Tenhle příběh je do soutěže od Anonym006.
Povinná slova: růže, kočka, hrad, ovce, kytara, lampa
Word count: 1147

>>>¤<<<

Chlapec v otrhaných šatech pomalu kráčel ulicí města. Do půlnoci moc času nezbývalo a ulice byla liduprázdná, až na spícího bezdomovce se starou, otlučenou KYTAROU, kolem kterého chlapec prošel. I v té tmě, sem tam porušené poblikávající pouliční LAMPOU, bylo jasně vidět, že chlapec kulhá.

Věděl, že mu moc času nezbývalo, ale přesto nezrychlil. Věděl, že pokud se tam nedostane včas, bude to mít katastrofální následky. Ale ani to ho nepřimělo přidat do kroku. Jednoduše nemohl. Jeho zraněná noha vysílala do celého těla bolestivé impulsy a připomínala mu, že selhal.

Zklamal svou říši a teď za to musel platit. Byl uvězněn v tomto světě aut, elektřiny a pokroku. Našem světě. Ale jeho dny zde byly sečteny. Už brzy se vrátí. Musí se vrátit. Jinak bude vše ztraceno.

Konečně před sebou uviděl svůj cíl. Starý dům s četnými dírami ve střeše a rozbitými okny. Nikdo v něm již dlouhý čas nebydlel. Byl pro chlapce ideální. Kouzlo, které chtěl vyvolat, bylo příliš mocné a napáchalo by spoustu škody. Ale tomu domu už víc ublížit nemohlo.

Když se dobelhal až k budově, kterou si vyhlédl, jemně strčil do dveří, které se se zavrzáním otevřely a dovolily chlapci vstoupit. Ušel sotva pár kroků, než se vyčerpáním zhroutil na zem.

Bolest vystřelující z jeho zraněné nohy ochromovala celé tělo a zastírala jeho mysl. Když se k tomu přidalo několik dnů beze spánku a jídla, byl zázrak, že chlapcovo tělo vydrželo až do tohoto okamžiku.

Třesoucí se rukou si sáhl do kapsy a vytáhl malý úlomek křídy. Pokusil se bolest zatlačit do pozadí a soustředit se. Rychlými tahy křídou začal na dřevěnou pohladu črtat obrys pentagramu. Když byl základ hotový, pustil se chlapec do psaní neznámých run.

Hodiny na kostelní věži nedaleko od domu odbily půlnoc.

,,Ne, ne, ne," mumlal si pro sebe chlapec, zatímco se jeho ruka pohybovala rychleji a rychleji.

S každým dalším úderem zvonu bilo jeho srdce rychleji a zmocňoval se ho strach. Mozek mu stále dokola opakoval, že to nezvládne. Že má málo času.

Obraz byl hotov.

Chlapec začal rychle odříkávat slova v dávno zapomenutém jazyce, který znalo jen pár čarodějů. Křídový náčrt se rozzářil bílým světlem a chlapec v ruce sevřel prsten, který mu visel na krku. Palcem přejel po vyryté RŮŽI na boční straně zlatého kroužku. ,,Vezmi mě za ním," zašeptal a dům se rozsvítil bílou magií.

Bylo to jako supernova. Oslepující bílé světlo se dralo ze ztrouchnivělých trámů a stěn ven do ulic.

Záře zmizela a chlapec společně s ní. Jediné, co zůstalo a sloužilo jako důkaz jeho přítomnosti, byl pentagram a runy, vypálené do podlahy. Policie to pravděpodobně označí za vandalismus a vinna bude směřovat na zcela nevinné puberťáky, kteří se, podle policie, chtěli pobavit.

Portál chlapce přenesl na malou farmu s OVCEMI. Nebyl vůbec překvapený, že se objevil právě tady. Sice prsten požádal, aby jej vzal za jeho skutečným majitelem, králem této říše, ale to neznamenalo, že se musí objevit na HRADĚ. Mělo to jednoduché vysvětlení. Žádný král už nebyl. Ani království. Zbyla jen zlomená říše, důkaz chlapcova selhání.

Nedokázal je ochránit a byl vyhoštěn do cizí země. Ale teď byl zpět, připraven vše napravit.

Chlapec ucítil, jak jeho tělem zase proudí magie. Naplnil ho pocit radosti a euforie, když si uvědomil, že má svou moc zpátky. Dlaní si přejel po zraněné noze a kouzlem ji uzdravil. Neviditelná magická vlákna rovnala a fixovala kosti na správné místo a zároveň nechala zmizet bolest, kterou musel chlapec snášet několik dní.

Když byla jeho noha opět v provozuschopném stavu, rozběhl se k malému domku, stojícímu hned vedle ohrady s dobytkem.

