„Tak," otočil se ke mně Aten, „jsme tady."

Stáli jsme před obrovskými dvoukřídlými vraty z bíle nalakovaného dřeva. Po obou stranách se tyčily mohutné sloupy s bohatými hlavicemi doplněnými o zlacení. Zlato rámovalo i dveře, společně se stříbrem se lesklo i nad nimi v reliéfním ornamentu kombinující motivy slunce a měsíce. Samotné dveře byly také zdobeny těmito drahými kovy, obě křídla zcela totožně.

Jednomu smrtelníkovi z toho až zrak přecházel.

Sluneční kočky se poslušně zastavily po mých bocích a upřeně hleděly na Atena před sebou. Po tom, co nás Ventus propustil a jeho vítr odletěl společně s ním, se ode mne nehnuly ani na krok. Celou cestu palácem mi byly ještě blíž než předtím, cítila jsem dokonce žár vyzařující z jejich těl.

Doteď mám před sebou Ventův nesouhlasný pohled, který na mě upíral, když jsme s Atenem opouštěli vstupní halu. Ještě se mě pokoušel přemluvit, ať se vrátím zpět mezi smrtelníky, dokud ještě mohu. Ale neuspěl. Já si pevně stála za svým.

A teď jsem došla do cíle. Od Solise mě dělily už jen jedny dveře.

„Máš poslední šanci si všechno rozmyslet a odejít," řekl mladý Solita a konečně na mě znovu upřel své zelené oči. Od mých zvědavých otázek v Západním křídle, kdy jsem zřejmě zasáhla jedno z jeho slabých míst, se na mě nepodíval. A když to teď udělal, byl jeho pohled daleko intenzivnější. Spalující.

Narovnala jsem se a hrdě vystrčila bradu. „Nikam nejdu," pronesla jsem odhodlaně, ovšem ruce se mi v širokých rukávech pláště mírně třásly. Strachem, nervozitou, vztekem. Srdce mi divoce bušilo. Ale dech jsem měla klidný. „Jedině dovnitř," kývla jsem hlavou ke dveřím.

Aten si mě změřil pohledem. Nejprve jsem si myslela, že v něm vidím pohrdání, ovšem mírné pokyvování hlavou mě vyvedlo z omylu – byl to totiž obdiv.

Ale nezůstal v jeho tváři příliš dlouho, během dvou úderů mého splašeného srdce byl tentam. Vystřídala ho ta známá vážná tvář a sebejistota v očích.

„Tvoje volba," ucedil tiše, načež udělal krok vpřed.

Všechno se odehrálo tak rychle.

Ani jsem se nenadála a už mě pevně svíral v náručí. Ruce mi zkroutil za zády a pevně omotal své dlouhé prsty kolem obou mých zápěstí. Mé popálené hřbety dlaní do sebe prudce narazily a já bezděky vykřikla bolestí.

Jenže to už Aten nohou rozrazil obě křídla dveří a ozářilo nás prudké sluneční světlo.

Poslední, co jsem viděla, byly obě šelmy vbíhající s vítězným řevem dovnitř trůnního sálu.

Pak mě Aten postrčil dopředu. Klopýtala jsem před ním potupně zpacifikovaná, s rukama bolavýma a stále sílícím vztekem v nitru.

„Tak ji vedu!" zvolal Solita zezadu, až jsem leknutím nadskočila.

Zrádce.

☽ ◦ 432 slov ◦ ☾