostí v hlase a Vegu píchlo u srdce. Tohle pro ni znamenalo hodně. Ale nemohla se ubránit myšlence, že bude žít věčně a bude muset nechat Aidena jít. Možná, že kdyby se mu stala nějaká vážná nehoda při které by nešťastně zemřel, nemusela by se tolik trápit. Nebo by se mohl odstěhovat na druhý konec světa. A ona by od něj byla volná. 

  „Víš, jak se cítím. Vždyť, kdyby to bylo na mně, byla bych nesmrtelnou už ráno, kdy jsem tu byla. Takže mi už podej ty papíry, ať je mohu podepsat. Nemohu se dočkat, až mě přestaneš komandovat. Protože můj milý, drahý, od teď budeme na stejné úrovni," poškádlila ho. 

  „Haha, na to ani nemysli. Vždy tě budu komandovat," zasmál se, ale pak zvážněl.

„O co jde?" zeptala se, když si všimla jeho výrazu. Byl to přesně ten ustaraný Dee, kterého v posledních dnech vídala, a který jí dělal starosti. 

  „Víš, je tu něco, co ti musím říct. Stačí jen jeden podpis, abys byla nesmrtelná, ale to neznamená, že na světě neexistuje nic, nebo nikdo, kdo by ti i tak mohl ublížit," řekl mírně utrápeně a Vega se zamračila.

  „Nerozumím."

  „Když jsem byl ještě andělem, měl jsem spoustu bratrů a sester. Všichni jsme v podstatě byla jedna velká rodina. Ale každý má toho svého oblíbeného sourozence, že? Můj bratr Cygnus a já jsme byli nerozluční. Byl starší o pár desítek let, ne však o mnoho. Myslel jsem si, že obdivuje našeho otce stejně jako já. Bylo to o pár tisíciletí později, kdy mi došlo, že on ho neobdivuje. Ne, on jej chtěl nahradit. Nelíbilo se mu, jak náš otec vládne. Myslel si, že by to mohl dělat mnohem lépe. Přišel jsem na to, že Cygnus plánuje spiknutí a dostal jsem se tak do úzkých. Na jedné straně můj bratr, který chystal nekalosti a na druhé straně můj otec, kterého jsem v té době velmi uznával. Dva lidé, na kterých mi z mé andělské rodiny záleželo nejvíce. Nakonec jsem se musel rozhodnout a rozhodl jsem pro otce. Pro otce, který mě záhy na to poslal do Pekla. Ale i tak jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Když jsem si vybral otce, vybral jsem si tím vlastně mír v Nebi. Víš, věc se má tak, že anděl nemůže zabít anděla a můj otec, tak nemohl učinit kvůli kodexu, a tak jej proměnil v prach. I to je složitější, neboť prachem nezůstal dlouho. Zhmotnil se v Edomu, kde si odpykává svůj trest. Pokud by se odtamtud dostal, změnil by se zase v prach. Zkrátka může existovat jen v Edomu," dovyprávěl a Vega byla ještě víc zmatenější než před tím. A také dost překvapená. Dee nikdy nemluvil o své minulosti v Nebi. Nenáviděl vše, co mu připomínalo jeho dny anděla. Takže se muselo jednat o něco vážného, když se o tom rozhodl promluvit. 

  „Stále nechápu, kam tím míříš," poznamenala tiše. Měla tušení, že to co přijde se jí nebude líbit. Copak dnes nemohlo jít aspoň něco podle plánu?

  „Jak už jsem říkal, Cygnus se proměnil v prach, ale nezemřel. Je mu předurčeno se vrátit. Já se mu postavit nemůžu, neb náš boj by byl nekonečný a nikdo by nevyhrál. Je tu však proroctví, které říká, že jeden člověk se mu postavit může. A jen jeden z nich může vyhrát," vysvětlil konečně a Vega na něj chvíli jen tupě zírala. 

  „Nech mě hádat, ten člověk jsem já," řekla otráveně, když jí došlo, kam tohle všechno vede. Tyhle jeho pokusy o vtipy nabíraly zcela nové rozměry. 

