„Prismo!" doléhalo ke mně v ozvěnách. Dotyčný, jenž mě volal, byl tak daleko, že jsem ho ani nedokázala rozeznat po hlase. Jeho slova navíc přehlušovalo šumění vody.

Všechno kolem mě obklopovala temnota. Černočerná tma, která mi tak dlouho chyběla.

„Prismo!"

Táta.

Ten hlas byl můj táta. Až teď jsem jej dokázala rozklíčovat.

Tati? Kde jsi?

Ztěžka jsem se nadechla.

„Prismo! Ozvi se!" volal na mě.

Tak moc jsem mu chtěla odpovědět. Ale nemohla jsem. Už mu nikdy na nic neodpovím.

„Tati, podívej!" ozval se odněkud Nix. „Támhle!"

„Kde?"

Pomalu jsem přicházela k sobě. Hlas táty i bratra byly s každým dalším slovem hlasitější a zřetelnější, dokonce i tma obklopující mé slabé tělo ustupovala.

„U všech Nocturniných hvězd." V hlase mého otce byla patrná úleva, ale ohromení a překvapení ji zcela přebilo. „Prismo!"

Následovaly zvuky kroků, jak se ke mně oba rozběhli.

Opatrně jsem pootevřela oči. Sluneční světlo mě ihned zcela oslepilo.

„Říkám vám, že přiletěla z nebe," zachraptěla kdesi vzadu nějaká stará žena. „Přinesla ji sem jakási temná síla, obrovský černý dým! Ta holka je prokletá, pane Neso!"

„Sama je prokletá," ucedil bratr někde kousek ode mne, načež na zem po mé levé straně cosi tvrdě dopadlo. Zřejmě si ke mně kleknul. „Baba jedna," mumlal si tiše pro sebe, zatímco jsem na sobě ucítila jeho lehký dotek. Opatrně mi ohmatával paže, pak záda, a nakonec se přesunul k nohám.

„Nixi," vydala jsem ze sebe tiše. Má němá ústa mluvila naprázdno. Nemohl mě slyšet.

Já žiju...

Táta si ke mně kleknul z druhé strany. „Prismo, zlatíčko," šeptal mi konejšivá slova a jemně mě hladil po zádech. „Řekni něco," dožadoval se zoufale nějaké odpovědi.

Jenže já mu žádnou dát nemohla.

Kdybych mohla, řekla bych mu úplně všechno.

„Tati," vydechla jsem bezeslovně.

Musela jsem něco udělat, abych je ujistila, že jsem naživu. Pomalu, velice pomalu, jsem rozpřáhla ruce. Pod nimi mi zašustily drobné oblázky.

Musela jsem být někde na pobřeží. To by vysvětlovalo tu vodu v pozadí – šumělo za mnou moře.

„Hýbe se," vyhrkl Nix a z tónu jeho hlasu čišela čirá radost. „Je naživu, tati," vydechl úlevně. „Nehýbej se, já ti pomůžu." Hned na to jsem ucítila, jak mě chytil pod oběma pažemi.

„Slyšíte mě?" skřehotala do pozadí stařešina. „Přinesl ji černý stín! Přímo z nebe!"

„Na tři, ano?" pošeptal mi bratr těsně u ucha.

„Je to znamení!" vedla si stará žena svou. „Je to prokletí! A postihne celou vaši rodinu!"

„Raz," začal Nix odpočítávat.

„Tak, to by stačilo," vybafl táta zničehonic. „Paní Galateo, jsme opravdu rádi, že jste nám o Prismě řekla a dovedla nás až k ní. Moc si vážíme vaší duchapřítomnosti..."

„Dva."

„...ale odmítám poslouchat tyhle bláboly o prokletí..."

„Tři," dokončil bratr svůj odpočet a zatahal mě nahoru. S jeho pomocí jsem dokázala pokrčit kolena a následně se postavit na nohy. Byla jsem ale tak slabá, že jsem nedokázala zpříma stát. „Uh," heknul Nix, když jsem na něj přepadla. Ruku jsem mu přehodila kolem ramen, abych si zajistila nějakou stabilitu.

Oči si už přivykly na denní světlo natolik, že jsem je mohla znovu otevřít. Slzely, ale i přes to jsem alespoň něco málo viděla.

Bratr mi ještě upravil kapuci tak, že mi krásně zastínila Solisův odporný světelný kotouč.

Před námi se do dálky rozprostíralo moře, jehož vlny pravidelně smáčely oblázkovou pláž. Jeho hladina házela krásné odlesky, třpytila se jako strop v Západním křídle Celestiálského paláce.

„Nevšímej si jí," řekl zničehonic Nix, načež mnou jemně zatřásl. Dělal to vždycky, když se mě snažil povzbudit.

Jen jsem tiše zavrtěla hlavou a pohled sklopila k zemi, kde se přes sebe válely oblázky různých barev.

„Starou Galateu nikdo nebere vážně, Prismo," nenechal se odbýt mým mlčením. Zřejmě si všimnul mého posmutnělého výrazu, s nímž jsem před chvílí hleděla do dáli, a špatně si jej vyložil. Myslel si, že se mě dotkla stařenina slova o prokletí. „Je to magor, to ví celý Starhaven."

Táta vedl někde v pozadí s Galateou konverzaci, ale moc jsem je neslyšela. Tón tátova hlasu mi ovšem napovídal, že je mu rozmluva se starou ženou čím dál nepříjemnější.

Nix si mě přitiskl k sobě blíž. „Já vím, že jsem ti slíbil dva dny," řekl tiše mým směrem, „ale když ses dlouho nevracela, začalo to být strašně podezřelé. Naši dokonce šli za Eridanem, jestli nejsi u něj. Společně prošli stáje a podívali se i na pastviny, kde zjistili, že chybí Altair."

Altair.

Další bolestná vzpomínka, která se mi nyní zabodla do srdce.

„Nejdřív si mysleli, že ses šla jen proletět, ale postupem času, co ses stále nevracela, se mě začali vyptávat."

Prudce jsem se otočila k bratrovi.

Na tváři se mu usídlil provinilý obličej. Vypadal jako malé štěňátko, kterému jeho páníček vynadal za rozžvýkanou botu. „Musel jsem jim to říct," vysoukal ze sebe a uhnul pohledem. „Viděli na mně, že vím něco, co oni ne."

Za normálních okolností bych ho praštila pěstí do ramene a něco škaredého na něj zakřičela. Jenže jsem byla natolik slabá, že jsem jen nechala hlavu poraženecky spadnout na jeho rameno.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že ses vrátila živá."

Živá.

To možná navenek. Uvnitř jsem se totiž cítila naprosto prázdná a... mrtvá.

☽ ◦ 847 slov ◦ ☾