Tělo mi povlávalo ve větru. Dračí spáry mě pevně držely za paže.

Cítila jsem každé máchnutí křídel, viděla jsem před sebou jejich blánu, která se při každém pohybu dopředu a dozadu pružně prohnula.

Stoupali jsme k nebesům. Mračnou hranici prorazilo obří dračí tělo jako nic. Ještěr rozrazil svými těžkými křídly Nubovy posly, odehnal je pryč od sebe.

Pode mnou už najednou nebylo nic, jen hustá mračna.

A Cassandra někde hluboko pod nimi.

Zatímco jsem se pomalu vzpamatovávala z prvotního šoku, začínaly mi hlavou probleskovat nejrůznější myšlenky. A také uvědomění – opravdu se nám povedlo zavolat bohyni Nocturnu. Bohyni, která mě nyní nese zpátky do Celestiálského paláce, z nějž jsem už jednou utekla.

Tenkrát mi vzali pouze hlas. Ovšem nyní... nyní se nebudou zdráhat vzít mi život.

Protože jsem se vrátila.

A co hůř – v doprovodu bohyně, o níž si Solis myslí, že zemřela.

☽ ◦ 142 slov ◦ ☾