  „Ve vší mé nelibosti, ano. Jsi to ty."

  „Musím říct, že chvíli jsem ti to i žrala, ale proroctví? To už je trochu moc, Dee," zasmála se a tentokrát to byl Dee, kdo se zamračil.

  „Tohle není vtip, Vego. Myslím to vážně," trval na svém. 

  „To stačí, Dee! Zasmála jsem se," řekla varovně. Musela uznat, že to byl vtip, který se mu výjimečně povedl, ale zrovna teď nebyla v náladě pro vtipy. Chtěla jen podepsat tu zatracenou smlouvu a konečně dosáhnout nesmrtelnosti a spoluvlády. Proč jí to musel někdo pořád ztěžovat? Copak už si toho nevytrpěla dost?

  „On se vrátí a ty musíš být připravená. Je nebezpečný," naléhal dál.

  „Tak počkat... ty mluvíš vážně," zamumlala v šoku.

  „Ano."

  „Takže si to ujasněme. Ty jsi mi celou dobu lhal," objasnila fakt, který ji z toho celého vyprávění zaujal nejvíce. Ne to, že je vyvolená. Ani to, že se má utkat s andělem v boji na smrt. Ne, zajímalo ji to, jak jí dokázal pět let lhát do očí. Jak jí to mohl udělat? Zrovna jí! Vždyť oni si říkali úplně všechno. 

  „Nechtěl jsem, ale myslel jsem si, že je to tak lepší."

  „Lepší pro koho? Pro tebe nebo pro mě?" vyštěkla, ale odpovědi se jí nedostalo. Byla tak naštvaná! Celou dobu si myslela, že on je její rodina. Měl ji ale vůbec rád? Nebo to vše dělal kvůli nějakému pitomému proroctví? „Odpověz mi, Lucifere," vyzvala ho, když stále mlčel.

  „Neříkej mi tak," odsekl místo odpovědi, kterou po něm žádala.

  „Oh, a proč ne? Nejmenuješ se tak snad?"

  „Ty víš, proč."

  „Jo, to vím. Protože Lucifer byl podle tebe někdo jiný. Lucifer byl jeden z nejhezčích a nejvyšších andělů. Dával lidem světlo. Ne, počkej, on byl tím světlem. Jenže pak mu bylo ukřivděno a on byl poslán do Pekla. Byla mu dána odpovědnost. Copak to nevidíš? Tvrdíš, že anděl, kterým jsi byl, je dávno pryč, ale to není pravda. Dáváš lidem světlo. Dáváš jim naději, když svět zbavuješ všech hříšníků. A já vím, že to v hloubi svého srdce víš také. Dal jsi světlo i mně. Jsi pořád stejný, Lucifere. To nic nemění na tom, že jsi mi lhal. To byla velká chyba. Končím," řekla a on ji věnoval překvapený pohled.

  „Jak to jako myslíš? Nemůžeš jen tak skončit."

  „Sleduj mě," odsekla a otočila se ke dveřím, než však stihla udělat pár kroků, ruka na jejím rameni ji zastavila. 

  „On si tě najde, Vego. Je jedno, jestli pro něj budeš hrozba nebo ne. Najde si tě a skoncuje s tebou," řekl a otočil ji čelem k sobě. Copak to nechápala?!

  „Tak ať! Byl jsi jediný člověk, kterému jsem věřila. Ale teď už nemám ani to. Celou dobu jsi mě využíval! K čemu mi bude, že budu žít věčně, když jsem ztratila tebe? Ať si přijde, už je mi to všechno jedno..."

  „Vee, poslouchej mě. Když jsem tě poznal, bylo ti pouhých patnáct let a zrovna ti umřela matka. Nemohl jsem za tebou přijít a říct ti, že se máš utkat s nebezpečným andělem. Nebyla jsi připravená. Nikdy, jsem tě nevyužíval, rozumíš? Nikdy. Jsi pro mě jako malá sestra, kterou musím za každou cenu ochránit, a kdyby to bylo na mně, nedovolil bych ti se proti němu postavit. Ta představa, že tě ztratím, je pro mě hrozná."