Na zápraží se vyhřívala černá KOČKA. Chlapec ji ignoroval a s trhnutím otevřel dveře. Spatřil někdejší královnu, jak seděla u postele, utírajíc mokrým kusem látky čelo muže na lůžku. Kdysi mocný král a hrdina, který měl na dosah celý svět, teď ležel v bolestech na lůžku, neschopen jakéhokoliv pohybu. Když královna uslyšela lehké zavrzání, pootočila hlavu a podívala se na chlapce.

,,Nevypadá to s ním moc dobře," řekla potichu směrem k nově příchozímu a odložila mokrou látku. ,,Východ padl," oznámila stroze. Její hlas zněl neutrálně, jako by jí na tom ani nezáleželo. Jako by jí nezáleželo na osudu říše. Výraz v jejím obličeji neprozrazoval žádné emoce. V jejích skelných očích spatřil chlapec jakési odevzdání. Nevěřila, že by se království mohlo znovu postavit na nohy.

Chlapec zalapal po dechu. Než byl odsud vyhnán, byla východní část království ta poslední, která ještě měla sílu vzdorovat. Jestli i oni nakonec podlehli, znamenalo to, že už nezbyl nikdo, kdo by bojoval.

,,Ššš, jen lež," obrátila královna svou pozornost zpět ke králi, který se na posteli pokusil nadzvednout, aby viděl na dveře, ve kterých chlapec stál. S bolestí v očích sledovala, jak z jejího manžela pomalu vyprchává život. Před pár dny se jej někdo pokusil otrávit a bohužel uspěl. Nemělo smysl hledat protijed. Královna ani netušila, zda vůbec existoval, ale i kdyby ano, nikdy by jej nezvládla přinést včas.

,,Jsi to ty, příteli?" zachraptěl král. Chlapec pouze přikývl a došel k lůžku nemocného. Klekl si k němu a sevřel královu ruku ve svých.

,,Ano. Vrátil jsem se," řekl, hlas plný bolesti. Nedokázal se dívat, jak jeho přítel umírá. I přesto, že by to král nikdy nedovolil, použil chlapec zlomek magie, aby zjistil jeho zdravotní stav. Nebylo to vůbec dobré. Jeho tělem postupoval velmi silný jed a stravoval jeho tělo. Nezbývalo moc času, než se jed dostane k srdci.

,,Už na tom nezáleží," vypravil ze sebe namáhavě král. Těžce oddechoval a každé slovo mu činilo velké potíže. S pomocí královny se na lůžku posadil. Přesněji řečeno, spíš byl v takovém polosedu. Záda měl opřená o polštář a čelo postele, takže viděl na chlapce svírajícího jeho dlaň.

,,Máš přece magii. Nemůžeš něco udělat? Zachránit ho?" Královna zvedla uplakané oči k čaroději klečímu na podlaze. Naděje se sice už vzdala, ale s chlapcovým příchodem jako by se něco změnilo. Hlásek v její hlavě, který jí říkal, že všechno zase bude dobré, se vrátil. Nevěřila tomu, ale přesto jí čarodějův příchod vlil do žil naději na královu záchranu.

Čaroděj smutně zavrtěl hlavou. ,,Je mi to líto, má paní. Jed už je téměř u srdce. Nedá se nic dělat." S povzdechem si opřel čelo o jejich spojené ruce.

Byl bezmocný. Mohl tu jen klečet sledovat, jak z jeho přítele vyprchává život. Mohl být ten nejmocnější kouzelník, kterého svět kdy spatřil, ale stejně nedokázal udělat nic pro záchranu svého přítele. A to ho ničilo.

,,Možná nezachráním tebe, ale království ano, příteli," slíbil králi.

Královna a král si vyměnili smutný pohled. Oba moc dobře věděli, že pro království se nedá nic udělat. Čarodějka, která na jejich zemi zaútočila, svázala králův život s existencí království. A teď, když král umíral, umírala i celá říše.

Panovník se rozkašlal. Jed už byl u srdce. Sípavě se nadechl a pronesl svá poslední slova, než jeho svaly ochably a jeho duše opustila tělo: ,,Už je příliš pozdě. Zklamal jsi, zklamal jsi nás všechny, Merline."

>>>¤<<<

BOOM!

Ano, ještě tu budou moje kecy na konci.

Vsadím se, že Merlina nikdo nečekal. Nápad s čarodějem, který nezvládl zachránit svou zemi, jsem v hlavě měla už od chvíle, co jsem uviděla téma. Ale protože naprosto zbožňuju Merlina (no co?), napadlo mě jej udělat hlavní postavou. Snad se příběh líbil.

Teri