Ruka mi automaticky vystřelila k obličeji, jak jsem si musela zakrýt oči před náhlým světlem, jež sálalo z obou kočkovitých šelem.

„Takže Ventus si nevymýšlel, když mluvil o té holce," zaslechla jsem ode dveří.

Já ti dám holku.

Pomalinku jsem se narovnala, ovšem pravačku jsem dolů nespustila. Trošku jsem ji ale zvedla, aby mi viděl alespoň na pusu, když už s ním budu mluvit.

„Přišla jsem za Solisem," řekla jsem nahlas. Tak nahlas, jak jen mi to vyschlé hrdlo dovolilo. I přes to můj hlas nezněl vůbec silně a odhodlaně, nýbrž jako podivný skřehot.

Pak následovalo chvilkové ticho. Jelikož jsem na mladíka neviděla, nedokázala jsem přesně odhadnout, co dělá. A tak strašně mě to štvalo!

Když jsem ale prsty mírně roztáhla od sebe, udeřilo mě do očí nazlátlé světlo a přimělo mě tak odvrátit hlavu ještě více.

Musela jsem se spoléhat pouze na sluch. A ten mě nikdy nezklamal, ani teď. K uším mi totiž dolehlo tiché zvířecí zavrčení a pak zvuk drápů škrábajících po hladkém povrchu podlahy. Netrvalo dlouho a dveře se se zaklapnutím zavřely. Alespoň jsem v to doufala.

„Čekal jsem kohokoli," řekl zničehonic mladík hlubším hlasem, z nějž vyzařovala zvláštní sebejistota a klid, „ale Lunetka byla tím posledním, co by mě napadlo." Tichým sálem jeho slova nabývala s pomocí ozvěny na síle.

Znovu jsem se pokusila roztáhnout prsty a přesvědčila se, že dveře jsou opravdu zavřené a v sále opět panuje tma. Jediný zdroj světla zde byly nyní už jen Solitovy zlaté vlasy, co mu spadaly do čela a částečně tak zakrývaly zelené oči. Nezářily ale tolik, co srst obou koček, jež mu ještě před chvílí poslušně stály po boku.

„Jak jsi se sem dostala?" zeptal se mě, když jsem se na něj konečně zpříma zadívala. V obličeji se mu odráželo čisté překvapení, jako by sám nemohl uvěřit tomu, že tu se mnou mluví.

Hořce jsem se uchechtla a sklopila oči ke svým rukám, po jejichž hřbetech se během mého vzletu k nebesům rozlezly rudé fleky a na nich postupně vyskákaly ohavné puchýře. „Není to snad jedno?" pokrčila jsem rameny a zvedla hlavu. „Jsem tady, dokázala jsem to. Prošla jsem si peklem, abych mohla mluvit s nejvyššími. Tak mě k jednomu z nich," odkašlala jsem si, protože můj krk byl příliš podrážděný na to, abych mohla plynule mluvit, „prosím, zaveď," dokončila jsem větu a na slůvko prosím dala zvláštní důraz.

Mladý Solita mě zdálky pozorně sledoval, přičemž překvapení v jeho tváři nahradilo... pochopení?

Zamžourala jsem do dáli. Sice jsem teď byla já ta, kdo toho viděl více, ovšem stál moc daleko - na druhé straně obrovského sálu, který by mi už jen přejít zabralo značnou dobu.

„Co jsi vůbec zač?" zachraptěla jsem do ticha, když se mladík k ničemu neměl. Upřímně řečeno mě odpověď na tuhle otázku zajímala asi ze všeho nejvíc. Na první pohled totiž vypadal jako každý druhý Sluneční kluk, co se prochází Starhavenem. K bohům určitě nepatřil, jinak bychom se o něm už dávno učili ve škole.

Jenže proč by tady byl? V Celestiálském paláci, v samotném sídle nebeského božstva. Tady, kde obyčejný smrtelník jako já správně nemá co pohledávat.

Podle toho, jak sebou škubnul, jsem poznala, že jsem se svým dotazem trefila přímo do černého.

„Já..." odmlčel se a uhnul pohledem, poprvé za celou dobu. „Aten," dodal pak a znovu se na mě podíval, „jsem Aten."

„Aten," zopakovala jsem si jeho jméno spíše sama pro sebe. V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem v paměti hledala jakoukoli zmínku o tomhle klukovi, byť tu nejméně podstatnou. Jenže jsem nepřišla vůbec na nic. Mezi obyvateli Celestiálského paláce prostě žádný Aten neexistoval.

„Půjdeš se mnou," oznámil mi najednou. Už zase stál zpříma v tom svém sebevědomém postoji, podle nějž jsem usoudila, že už se tu nějakou dobu určitě musí pohybovat. Jinak by přece nebylo možné, aby si byl sám sebou tak moc jistý.

„S radostí," opáčila jsem a nasadila vážnou tvář, s níž jsem udělala první krok jeho směrem.

☽ ◦ 653 slov ◦ ☾