  „Tak to je smůla, protože jsi mě právě ztratil. Měl jsi vědět, že vždy radši uslyším pravdu, ať je jakákoliv. Sbohem, Lucifere," řekla, ale Lucifer ji stále držel, aby od něj nemohla odejít. 

  „Ne, Vego, neodcházej! Ne takhle. Chápu, že jsi zklamaná a ublížená, ale přece kvůli tomu nezahodíš svůj život. Nech mně ti pomoc, prosím," řekl zoufale, ale Vega nemohla. Nemohla se na něj ani podívat, aby jí to nezpůsobovalo ostrou bolest v hrudi. Jak by mu mohla věřit, potom, co se dozvěděla, že jí celých pět let lhal?

  „Moc dobře víš, že to už udělat nemůžu. Proč jsi mi to neřekl? Všechno teď mohlo být jinak. Tolik jsme si zakládali na tom, aby náš vztah byl upřímný," zamumlala potichu. Už neměla na nic sílu. Možná se nakonec spletli a nebylo jí souzeno stát se spoluvládkyní Pekla. Možná měla být jen obyčejná holka, která si na pět let vyzkoušela jaké to je býti někým mocným, kdo má v rukou osud druhých lidí. 

  „Nešlo to. Copak bys mi uvěřila?"

  „Uvěřila jsem ti, že jsi Lucifer, nebo snad ne? Uvěřila jsem ti, že jsi vládce Pekel! Tohle se nedá napravit. Udělala jsi své rozhodnutí a teď musíš nést následky. Budeš mi chybět," hlesla a vymanila se z jeho sevření. Otočila se na odchod a tentokrát ji nezastavil. 

  I přesto, že odejít od něj, nebylo nic lehkého, se cítila tak nějak svobodněji. A hned věděla co s tou nově nabitou svobodou udělá. Protože když ji teď netížilo to, že bude žít věčně, čekal na ni jeden nejmenovaný kluk, pokud se nemýlila. A třeba dokáže spravit díru v jejím srdci, kterou po sobě Lucifer zanechal. 

•••

  Hnědovláska hleděla na svůj rozmazaný odraz ve vodě. Nezestárla ani o jeden jediný den a její krása nebyla poznamenána pobytem na tomhle příšerném místě. A to jí přidávalo na její sebejistotě.  Její drahý nenáviděl, co dělala rodičkám a novorozeňatům, a proto ji zavřel do téhle pustiny. Byla si jistá, že ji ale nikdy nepřestal milovat. Nikdy neudělala nic, čím by jej zranila. A právě to bylo její eso v rukávu. Když bude mít štěstí ta holka zemře v souboji spolu s Cygnusem. Pokud přežije, bude se s ní muset holt vypořádat po svém. Tentokrát už nedovolí, aby jí něco překazilo její život po boku jejího milého. 

  „Prosím, řekni mi, že zase nezírá na tu hnusnou kouli," promluvila, když se za jejími zády objevil Asmodeus. Od doby, co se sem vrátil, se od ní hnul na krok jen v případě, že mu tak řekla. A dnes ráno mu přikázala, aby našel Cygnuse. Nebylo pro ni překvapení, když Asmodeus přikývl, čímž potvrdil její domněnku. Opravdu nechápala jeho zaujatost místním sluncem. A to se to snažila pochopit. Jednu dobu dokonce chodila hledět na červené slunce spolu s ním, jenže žádné potěšení jí to nepřineslo. 

  „A co by taky tak jiného mohl dělat, že? Musím říct, že mi ten proradný anděl bude i chybět. Po těch staletích mi nakonec přirostl k srdci. Škoda, že musí zemřít," prohlásila ledabyle, „asi bych se s ním měla aspoň rozloučit. V rámci uchování dobrých vztahů, kdyby to přece jen přežil."

  Asmodeus na to nic neřekl. Neměl anděla v lásce. Ale on neměl v oblibě nikoho, kdo se příliš motal kolem jeho matky. 

  „Připrav se mezitím na odchod. Dnes tuhle díru opouštíme," řekla s triumfálním úsměvem a vydala se hledat Cygnuse.