Půlnoční déšť. Historický okamžik, kdy měsíc ovládnul oblohu dřív, než je obvyklé – uprostřed slunečného dne.

To se totiž podle pověstí na samém počátku celestiálských dějin Nocturna se Solisem pohádali o nebeskou nadvládu. Noční bohyně hádku prohrála, v důsledku čehož jí byl přidělen i status bohyně smrti. Nocturna svou temnou podstatu nesla velmi těžce. Děsilo ji, že by měla zosobňovat kromě noci i smrt. Vzbouřila se tedy proti Solisovi a nechala oblohu za bílého dne potemnit. Když se náhle všichni ocitli uprostřed tmavé noci, v níž zářil pouze měsíční srp, zalekla se. Bála se toho, že ji bude mít její lid za temnou kněžnu, která mezi smrtelníky přináší jen neštěstí. Ze zoufalství se rozplakala a slzy jejího neštěstí smáčely nebe. Duše zemřelých smrtelníků, jejichž kouzlu také vládla, se v naději, že ji rozveselí, rozzářily. Celé ztemnělé nebe začalo problikávat drobnými světýlky. Nocturna viděla tu nádheru, a nakonec přijala svou roli noční bohyně. Od té doby vládne lidským duším, mění je na hvězdy a každý večer je rozeseje po temné obloze. Věří, že jejich světlo bude už navždy zářit v temnotách.

Půlnoční déšť byl vždy spojován se vzporou. Přišel totiž náhle, nikoho se neptal, nikdo na něj nebyl připraven. V jednu chvíli slunce svítilo na jasném nebi, v dalším okamžiku už byla tma a z oblohy padaly k zemi Nocturniny slzy.

A právě Půlnoční déšť se s mou osobou sžil natolik, že mě s ním kromě mámy začali ztotožňovat i lidé ze sousedství. Po Starhavenu se rychle rozneslo, že Nyxiinu holku po celém dni, kdy byla nezvěstná, našli úplně vysílenou na pláži. Drby o temném stínu, jenž mě údajně snesl z nebe, které zase rozesela stará Galatea, mi na dobré pověsti moc nepřidávaly. A fakt, že jsem ze dne na den přestala mluvit, mi také dvakrát nepomáhal.

Starhavenem šuměly různé teorie a polopravdy. Ani po týdnu od celé té nešťastné události se na mě lidé nepřestávali mračit a šuškat si.

Kdykoli nás s bratrem poslali nakoupit, byli jsme terčem zvědavých pohledů. Držela jsem se v Nixově stínu, zatímco on kráčel hrdinsky přede mnou.

„Nixi, vážně Prismu přinesl z nebe temný stín?" vyzvídala jedna ze Slunečních žen, když jsme čekali v apotéce, až nám zdejší kořenář přinese mast na mé popáleniny. Ty se díky ní rychle hojily, ovšem musela jsem mít obě ruce neustále ovázané. „Galatea říkala, že-"

„Galatea říkala, Galatea říkala," skočil jí Nix do řeči. „Poslouchejte, svět se netočí jenom kolem Galatey. Je to stará baba, která nemá nic jiného na práci než vymýšlet si nesmysly."

Solaritka si jej změřila přivřenýma očima. Pak se zaměřila na mě. „Od té doby, co spadla z nebe, ji člověk moc nevidí. A vůbec nemluví. Je asi prokletá, Nixi."

Nevadí jí, že jsem tady taky? A že tohle všechno slyším?

„A vy se jí divíte?" ozval se solaritský kořenář od svého pultíku, na němž mu ležela skleněná nádobka s měsíčkovou mastí. Všichni tři jsme se na něj ohlédli. „Kdykoli se někde objeví, vypukne jedná velká šaráda. Je prokletá, spadla z nebe, je to špatné znamení," kořenář posměšně zvýšil hlas, když imitoval starhavenské drbny. „Nechte ji už být, ženský," pokračoval pak svým běžným hlubokým hlasem.

Věnovala jsem mu děkovný pohled.

Bratr se také pousmál. Přistoupil k pultu, zaplatil kořenáři za mast a se slovy: „Děkuji vám, pane Lynxi. Konečně je tu někdo normální," jsme opustili apotéku. 

☽ ◦ 551 slov ◦ ☾